Povídá se, že Moudrý klobouk rok od roku ztrácí svou moudrost, že je to plesnivý baret, že se definitivně rozbil, a ti, kteří na něj pomýšlejí jako na bytost, vám natvrdo potvrdí, že už prostě senilní. Havraspárští to doplní fundovaným výkladem o stárnutí materiálu a celkové sešlosti, nebelvírští se budou bít za práva klobouků a zmijozelští vás se škodolibou radostí ujistí, že to je další chyba vedení školy a už to poctivě nahlásili rodičům. My – mrzimorští – necháme havraspár vykládat, nebelvír bojovat a zmijozel šklebit a počkáme si, až bude třeba naší pomoci.

 

Nikdy jsem nebyl potěšen, že musím patřit do koleje, která žije skoro pod zemí. Asi to má něco společného se symbolikou jezevčí nory nebo co. Ale co má říkat Zmijozel… Miluju světlo – ne že bych byl v Mrzimoru jinak nespokojen. Vstup do mrzimorské společenské místnosti se nachází v koridoru vedoucím ke kuchyním. Řeknete si asi, že je strategicky výtečně umístěn, ovšem jsem zvědav, co byste říkali, kdybyste se tudy museli denně prodírat hladoví na snídani.

 

„Snídaně?!“, zadíval jsem se na hodiny, „zase to nestihnu“, pomyslel jsem si a zamířil k malým dvířkům, zdobeným ze stran dvěma jezevci v životní velikosti. Bázlivější studenti mají před nimi respekt, protože nás všechny pozorně sledují. Většinou nic nekomentují, ale když jsme příliš hluční nebo se snažíme dostat ven po zákazu vycházení … To byste koukali jak umí být takový jezevec vzteklý. „Pospěš si, jdeš pozdě! Míň ponocuj a ráno se ti bude líp vstávat!“, zahučel na mě ten vpravo a otevřel mi těžké dubové dveře. Prolezl jsem do úzké, kamenné chodbičky s klenbou asi ve dvoumetrové výšce. Zpočátku jsem trochu panikařil, protože takové těsné prostory nesnáším moc dobře. Teď už jsem si zvykl. V chodbičce ani nejsou pochodně, protože má jen několik metrů – pak se napojuje na hlavní koridor. Bleskově jsem se rozeběhl, měl jsem jen malou chvilku, abych se dostal do Velké síně. Měl bych to stihnout bez problémů. Když už jsem viděl obrazy v koridoru, o něco jsem zakopl a složil se na studenou, vlhkou zem. „Auuuu!“, vykřikl jsem, protože jsem si parádně narazil koleno. Sedl jsem si a chvíli ho třel. Vzduch byl cítit mírnou zatuchlinou – opravdu jen trošičku, kdybych nebyl přímo na zemi, asi bych to ani nepostřehl. „Huh,“ něco mě zašimralo na tváři. „Fuj, to jsou nějaký pavučiny, kde se to tu vzalo?!“ řekl jsem si. „To je nevýhoda toho, když bydlíte u kuchyní. Všichni dosažitelní skřítci vaří a nevymetají pavučiny. Nesnáším pavouky, brrrr.“ Pomyšlení na to, že autor pavučiny by se tu mohl ještě poflakovat, mě zvedlo ze země. Po pár krocích už jsem byl v hlavním koridoru.

 

I tady je šero, které jen chabě prosvětlují pochodně. Všude se mihotají stíny. Přímo u vstupu do naší kolejní chodby visí na stěně portrét Vilibalda Zhýralého, jistě ho znáte. Velký odborník na lektvary, který proslul tím, že tady proháněl slečny. Podle mě by měl viset spíš o něco níž, třeba až v kobkách u zmijozelských – i on se tváří, že tady není moc spokojen. „Sis nabil, kluku, co?!“ zavrčel na mě. „Dobře ti tak, nemáš tady lítat jak splašený pometlo,“ dodal a poťouchle se optal: „A ta malá blondýnka na snídani nepůjde?“ Je to opravdu zhýralec, to příjmení k němu sedí. Normálně mám ke všem obyvatelům hradu úctu, ale tenhle mě dost štve. „Vilíku,“ povídám mu, „ta blondýnka už dávno šla. A moc bych ji nepokoušel, máš svý léta.“ Vilibald si jen zlostně odfrkl a prchnul směrem k Velké síni. Osaměl jsem. Taky bych měl pohnout. Tentokrát už se přesouvám jen rychlou chůzí, s během jsem moc neuspěl. Chodbou se hlasitě rozléhá zvuk mých kroků. Na kamenných zdech visí nejrůznější obrazy, většinou jde sice o zátiší s nějakým jídlem (to ta blízká kuchyň), ale občas se objeví i shluk několika portrétů, jejichž „obyvatelé“ mě zvědavě pozorují a navzájem si šuškají jistě zajímavé postřehy. Občas si někdo nahlas zívne – je přece časné ráno :-) Po stranách se občas mihnou pomenší dveře, ani nevím, kam přesně vedou – asi nějaké spižírny. Mezi nimi stojí středověká brnění vyleštěná tak kvalitně, že i v úsporném světle pochodní občas vrhají prasátka. Nechodím kolem nich rád. Mají zvrhlý smysl pro humor – občas se proti nám zprudka pohnou nebo nás plesknou plechovou rukavicí. Takhle to třeba až tak nevypadá, ale když to nečekáte … Nejsem trénovaný atlet, proto zpomalím.

