p>Ťuk, ťuk.

 

Slýchám ten zvuk po celý svůj život. Znám ho jak svůj dech a tep svého srdce.

 

Ještě dokud jsem v polospánku povlával ve tmě svého vejce, rušil mě v mých neklidných snech. A když jsem poprvé vystrčil hlavu, mokré oči oslněné novým světlem, zaútočil na můj obnažený, nechráněný sluch.

 

Ťuk, ťuk.

 

Drobounký jak nitka jsem se proplétal svým novým domovem, pískem a kusy dřeva. A když už jsem si myslel, že můj svět je nekonečný, narazil jsem na tu věc, čirou jak vzduch a tvrdou jak kámen. Za ní je vesmír plný pohybu a zvuků, vesmír, tak nepodobný tomu, co je uvnitř. A z něj se vztahují k mému světu prsty a klepají na něj.

 

Ťuk, ťuk.

 

A pak jsem rostl a začal plnit svůj svět, jedl jsem za dva a spal jsem za tři. Bylo mi teplo a neměl jsem hlad, přesto jsem strádal a nevěděl jsem proč. Plnil jsem svůj svět, ale on se nezvětšoval, stále uzavřen tou průhlednou mrtvou stěnou. A za ní tváře a oči a ústa. Bubnující prsty.

 

Ťuk, ťuk.

 

Zpočátku jsem doufal, že ťukání je pozdrav. Že ten, kdo zaťuká, také vejde dál. Že ten, kdo zaťuká, otevře dveře a nechá mě projít do vesmíru venku. Na každé ťukání jsem zvedal hlavu, pátravě hleděl do tváří před sebou. Nikde jsem však nespatřil ani náznak soucitu či něhy. Jen zvědavost a hrůzu. Znovu jsem se uložil k zapomnění a spánku.

 

Ťuk, ťuk.

 

Často jsem sníval podivný sen. Sen o Vyvoleném, který jednou přijde, promluví sladkým hlasem a propustí mě ven. Sen tak krásný, že nestojí za to bdít. Přestal jsem zvedat na ťukání hlavu, stalo se ukolébavkou hlubin mého spánku.

 

Ťuk, ťuk.

 

Jen jako zdálky jsem ještě občas zaslechl ječení děcka: „Udělej něco, ať se pohne! No tak, ještě jednou!“ Ale já už jsem dávno ztratil víru. Nezvednu hlavu, nikdo nepřijde. Spánek je lepší než jakékoli bdění. Přináší klid, přináší zapomnění. Jen otrávené „To je nuda!“ zní mi kdesi v hlavě, když ťukání ztichlo.

 

Ticho.

 

Ticho tak nádherné, že zní jako zvon. Kde se tu vzalo a kdo je způsobil? Otvírám oči a zvolna zvedám hlavu – a konečně ho vidím. Chlapce ze svých snů. Stojí před mou stěnou a jeho zelené oči se dívají do mých s láskou a soucitem, který jsem až dosud neznal.

 

Ticho.

 

Pak promluví a jeho sladký hlas je hlasem mého srdce a hlasem mého rodu. Ptá se, kdo jsem a kde jsem se tu vzal. Ptá se mě tak, jak se dosud nikdo neptal. Vztyčím své tělo, abych mu byl blíž. V tu chvíli se k němu kdosi vrhá, odstrkává ho stranou a zpoza stěny na mě civí tupá těžká tvář. Vře ve mně hněv a v tu chvíli to cítím – hněv toho chlapce vře s mým, jde proti zdi.

 

Kde je ta zeď, co před chvílí tu stála? Kde jsou ty tupé tváře a ječící ústa? Jen chlapec se sladkým hlasem tu sedí na zemi a zlehka se usměje, když mu dávám sbohem.

 

„Mnoho štěssstí, amigo.“