Tři soudky radí 10 Magické podniky I. Jezevci na cestách aneb Žlutý sraz v Praze Hog v kocke 19 a 3/4 – Protože smíchu není nikdy dost Hog v kocke 19 – Kagíci? Kagíci! Jak jste tvořili frázevoloviny, a jak to s nimi dopadlo Jak to dopadlo s Březnovou knižní šifrou Rose Daninatali: „Jezevci, těšte se, až vás zase proberu ze zimního spánku.“ Cesta za pokladem LS2024 Mrzimorské výstřelky aneb co všechno z nás zase vypadlo Sebechvála nám nesmrdí aneb Jak dopadly trimelesí ódy Žlutá, kam se podíváš… Teda pardon, zelená?! Měsíc knihy DIY – 7. díl Zápisník jednoho dinosaura IV – Ať žijí technologie (aneb při čem všem jste byli zároveň na hradě) Malé, Malej, Malučký… Princ Hog v kocke 18 – Nový školní rok Březnová knižní šifra Žlutého Trimela Nováčkovská výprava pro Magíka Připravit k luštění – Březnová knižní šifra Žlutého Trimela na obzoru! Příčná kombinatorika II – Vetešnictví u Kšeftaře Deskohráčův stolek speciál – Harry Potter Vzestup Smrtijedů Valentýnské menu DIY – 6. díl Zápisník jednoho dinosaura 3 – Výzva tajemného kloboukového semináře 13 otázek pro profíky Enid Bloom: „Musím říct, že mi to otevřelo oči.“ Hog v kocke 17 – Kagíci Sprosté slovo na šest? Příčná kombinatorika 2024 – Co nás čeká a nemine I. Silvestrovské hemzulky Hog v kocke 16 – Vánoční smíchmajstr Vánoce, Vánoce, přicházejí Vánoční pohyblivé obrázky II – seriály Mrzimorský vánoční playlist Trimeles na cestách – kam za vánoční atmosférou? Vánoční pohyblivé obrázky Hog v kocke 15 – Školní rok v plném proudu Velká vánoční stávka Zápisník jednoho dinosaura 2 – Paměť není, co bývala Mrzimor získal magíka s názvem „Veselá kopa“ Vánoční dárky za hubičku DIY – 5. díl Cesta za pokladem ZS24 Pohřešuje se! Pomoz zatoulaným strašidlům najít cestu domů Last minute halloweenský kostým v Hog stylu Halloweenská křížovka plná (nejen) strašidel Moudra z čarostavů Podzimní tvoření DIY – 4. díl Luna Goshawk: „Očakávania boli, zatiaľ sa mi plnia a možno aj prevyšujú.“ Zápisník jednoho dinosaura – Rozmrazená, ale plešatá Rekapitulace Celoletní úkoly Prokletí termínové neděle Hog v kocke – 14. část – Zpátky do lavic! Ohlédnutí za TNT Rekapitulace Nisqa TNT: Úkol třetí Olivia Wines: „O Mrzimor se nebojím, my si poradíme.“ Směnárna na planetě Meeraha TNT: Úkol druhý TNT: Úkol první Rekapitulace Umubumbe Tradiční nováčkovský turnaj je zpět! Planeta Nisqa Rekapitulace Gezegen Prázdninové pohodové poslouchání: Potterovský podcast Emoji na Hradě V. Rekapitulace Domicilium Planeta Umubumbe Planeta Gezegen Jak probíhalo slavnostní ukončení školního roku u jezevců? Domovská planeta Domicilium Vesmírná odysea – mise začíná Vesmírná odysea Hog v kocke – 13. část – Souboják vol. 2 Harry Potter storkát jinak aneb jak očaroval mudlovskou literaturu Potter opustil ministerstvo, je teď ragbista Hog v kocke – 13. část – Souboják Souboj se stylem Famfrpálové perličky Jak se v Mrzimoru nosí NiT? Hogwarts Legacy Stále vzpomínám na Albínku Rozhovor s Ivy Emersonovou: „Mrzimor je moje srdeční záležitost.“ Rozporuplné pocity aneb jak se těšíme na nový HP seriál Remake, o který nikdo nestál – co se ví o novém seriálu Harry Potter Hog v kocke – 12. část – Umíme se sobě zasmát Tom Felton: Beyond the Wand Jarní dekorace DIY – 3. díl Deskohráčův stolek: Takenoko a rozšíření Panďátka Mrzimor napříč jazyky Jaké je býti nejbohatší v Mrzimoru? Žluté duše ve fialovém hábitu – Oresta McCollin Vianueva Hog v kocke – 11. část – Hradní novinky 13 otázek nejen pro shopaholiky Deskohráčův stolek: Architekti Západního království Novoroční vybarvování – vyhlášení Zimní dekorace DIY – 2. díl Famfrpálová sezóna zima 2023 Novoroční vybarvování Novoroční přání 2023 13 vánočních otázek pro Grinche i Kdovíky 2/2

