Byl jednou jeden hrad a tomu říkali Bradavice. Bydleli zde samí kouzelníci a tak nebylo divu, že se zde děly neobvyklé věci. Například jako domácího mazlíčka a hradního hlídače zde měli opravdového draka. Pravda, moc toho neuhlídal, byl totiž neobyčejně hodný a dal by se odnést i s hradem, ale všichni ho měli rádi a nosili mu různé pamlsky.

 

Jedné teplé letní noci Véna (tak se drak jmenoval) ležel před svojí boudou a tvrdě spal. Tiše pochrupoval a od jeho nozder stoupal slabý proužek dýmu, ostatně jako obvykle. Ani si nevšiml, že se kolem něho prosmýkl tmavý stín. Byla tma, protože měsíc tu noc nesvítil, a tak postavu v černém bylo sotva vidět. Ale přece jen – závan vzduchu, způsobený příchozím, odvál dým od drakových nozder a to Vénu probralo. Pozvedl hlavu, zamžoural do tmy a vtáhl do sebe noční vzduch. Ucítil něco nepatřičného. Zvedl se na svých krátkých, ale silných nohou, namířil čenich k obloze a z nozder mu vyšlehl jasný plamen. Ve světle ohně bylo vidět malou zahalenou postavu, která sebou vyděšeně trhla a pak se s výkřikem sesunula na kolena:

 

„Prosím, nezabíjejte mě, já…“ a pisklavý hlásek se jí zadrhl v hrdle.

 

„Ale kdepak,“ odvětil Véna laskavě, „já jsem jenom něco zaslechl, tak jsem si chtěl posvítit, abych viděl, co se tady děje, víte? Já to tady totiž hlídám,“ dodal pyšně. „A co ty tady vlastně děláš takhle v noci? Myslel jsem, že domácí skřítkové nevycházejí z hradu ven, hm?“ Véna se zvědavě sklonil k malé postavičce stojící před ním, která se stále ještě třásla strachy.

 

„Máš úplnou pravdu,“ odpověděl domácí skřítek roztřeseným hlasem, „ale já jsem musel. Víš, mám v Prasinkách přítelkyni, slouží u Tří košťat. A ona mi najednou přestala psát! Co jsem měl dělat? Musel jsem zjistit, co s ní je, jestli se jí něco nestalo! Tak jsem se vypravil do Prasinek…“

 

„A co jsi zjistil?“ zeptal se Véna se zájmem.

 

„Naštěstí je všechno v pořádku. Neměla prostě čas mi napsat. Urodilo se prý strašně moc malin a tak celé dny zavařují a dělají marmeládu. Měla ale radost, že jsem ji navštívil.“ prozradil skřítek a jeho velké kulaté oči se zaleskly.

 

„Takže je všechno v pořádku a teď hybaj na kutě!“ prohlásil Véna důležitě a symbolicky mrskl ocasem. Skřítek s přáním dobré noci hbitě zmizel ve tmě. Véna zůstal stát opět sám, zahleděný směrem, kterým skřítek zmizel.

 

„Ach, ta láska…“ zašeptal si pak pro sebe a zvučně se vysmrkal do červeného kapesníku.

 

Použito jako domácí úkol