Takže, dnes trochu jinak:-) (omlouvám se, jestli jsem na někoho zapomněla, ale jak mě Yoko vyexkomunikovala z té postele, tak se mi to vymstilo nachlazením a mně to úplně nemyslí;-)
(žoko moje milá, dělám si legraci:-)))
„Vítejte v mém kouzelném paláci,“ zvolala Silvie a hrdě pohodila blonďatou hřívou. Dav vyvolených, kteří dostali příležitost osvobodit se na chvíli od jha školy, postával v mrazu a plískanici před vchodem do domu Honorových. Většina z nich už drkotala zuby a na dveře se dívala zhruba tak, jako se dívá bazilišek na svou kořist, ale u většiny z nich bylo stále výrazné bujaré nadšení, které nepolevovalo ani v mudlovském vlaku, který museli použít pro utajení cesty před ostatními srazuchtivými studenty. Kousek od Silvinky zářící nervozitou i radostí postávaly choulící se bibi a Elerin.
„Myslíš, že konečně uvidíme legendárního pana Honora?“ zeptal se zaujetím modrý tučňák. „Hmm, možná, ale jestli nás nepustí dovnitř, udrkotám si špičáky,“ prohlásila žlutá upírka svým typickým hrobovým hlasem. Jejich rozhovor však narušila Yoko výkřikem: „Super trendy! Hustolestý, jdeme dovnitř!“
V pozadí davu si zatím pod nos brumlala Kniga Sitara s pohledem upřeným na hlouček Ethelky, Lucasse a profesora Abbadona s ostatními:
„Kdybych věděla, že se tu pořádá upíří slet, možná bych si účast rozmyslela.“ Pak se její tvář najednou rozjasnila a k vedle stojící Sirael, odříkávající si první lekci „Pěstování Ega“, prohodila se zadostiučinění:
„Alespoň mám možnost všechny jejich zločiny zaznamenat,“ zasmála se potměšile a vytáhla mudlovský přístroj jménem fotoaparát, připravená kdykoliv s ním zaútočit.
Najednou se davem začal nést šum, který zahlušil i kouzelnické drkotání zubů a upírských špičáků, neboť v dopravním prostředku právě s pompou jemu hodnou přijížděl pan ředitel. Vystoupil z auta a s pokynutím ruky pozdravil studenty, kteří vykřikovali „vládce náš, slunce naše jasné!“. Po něm vystoupili i manželé Gravediggerovi, kteří s láskyplnou starostí hladili nebezpečně vyhlížejícího baziliška, jenž se jim svíjel v rukou. Všichni nezelení studenti udělali krok zpět, násobený o jeden navíc, když s posměšným výrazem vystoupil pan průvodce Veldrin Midgard se slovy ne nepodobnými démonickému „muhehe“.
Když skončil humbuk kolem zelených profesorů, pana průvodce a ctěného pana ředitele, zjevila se Madame Leti se širokým úsměvem na tváři, která se začala se všemi vítat a jásat nad každým žlutým studentem, jakoby je viděla poprvé a ne každý den ve škole, že ano…
Nakonec se celý dav přece jen vměstnal dovnitř a začala naprosto poklidná zábava typická pro studenty hogwarts… tedy kouzla létala, barevné škádlení v plném proudu a nekonečné pobíhání od jedné skupinky ke druhé. Když se začalo připozdívat a slečna Ansi si právě zapisovala bonz, v němž jeden nejmenovaný účastník srazu řekl: „Proč je třeba zabít Veldrina?“, odpadali první vyčerpaní studenti a madame Raven.
Druhý den se celý dav vydal na pochod těsně potom, co dorazily posily z Hogwarts, aby podpořily nocí umořené stávající členy výpravy. Jakmile uviděla Anne Morennu, ožila a nebohou elfí studentku odtáhla přímo mezi dav, kde se jí jako nováčkovi marně snažila vštípit všechna zúčastněná jména.