Před časem naše redakce vyhlásila tvůrčí soutěž s názvem Letní sen. Sešli se nám celkem čtyři příspěvky na toto téma a my vám je nyní předkládáme. Právě vy rozhodnete o pořadí soutěžních příspěvků. Pro zachování objektivnosti neuvádíme autory u článků. Hlasovat můžete pomocí lístků, které dostanete od redaktorů Žlutého Trimela.

Letní sen 1

Tak a je to tady. Konečně jsou tu prázdniny a já si můžu odpočinout od neustálého noření do učebnic magie. Navíc se mi splnilo mé přání a já nebudu celé dva měsíce trčet doma u rodičů, ale jedu ke své úžasné, milované babičce na celý týden! Možná bych na úvod měla tuto skvělou osobu trošku popsat. No, moje babička je snad nejchytřejší člověk z rodiny. Je už značně stará a to i na
čarodějku, ale elánu má za tři padesátníky. Bydlí v ohromném domě, který je až po strop přecpaný různými kouzelnými rekvizitami a jiným harampádím. Člověk má pocit, že se v nich skoro brodí.

Ale jaké překvapení mě čekalo, když mi záchranný autobus zabrzdil u vchodu a já odlepila obličej od předního skla, abych mohla vystoupit? Babička stála ve dveřích a vítala mě milým úsměvem. V pravé ruce ovšem svírala hůl. Nejspíš jsem si neuvědomila, jak moc je už stará. Ale že by mé překvapení končilo? Ale kdepak. Vtiskla jsem babičce pusu na tvář a vhrnula se do domu. Jako by ho někdo vybílil! Ve vstupní síni jsem našla její oblíbené kukačky, které snad za mého života co si pamatuji nikdy nešly, v rohu stálo starodávné odpočívadlo, ale jinak zde bylo jen pár nezbytností.

Uložila jsem si věci do svého pokoje (ten byl mimochodem v prvním patře a sestával se z jedné postele, skříně a dalšího nejdůležitějšího nábytku) a seběhla jsem za babičkou dolu do salonku, kde vždy ráda sedávala. Alespoň teď jsem se moc neudivila, neboť babička si jako obvykle seděla ve svém nádherném houpacím křesle a vyšívala.

Řekla jsem si, že se nebudu ptát, co se zde stalo.

Nebudu….

„Babi, kam zmizely všechny ty věci?“ Nééé… už mi to
zase vylítlo z pusy.

„Rozhodla jsem se, že si dům trošičku pročistím. Už nejsem nejmladší a chtěla jsem pár věcí darovat některým svým přátelům, tak jsem už začala, kdybych to náhodou později už nestihla.“

Nechtěla jsem se s ní hádat, protože je to moc moudrá žena a ví, co mluví. Rozhodla jsem se, že půjdu do své nejoblíbenější místnosti v domě – kuchyně. Byla jsem po cestě trošku vyhladovělá a potřebovala jsem se posilnit. Otevřela jsem ledničku a zděšeně jsem zůstala stát, neboť byla zcela vybílená. Rychle jsem se snažila skrýt svůj údiv, neboť právě vcházela babiččina služebná (nejspíš už jediná v celém domě). Popadla jsem jedno jablko, pozdravila kývnutím hlavy a mírným úsměvem (který mimochodem musel vypadat v této chvíli velmi kysele) a běžela se raději projít ven.