 

Chodba teď směřuje vzhůru, moje smysly se zostřily. Z dálky zaslechnu divný zvuk. Zní to jako šustění a podivné cinkání. Strašně se to rozléhá. Chvilku jsem myslel, že je to duch. Tady dole na mě doléhá podivná tíseň. Jsem tu sám. Čím více se blížím ke schodišti do Vstupní haly, tím větší mám nutkání se opět rozeběhnout. Mám pocit, jakoby mi někdo zrakem propaloval záda, jakoby se někdo nebo něco nenápadně plížilo do mých zad. „Přece by se nebál,“ řekl jsem si a prudce se otočil. Nikde nikdo. Musel jsem se zasmát, ale ten smích nezněl příliš úlevně, spíš jako skřehotání krkavce. Cítím vůni čerstvého pečiva z kuchyní, úplně se mi sbíhají sliny – právě míjím vstup, obraz s ovocem, a hruška na mě provokativně mrká. Ten podivný pocit v zádech mě neopouští. Hlasitě funím. Jedna pochodeň zhasla. Zastavím se.

 

Slyším jen svůj dech. Jsem úplně ztuhlý, celé tělo mě brní. „A přece tu někdo je,“ říkám si. Nutkání utéct, přenést se, cokoli, prostě jen odtud zmizet mě skoro přemáhá. Útok čekám ze všech stran. Svaly mám našponované k prasknutí. TEĎ! Něco se dotklo mé nohy. Skloním zrak. Je tu skoro tma.“Paní Norrisová?! Nikdy bych si nepomyslel, že tě tu rád uvidím,“ vydechl jsem s úlevou a zkusil ji pohladit. Nezklamala – vztekle vyprskla a sekla po mě drápkem. Znovu jsem se dal do chůze. Od kuchyně je zem pokryta tmavě modrým kobercem, vlhkost už tu vůbec není znát. Teplo od kotlů asi stačí zahřívat i okolní oblast. Jsem na konci chodby, přede mnou se rozprostírá poměrně široké schodiště z bílého mramoru (aspoň něco světlého) s nízkými stupni.

 

Sem už doléhá hluk z Velké síně. „Všichni už tam musí být,“ pomyslím si. Beru to po dvou schodech, už abych byl nahoře. „Jehehé!“ vykřiknu. Dneska nemám den. Zakopl jsem o poslední schod a vpadl do vstupní síně opravdu ve Velkém stylu. Naneštěstí mě viděl pan profesor Gravedigger. Nevypadal, že by byl zrovna v dobrém rozmaru. A taky že ne – „Ale, ale! Pan Devlin si myslí, že tady může dusat jak stádo mamutů. To bude 10 bodů od Mrzimoru, že ano?! A buďte rád, že nedostanete školní trest s madam Watankou. Někdo jí ohodil kabinet mločími střívky.“ Samozřejmě jsem nebyl potěšen, že se mi podařilo hned ráno ztratit body, ale byl jsem zatraceně rád, že už jsem byl mezi lidmi. Moc jsem se nerozhlížel, vždyť už jsem to tu viděl mockrát – rozverné hlavní schodiště, které se náhodně přesouvá od patra k patru, spousta živých obrazů, škodolibá brnění, á tady je něco nového – prapory jednotlivých kolejí, pěkné. Mramorová zem a KONEČNĚ denní světlo. Zahnu vpravo a stojím před obrovskými dvoukřídlými dveřmi do Velké síně. Bylo načase, mám už hlad a snídaně čeká :-)

 

Použito jako DÚ do Kouzelnické tvořivosti (Cesta z mrzimorské kolejní místnosti do Velké síně).