Žlutý Trimeles získal exklusivně pro Vás, milí čtenáři, originální zápisky jisté mudly, která si nepřála být jmenována. Její rukopis je jasným svědectvím pro nás magiče, že mudloživot vskutku není žádný med. Proto čtěte! Chtějte být informováni!
Co mě štve
Na zešeřelé vlakové nástupiště jsem dosupěla nadávaje na nefunkční budík-už zase zaspal. Nicméně mě potěšilo překonání osobního rekordu na trase domov-nádraží bez utrpení jakékoliv újmy na zdraví i přes obtížný zledovatělý terén. Proto jsem si v relativně dobrém rozmaru přisedla na lavičku k mým spolužákům, když se z tlampačů začal linout ospalý hlas: „Vážení cestující, omluvte prosím zpoždění vlaku ze stanice Veselí nad Lužnicí, který dále pokračuje ve směru…“ Při představě, že jsem se ani nestihla nasnídat se moje nálada brzy vyrovnala teplotě okolního vzduchu.
Do Tábora jsme dorazili pět minut po zvonění. Vystála jsem frontu na zpožděnku a spolu s kámoškou z obchodky se hnala ke škole. Už předem jsem se připravovala na nevrlé pohledy profesorů, které mě téměř každé ráno ve škole vítaly-„už zase jde pozdě!“
Po úspěšném přetrpění několika hodin zoufale nudných a několika takových, které bychom ve školním měřítku mohli označit za zábavné, po napsání několika testů, odevzdání několika úkolů a po přesvědčivém tváření se nenápadně, když si profesoři vybírali své oběti několika zkoušení jsem s pocitem dobře vykonané práce vypadla ze školy. Mrkla jsem na hodinky a přepnula do režimu úprk na druhou.
Na červené vlakové sedadlo jsem se sesula s pocitem štvance Českých Drah, který nemá absolutně žádnou šanci na záchranu.
Pro Žlutého Trimela
mudla
mudla