Rozhodla jsem se zajít k blízké pískové pláži. Cestou jsem musela projít přes rozkvetlou louku lučních květů, abych si utrhla jeden zvoneček. Strčila jsem si ho do vlasů a pokračovala v cestě.

Zanedlouho už se přede mnou objevil rozlehlý rybník lemovaný písčitou pláží. Sundala jsem si sandále a proběhla se po rozpáleném písku. Kolem se koupalo spoustu lidí a někteří mě i zdravili, neboť babička je zde známá žena a jistě každému ukazuje rodinné fotografie, jak je jejím zvykem.

Avšak slunce začalo zapadat za obzor a já už musela pospíchat domu, aby o mě neměli starost. Červánky lemovaly oblohu a já věděla, že si to tu užiji.

Přivítala mě známá vrzavá hudba z gramofonu. Babička měla ve zvyku si pouštět stejnou desku vždycky celý večer, takže jsem doufala, že tentokrát usne dříve, než podesáté uslyším zpívat Sudičky: „Přijďte k nám…“

Večeře už čekala na stole a po ní se babička zvedla a protáhla. Odhodila svou hůl a najednou jsem v ní poznala zase tu známou osobu, jež jsem si pamatovala z dřívějších dob. Celou noc jsme protančily a stačily jsme si poslechnout snad celé babiččino album Sudiček. Byl to opravdu krásný večer.

Ráno mě probudil zpěv ptáků, ale to mi nevadilo. Seběhla jsem ze schodů a snažila se najít babičku. Služebná mi řekla, že je na pravidelném srazu čarodějek a nevrátí se dříve, než večer. Rychle jsem tedy posnídala a rozhodla se využít den po svém.

Kousek za domem se rozkládá velký les, ve kterém žije spousta zvířat. Kdybych měla štěstí, mohla bych narazit třeba na takového jelena, nebo dokonce i kouzelnější stvoření, jako třeba jednorožce, neboť jedno stádo zde údajně skutečně žilo. Ovšem jediné, co jsem cestou potkala, byla zbloudilá veverka, která po mně házela slupkou z oříšku. Hlouběji v lese jsem narazila na pár
dřevorubců, ale držela jsem se raději dál, neboť všude kolem lítaly piliny a já jsem nechtěla, aby mi nějaká vlétla do oka. Raději jsem se proto začala vracet.

Celý týden utíkal jako voda a já se ani nenadala a byl přede mnou poslední večer. Babička na něj nechala připravit úplnou hostinu a pustila zase svou oblíbenou desku Sudiček.

„Pojď se nachvíli se mnou podívat ven, má milá.“

Následovala jsem tedy babičku a byla jsem zvědavá, co uvidím. Bylo to…. Úžasné. Nic, ani nejbujnější představa mě nemohla připravit na tak úžasný zážitek. Babička nejspíše použila nějaké své důvtipné kouzlo, aby se nebe rozzářilo všemi barvami. Všude v nebi kvetly barevné květy a usmívalo se na mě hejno lesních zvířátek. Bylo to opravdu jako ve snu a já se nechtěla probudit. Ovšem zanedlouho to všechno pominulo a já musela jít balit, abych zítra nezmeškala autobus. Ale přesto – byly to úžasné prázdniny!

Letní sen 2

Svůj letní sen si představuji asi takto:

Dlouze letím nad horami, vodopády, řekami, obydlími a údolími. Najednou mě obrovská křídla shodí na sluncem prozářeném paloučku. Já se s rozespalým výrazem a nesmírně pomalým tempem zvednu ze země a rozejdu se k nejbližšímu lesu, připomínající spíš džungli. Cestou pozoruju přírodu kolem sebe. Tam skáče veverka, tam vykukuje myška z díry… a nad hlavou mi poletují a zpívají kolibříci. Pokračuji ve své cestě lesodžunglí a poslouchám tajemný šepot stromů. Vnímám, jak ke mně příroda hovoří a za tichého zpěvu projdu lesem a ocitnu se u písečné duny. Vychutnávám si protékající písek mezi prsty a jakmile uvidím několik metrů přede mnou odlesk mořské hladiny, vydám se plavým krokem směrem k ní.

