Stalo se jaksi již součástí naší školy, že občas nějaký student zmizí a na dotaz, kde je mu konec dostanete odpověď: „Je v mrazáku“. Nikdo se nad tím již dávno nepozastavuje. Někteří studenti se po čase vrátí a trpí ztrátou paměti. Někteří jsou mrazákem pohlceni a již nikdy se s nimi nesetkáme. Zamýšleli jste se někdy nad tím, co se to v tom mrazáku vlastně děje? Je tam naprosté ticho? Nebo si žije mrazák svým tajným, nenapodobitelným životem? A jak se cítí člověk, který tímto zážitkem prošel? Podařilo se nám získat vyprávění jedné z těch šťastných, které se z mrazáku vrátili. A nyní je čas ho zveřejnit.

Jak je touto dobou už všeobecně známo, je léto. Léto je v těchto zeměpisných šířkách od toho, aby všude kvetly kytky a rostly plevele, létali motýli a štípal hmyz a aby pokud možno nikde nebyl sníh, a když, tak v takových nadmořských výškách, aby nikoho nezajímal.

Je 3. července a já jsem dnes při probuzení shledala, že mi z místa mezi prsty na nohou zmizely poslední omrzliny. Tyto omrzliny byly památkami na několik věcí, které se vesměs dají zařadit pod
jeden nadpis – Školní Mrazák.

Stejně jako několik lidí přede mnou i po mě jsem někdy v prosinci loňského roku zjistila, že můj denní rozvrh neoplývá takovým počtem kolonek s nápisem „Volno“, jaký by si naše milovaná škola zasloužila, a proto jsem se rozhodla, že zažádám o dočasné zmražení mojí osoby a veškerého mého majetku.

Byl to inspektor školní výuky, pan Vrizas, který mi pomohl tak říkajíc do hrobu. V hibernačním boxu číslo 17 ve druhé řadě jsem strávila bezmála půl roku.

Myslím, že jako jednoznačně nejvýstižnější přídavné jméno, kterým bych mohla popsat zážitek zmrazování, jest: Šedo-modro-fialový. To proto, že první minuty před tím, než naplno začne působit uspávací kouzlo, strávíte tím, že koukáte na skrz tlustou vrstvu ledu. Jedinou zábavou pro vás je zírat do tváře vašeho věznitele, který se sklání nad vaší průhlednou schránkou a kontroluje vaše životní funkce.

Odchod ze školy je příšerná věc. V jednom ze sálů taktéž zmraženého ministerstva kouzel byla moje poslední pozitivní myšlenka: Já se tam vrátím.

Spánek v mrazáku, zejména dlouhodobý jako v mém případě, je dost nudná záležitost. S několika dříve takto postiženými osobami jsem se shodla na tom, že nálada bývá i ve stavu snění na bodu mrazu. Všichni, co prošli zmrazením, nyní přesně vědí, jak to vypadá na Antarktidě, aniž by tam někdo z nich kdy byl.

Po dlouho očekávaném probuzení jsem se cítila dezorientovaná a slabá. Tento pocit by se dal přirovnat k pocitu, jaký musí nutně mít mražené rybí prsty na pánvi v horkém oleji.

Když mi pan Vrizas kavalírsky pomohl na nohy, opadávaly ze mě kousíčky ledu. Kupodivu, první, kdo se přihnal do hibernační komnaty, byl profesor Midar Kilahim. Nepochybně zase hledal nějakou senzaci pro noviny. Byla jsem ale ráda, když mě hned ujistil, že všech mých dvě stě sedmdesát Bertíkových fazolek tisíckrát jinak je v pořádku a v době mé nepřítomnosti neutrpěly žádnou újmu sežráním cizími nenechavými studenty.

Pochopitelně jsem měla spoustu omrzlin a musela jsem strávit celé odpoledne na ošetřovně, aby bylo jisté, že nikde nezkolabuji, nebo náhodou něco nezmrazím pohledem. Omrzliny mi, jak už jsem říkala, zůstaly až do velmi nedávné doby, kdy mě opustila moje poslední, nejvěrnější. Stýská se mi po nich, moje omrzliny byly to jediné, co mi dělalo společnost celého toho půl roku, ale barevný svět naší školy bych už nechtěla opustit za nic na světě.