Běžela nahoru po schodech, tak tak že nezakopla, a tváře jí hořely čím dál víc.
„Čokoládová žabka!“ vyhrkla před obrazem heslo a prolezla do místnosti, kde v krbu řežavěly poslední dohořívající uhlíky. Všude už byl klid a zdálo se, že všichni spí. Ještě posledních pár schodů a vešla do dívčí ložnice. Potichu, aby nevzbudila žádnou ze spících spolužaček, se převlékla, ale na spaní neměla ani pomyšlení. Přistoupila k oknu. Měsíc prozářil její vlnité vlasy, které se v jeho stříbřitém svitu změnily v jantarový vodopád. Opřená o okenní rám s mírně zakloněnou hlavou hleděla do noci a stále dokola si přehrávala těch pár chvil, které její vždy střízlivé uvažování dokonale převrátily vzhůru nohama. Přece – když mu navrhla, že se půjdou projít, nic tím nemyslela! Ani ve snu by ji nenapadlo, že se něco takového může stát!
Co to do mě vjelo? Chovala jsem se jako blázen! A on? Taky mě strašně překvapil. Ale ty jeho oči.. Můj bože, utopila bych se v nich! Sakra, co to plácám. A co by tomu řekl… ?
Vybavila se jí štíhlá postava vysokého chlapce, ohnivé vlasy sepnuté do culíku a pihovatý nos mezi nevinnýma modrýma očima. Vždycky přece myslela jenom na něho. I když musela připustit, že to s ním nebylo vždycky jednoduché. Kdyby jí aspoň řekl, co k ní cítí! Svévolné myšlenky se znovu rozletěly kam chtěly a chlapecká tvář, kterou v duchu viděla, měla náhle černé neposlušné vlasy a hluboké zelené oči…
Sakra! Dost už!
Snažila se sama sebe přesvědčit o nesmyslnosti svého počínání, ale nebylo to nic platné. Pořád se jí do mysli vkrádaly myšlenky, které by nejradši odehnala. Nakonec vzdorně pohodila hlavou, otočila se zády k oknu i k měsíční záři a vlezla si do postele. Netrvalo dlouho a spala hlubokým, nikoli však bezesným spánkem…
Probudila se uprostřed noci a prudce se posadila se široce rozevřenýma očima. Pohledem tápala kolem sebe. Měla nepříjemný tísnivý pocit, snad to byl zlý sen, nevěděla. Když se ujistila, že je ve svém pokoji a v bezpečí, opět ulehla a usnula. Tentokrát ji už žádný sen ze spánku nevyrušil.
Dny ubíhaly, léto skončilo a ze stromů začalo padat listí. Vrba Mlátička se jednoho zamračeného dne otřásla a shodila ze sebe najednou celý svůj podzimní hábit. A večer se začaly z mraků potichoučku snášet první vločky…
Po večerech sedávali společně u krbu ve společenské místnosti. Rozebírali všechno možné i nemožné, hráli hry a psali úkoly, kterými je učitelé neúnavně zahrnovali.
„Jakoby chtěli všechno stihnout do vánoc!“ ozvalo se jednoho takového večera od stolu u krbu, kde byla z pisatele vidět jen ohnutá záda, jak byl skloněn nad pergamenem popsaným neurovnaným písmem.
„Podívej se mi na to, prosím tě,“ narovnal se náhle, shodil si z ramene rezavý culík a podával pergamen přes stůl své společnici. „Nechybí mi v tom zatraceném lektvaru nějaká přísada? Nerad bych, aby si na mě ten mastný netopýr zase smlsnul.“
Zběžně poznámky přejela očima. „Hm, zdá se, že tam máš všechno. A rozpis prořezávání zapomněnkových keřů už máš? Zítra máme dvouhodinovku bylinkářství.“
„A sakra,“ poškrábal se na hlavě. „Já se snad dneska nevyspím.“ Povzdechl si a sebral ze stolu čistý pergamen. „A ty bys mi ten svůj rozpis na chvíli nepůjčila, viď?“
„Tos uhodl!“ zaškaredila se. „Víš moc dobře, že opisování zásadně neschvaluju!“
„Ale no tak, nebuď taková. Nemůžu přece celou noc strávit psaním úkolů. Chceš mě mít na svědomí?“
Upřel na ni svůj nevinný studánkově modrý kukuč a už se mu zdálo, že váhá, když se otevřely dveře a příchozí zahlaholil:
„Tak co, vy šprti, už jste hotoví?“
„Kdybych nemusel dělat ten nesmyslný rozpis na zítra, tak už bych měl padla. A co ty? Ty už to máš?“
„Jasně, už od včerejška,“ odpověděl a soustředěně zkoumal proti světlu své brýle, které si právě vyčistil cípem hábitu. „Myslel jsem, že bychom si mohli zahrát šachy,“ protáhl zklamaně a nasadil si brýle zpět na nos.
„Jestli ti budu stačit já, tak si s tebou zahraju. I když bych dala přednost Řachavému Petrovi. Ty šachy se mi zdají dost brutální.“
„Jak chceš, tak jdeme na to.“ Vzal do ruky opatrně balíček karet. „A ty tam u toho krbu, hoď sebou!“ houknul ještě přes rameno než začal rozdávat.
Dívala se na jeho hbité prsty, jimiž karty zamíchal a pak rozdal, a téměř proti její vůli se jí vybavila vzpomínka … tyhle ruce na jejích vlasech, tyhle oči tak blízko jejích, tyhle rty ještě blíž… Trhla sebou, aby se probrala z těch neodbytných myšlenek, ale tak prudce, že se nebezpečně zakymácela na židli. Tváře jí zrudly a očekávala smích z protější strany stolu. Když se nic neozvalo, překvapeně vzhlédla a na vteřinku, ještě než stačil uhnout, se jejich pohledy setkaly. Ale i ta vteřinka stačila, aby mezi nimi projel blesk. Oba stočili pohledy stranou a utápěli se v rozpacích. Situaci zachránil kocour, který se znenadání objevil a skočil jí na klín.
„Ty starý tuláku, kdepak jsi byl? Celý den jsem tě neviděla,“ plísnila ho na oko, ale zároveň ho podrbala pod krkem tak, jak to měl nejraději. Atmosféra se uvolnila a hra pak probíhala vcelku klidně, až na pár výbuchů, které byly ostatně u této hry normální.