Dorazím k moři, do kterého ve své lehké noční košili vlezu a vychutnávám si vodní vlnky narážející na moje tělo. V dálce začne hrát gramofonová hudba a já si připadám jako v ráji. Najednou ale pocítím hlad a než se naději, stojí kousek ode mě v písku sněhobílá lednička plná nejrůznějších pochoutek. Aby se nepropadla kdovíkam v tom písku, je podložena pilinami. Rozložím se v písku a pomalu se suším a mezitím doplňuji svému tělu energii těmi nejvybranějšími lahůdkami.

Když už mě tohle snění přestane bavit,vylezu si na blízký kopeček,kde stojí malá zvonička. Třikrát cinknu o malý zvoneček a čekám, až mě chytí za letu ty staré známé křídla, která mě sem donesla a aby mě odnesly opět zpět přes hory, údolí, obydlí, vodopády a řeky ze země snů, odkud se vracím ráno jen nerada.

Letní sen 3

V jednom starém hlubokém lese žila sice mladá, ale statečná veverka. Svůj les znala velice dobře. Když zrovna nepracovala nebo nepomáhala ostatním zvířátkům, toulala se po okolí a snila o vzrušujícím dobrodružství. Vždycky si moc přála vydat se do světa a opustit hranice svého lesa. Chtěla poznat a spatřit hodně neznámého a nového. Právě jednoho letního večera, kdy se veverka vrátila utahaná z práce, posadila se do houpacího křesla a v tu chvíli si vzpomněla na prastarou legendu o moudré a kouzelné a samozřejmě velmi staré veverce.

„Ano! To je ono! Jen ona mi může splnit moje přání, musím ji najít…. ale kde? Kde, že stará veverka bydlí?“ Vystřídal veverčin radostný vřískot výraz, který naznačoval, jak urputně se snaží veverka rozpomenout. A přeci jen! „Už to mám! V nejhlubším koutku lesa, na tom nejvyšším stromě!“

Mladá veverka si tedy sbalila svých pár švestek a vyrazila časně ráno. Nejdříve se ubírala klikatými cestami, které ještě občas vedly skrze pole. Po obědové přestávce pak sešla z cesty a šla po kamenité cestičce, která ji směřovala přímo do středu lesa. Za chvíli se už prodírala skrze husté houští. Nezastavovala se, ačkoliv ji větvičky stromů nechtěly umožnit rychlejší postup. Přesto neopustila od svého snažení. Neustále ji dávala sílu naděje, že uvidí i jiný kus světa, než jen les, ve kterém odmalička vyrůstala. Také se ji honilo hlavou, že se třeba už nikdy zpátky nevrátí, že třeba najde jiný les či úplně jiné prostředí, kde se ji bude líbit víc a kde by mohla zůstat. Ve chvíli, kdy si veverka myslela, že bude muset zastavit, aby si odpočala, houští se zdálo být řidší, až najednou stála na palouku, kde se tyčila přímo uprostřed vysokánská jedle. Veverka právě objevila starou a moudrou veverku, o které se mluvilo
pouze jako o legendě, ale mladá veverka tu stála a vychutnávala si radost, že dokázala legendu obrátit ve
skutečnost. Neváhala a pomalu šplhala do koruny stromu. Takhle vysoko snad ještě nikdy nebyla. Pak s tichým zavýsknutím spatřila malá dřevěná dvířka, bylo na nich něco napsáno, ale těžko říci co, poněvadž tak zvláštní písmo veverka ještě neviděla. Zdvořile tedy zaklepala a vzrušením pomalu nedýchajíc vyčkávala, zda ji někdo otevře.

„Á to jseš ty? Pojď dál… no jen pojď, nestyď se…“ Ozvalo se zevnitř. Mladá veverka se zprvu ohlížela kolem sebe, aby se ujistila, že se pozvání týkalo opravdu jen ji. Otevřela dveře a ocitla se v prostorné a nádherné puklině stromu. Jeden pár očí ji nestačil, jak jimi tak rychle kmitala kolem dokola, aby si vše důkladně prohlédla.

„Neposadíš se?“ Ozvalo se ji za zády. Otočila se a usmívala se na ni přihrbená veverka s brýlemi na očích.

„Já… zdravím vás… ano, děkuji.“ Odpověděla rozpačitě a usadila se do pohodlného křesla.

