Byl už skoro večer a klávesnici u počítače jsem měla skoro celou poslintanou. Byla jsem tak nervózní, že jsem nemohla ovládnout ani své mimické svaly. Ohryzané nehty se válely všude kolem a
ruce se mi třásly, jako bych měla Altsheimra. Prožívala jsem si snad svůj nejvypjatější den v životě a nevnímala jsem ani hejna komárů, která se k obrazovce monitoru shlukovala otevřeným oknem!
Od rána jsem byla tak bledá, že mi kůží na krku prosvítala aorta. Seděla jsem u počítače se zkříženýma rukama a kolíbala se dopředu a dozadu jako blázen. Ani jsem nemrkala,ale bylo mi
srdečně jedno, že mi vyschl snad všechen oční mok, fyzické záležitosti šly stranou. Věděla jsem, že to musí nějak dopadnout. Ať už dobře, nebo špatně, ale musí to už skončit. Tohle utrpení, mučení!!! Ještě v osm večer se nic nedělo a matka mi po osmnácté nařídila, abych konečně změnila polohu posedu. Opět marně. Byla jsem tak paralyzovaná, že by se mnou v tomto stavu nehnulo ani stádo volů.
Srdce tlouklo tak intenzivně, že jsem na něm měla vytlačená žebra a v plicích vyrytý důlek. Znovu a znovu jsem čekala na výsledky zkoušky, která pro mě byla veledůležitá… A nic, stále nic. Kde se stala chyba??? Proč se na mém mailu konečně neukázal symbol obálky, tak proč, nemuselo to tak skončit! Nemusela bych teď v křeči ležet na stole pod klávesnicí a jedním prstem do ní datlovat tohle varování!
Zítra si pro mě přijedou a žádná zkouška už mě nebude zajímat. Zítra skončí můj život na svobodě. Matka tvrdí, že je to pro mě to nejlepší, ale ona to nechápe! Musím se dovědět, jestli jsem tu zkoušku napsala! Jenže od zítřka hasnou veškeré naděje!
Zítra… Mě čeká jedna hezká vypolstrovaná místnost a slušivá kazajka na tělo.
A proto lidi!!!
Nikdy neopouštějte náš hrad! Kašlete na mudlovskou školu, pokud nechcete dopadnout jako já! Nechtějte ztratit poslední špetičky nervů, který v údech ještě máte,hehehe…
Depresívní, co? Bohužel to není zase až tak odkloněné od reality :-) .