Hrabě Lucass byl i přes své protesty přece jen vzbuzen jeho velmi vitální snoubenkou, jenž nepřipouštěla žádné úlevy a za nespokojeného mručení jeho žluté dcery ho dostrkala ven na mráz, kde se konečně výprava dala na pochod. Ten byl hned po několika metrech přerušen, neboť se roznesla zpráva, že na koštěti má přiletět všemi milovaná zelená studentka Eileen Leenová, která skutečně o pár minut později elegantně seskočila z dřevěného prostředku.
Po náročném výstupu na mohylu, kde jsme vyhledali utajené stopy bitvy dvou kouzelnických armád, skrytých za bezvýznamnou bitku nějakého Francouze a jiných mudlovských pohlavárů, zamířil dav kouzelníků v utajení do krčmy v nedaleké vísce. Během roznášení jídel, které mají ti mudlové teda dost nevytuněný, protože to prostě nosili jedno po druhým. Z nudy Anne odcizila hůlku profesoru Nekrovi za Lynníščiné horlivé podpory a pokusila se proklít mladého Svitera, jenž se na druhé straně stolu naléval jakousi mudlovskou náhražkou máslového ležáku. Bohužel jí byla hůlka opět zabavena se slovy, že ji stihne prokletí manželů Gravediggerových a dostane jídlo jako až úplně poslední. Vůbec netušili, že budou za chvíli, sami po jídle, lačné zírat na talíř Anne a malé Geney, které se spokojeně ládovaly se závistivými pohledy v zádech.
Po vydatné hostině bylo třeba opět propustit některé posily a tak se dav vydal k mudlovskému nádraží. S téměř lítostivým pláčem odjížděla Lenička objímající všechno okolo a upírská snoubenecká dvojice po demonstrativním rozloučení byla též rozdělena, dav opustila i Morenna za Anneiného ujištění, že až přijede její barbarský přítel Daeron, musí se znovu sejít. A pak následovala absolutně zasněžená cesta zpět do sídla Honorových, protože pan ředitel zapomněl objednat počasí, což mu přirozeně nikdo nevyčítal.
Noc proběhla celkem klidně za snahy vyvracet osazenstvu modré ložnice jejich genialitu díky hrám jako křížem nekřížem a podobně. (nebo také týrání nebohé Anničky nekonečným smíchem…byste nevěřili, jak zákeřná dokáže být Yoko s Lynn a Enolkou…) Při tradičním korzování z patra do patra sice trochu zavazela oranžová dvojice, která se však tvářila, že je neustále vstávání a společné tisknutí ke zdi nesmírně baví. Telepatické spojení profesora Kilahima s hradem bylo téměř perfektní a tak mohli poslat hlášení i nezúčastněným.
Ráno se už začaly výpravy pomalu trousit zpět do bradavické školy ze strachu, že se nestačí dostatečně zrevitalizovat do pondělního vyučování. Na to, že se studenti a profesoři měli za chvíli na to vidět, bylo loučení opět bolestné, ale o to krásnější.
Když jedna ze skupinek dorazila na přestupní stanici v mudlovském Brně, kdosi se zaujatě zeptal:
„Vidíte toho sebevražednýho holuba, co na těch kolejích stojí? A ještě k tomu na jedné noze?“ Otík chladnokrevně pohodil hlavou a podíval se vyčítavě na Petera.
„Že tys ještě z toho piva, cos vypil, nevystřízlivěl a hrál sis z hůlkou? Nemůžeš jen tak zmrazovat holuby na takovejch místech. Je to nemorální a proti mému žlutému přesvědčení. Okamžitě ho oživ nebo už spolu nikdy nepudem pařit.“
Lynn vyprskla smíchy a společně s Anne za pochodu zkoušely Otíkova záhadná gesta…

A Šmajdalfe, už zase jdeš k tomu oknu…