„Pročpak jsi přišla? Povíš mi to?“ Ptala se moudrá veverka ‚stařenka‘.

„Hm… myslíte, že by jste mi mohla poradit…totiž, ráda bych poznala svět ….a ….a také lidi…“ poslední slovo řekla docela potichu.

„Nu…na tom není nic neobvyklého. Spoustu mladých zvířátek by rádo poznalo svět, včetně lidí, jak říkáš,
problém je v tom….. že, jakmile se zvířátko potká s lidskou bytostí a spatří svět mimo chráněné oblasti nebo hluboké lesy, vzápětí toho lituje.“

„Proč?“ Zajíkla se mladá veverka.

Moudrá veverka se dál jen usmívala. Přešla celou místnůstku a zapnula prapodivnou věc, která v tom
okamžiku začala vydávat roztodivné zvuky… melodické… a docela pěkné. Pomyslela si mladá veverka.

Stařenka pak ještě otevřela bílou skříň, odkud vzala dvě láhve pampeliškové šťávy. Když si opět sedala a viděla výraz přemýšlení mladičké veverky, hned ji vysvětlila oč jde.

„Ta věc, má zlatá, co hraje, to je gramofon… a ta bílá skříňka, to je lednička..obě tyto věci jsou lidským
výtvorem, ale nyní jsou očarované, poněvadž bez elektřiny by nefungovaly. Víš, já jsem dokonce žila mezi
lidmi, na sídlištích, v městských parcích a v menších zalesněných oblastí a co ti teď povím je holá pravda. Lidé jsou v jistých ohledech dobří i zlí. To máš jako se zvěří, jsou lidé jako dravci – šelmy či ptáci, pak jsou neškodní lidé… stejně jako neškodná zvěř. Mezi lidmi a zvěří je ale rozdíl v tom, že lidé když žijí, tak způsobují spoustu špatných věcí, ta nejhorší je, že znečišťují ovzduší a vůbec ničí životní prostředí a zvířata chytají do zajetí, někteří je dokonce, což je velice smutné, týrají. Oproti tomu, zvířata žijí tak, aby v první řadě přežily a tak aby udržely biologickou rovnováhu.“

„Ach ne, tomu se mi nechce ani věřit, že lidé takto zacházejí se zvířaty“ Povzdechla si mladá veverka smutně.

„No ano… bohužel je to tak. Křečky si kupují malé děti, pak je chovají v malých akvárií, které jsou vysypané pilinami nebo kočky… kočky někteří lidé chtějí mít jen v bytech a tak nemohou chodit ven a jsou odkázány jen na písek… Je to těžké, život mezi lidmi je těžký, říkáš, že chceš do jejich světa? Splnit ti to mohu, ale musím ti vysvětlit, jakému nebezpečí se vystavuješ…“

Mladá veverka se zavrtěla v křesle a pozorně poslouchala. Stařenka se napila z láhve a pokračovala ve vyprávění.

„Inu, měla by jsi vědět, že pouhá cesta k lidem je už o kejhák, jak se říká..Poněvadž musíš ve zdraví přežít na místech, kde je stromů málo…což o to, ale pak také musíš dávat pozor na automobily, které jsou velmi nebezpečné vůbec pro všechny zvířata. Střet s autem přežije opravdu jen malé procento všech zvířat. No a pak je tu samotný život na sídlištích nebo v těch parcích, jak jsem už také povídala. Obstarat si tam potravu není nijak jednoduché… Tady v lese, se vždycky nějaká najde, dokonce nemáš ani nouzi o zásoby na zimu, ale u lidí si musíš pečlivě kontrolovat každé sousto, abys přežila, poněvadž tam jíš z hladu vše, co se naskytne…bohužel se může stát, že narazíš na něco, čím se můžeš i otrávit. Nechci tě od tvého snu, spatřit lidský svět, odradit, ale rizika, která bys podstoupila jsou veliká…a pro některé nešťastníky jsou také ty poslední jaké v životě mohly zažít.. Proto si to dobře rozmysli..“ Moudrá veverka domluvila a upřímně se dívala mladičké do očí.

„Běhá mi z toho mráz po zádech, stařenko…ještě teď se mi zdají chvíle, které jsem prosnila o jiném světě než je tenhle, tak moc vzdálené… Nepomyslela jsem na takové záporné stránky dlouhého výletu za lidmi. Ani jsem netušila, co to obnáší… Jsem smutná stařenko, smutná a velmi zklamaná…“

„To chápu…. věz, že i já odcházela z lesů s nadšením a vracela se smutnou duší, procestovala jsem hodně a o to víc mám hezkých,ale bohužel právě i smutnějších zážitků…“ Poklepala ji po rameni stařenka.

„No jo… ale co teď… vrátím se zpátky do svého stromu a celý život budu dělat to stejné a žít pořád jen na jednom místě…“ Hlesla sklesle mladičká.

„Aha…. možná bych pro tebe měla nabídku… slyšela jsem o tobě už mnoho od jiných zvířátek a proto tě už nějakou tu dobu znám…“

„Nabídku?“ Podivila se mladá veverka. „Jakou?“

„Jsem stará a potřebovala bych tu pomocnici, stále ještě cestuji a tak si říkám, že bych tě mohla brát na cesty s sebou…Ze svých zkušeností vím, jak se vyhnout hrozbám lidského světa. Můžeš mi pomáhat, starám se o správcovství lesů, sbírám kouzelné byliny a mnoho dalších úkolů padá na mé bedra, měla bych moc ráda někoho po svém boku. Co ty na to?“

Mladičká veverka byla samou radostí bez sebe! Souhlasila s nabídkou a stále nemohla uvěřit svému štěstí! Bude s kouzelnou stařenkou cestovat!!

CCCCRRRRR, CRRRRRRRR!!! Odněkud zvoní zvoneček, cože?! Odkud?

Mladá veverka se lekla a otevřela oči, seděla v houpacím křesle na které padla únavou,když přišla z práce…a teď někdo zvoní u dveří. Veverka se protáhla…

„Byl to ale krásný sen…“

Letní sen 4

Je to zvláštní za námi je teprve polovina zimy a mě už se zdálo o létu. Byl to zvláštní letní sen, kdy jsme se s rodiči chystali na dovolenou. Měli jsme jet na 14 dní na chalupu, která je nedaleko našeho domova, kde jezdíváme každý rok, protože je tam moc krásně, všude dokola samé lesy, prostě nádherná a úžasná příroda plná zvířátek a taky tam na mě v tom lese čeká malá veverka, kterou opustila její maminka a tak jsem se o ní starala od jejího narození já a taky jsme jí na krk a bych jí poznala a slyšela, přidělala malý zvoneček, který jsem dostala od mámy pro štěstí.

Ten sen byl tak skutečný, že jsem tomu ani nevěřila, že se mi to jen zdálo. V tom snu, když jsme dorazili k chalupě tak veverka jako by to vycítila už na mě čekala před dveřmi ve své krabici, kterou měla vystlanou pilinami a pískem, aby jí nebyla zima, protože některé noci i když jsou letní můžou být velmi chladné a pískem proto, aby když se počůrá, aby to tolik nesmrdělo =)

Když jsem vylezli z auta vzala jsem si od táty klíče od chalupy a šla jsem odemknout a tyk jsem dovnitř vzala mojí malou kamarádku. Dala jsem jí na křeslo a řekla jí ať chvíli ještě počká, že jdu pomoc rodičům vytáhnou věci z auta. Až jsme všechny tašky a ostatní věci, jako jsou vidličky na opékání špekáčku a taky pytle s dřevěným uhlím na grilovaní, atd. , vytáhli z auta táta šel do obýváku a zapálil v krbu oheň, aby se chalupa trošku ohřála a taky, aby vytvořil atmosféru útulného domova, to táta fakt umí.

Pak šel a pustil gramofon a naše oblíbené staré hity při kterých vždycky tancujeme, než jsme s tátou všechno přichystali, abychom se cítili jako doma. Máma mezitím uklidila všechny potraviny v kuchyni do ledničky a nachystala nám svačinku a donesla nám jí. Pak jsem se vzbudila a nemohla jsem uvěřit tomu, že to byl jen sen, bylo to tak krásné…

 

A nyní je už jen a jen na vás, jak se rozhodnete. Hlasujte a vybírejte.

Napište k tomuto příspěvku komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*