Všechno se odehrálo jednoho mrazivého (ale ne zase tak moc, jak se na zimní počasí patří) lednového dopoledne. S panem profesorem Sergem Reninem, naším zodpovědným dozorcem a pro tento den také vzorem, jsme se společně s Herbertou von Kmínek a Lady Mozkomor vydali do podivného a mnohdy nepochopitelného světa mudlů.
Pan Renine nás neustále napomínal, ať zavřeme pusy a nekulíme tolik oči. To se sice lehko řekne, ale když jste prváček nebo dokonce jako Hery ještě nemáte ani obarvený plášť, jednoduše to na vás silně zapůsobí. Navíc, všichni mudlové tak zvláštně koukali. Asi to bude tím oblečením. Nikdo neměl to, co my. Pan profesor pro naši výpravu vybral trička s neonovými nápisy „Jsem mudla“ na přední straně a „Mám tě moc rád, mudlo!“ na zádech. Dokonce to probral i s panem profesorem Gravediggerem. Tak nevím, proč to moc nefungovalo.

Pan profesor Renine nás učil, jak zacházet s paměťovými kouzly. Vzhledem k našemu nízkému věku všechno zařizoval on. Jako každý kouzelník i my potřebujeme naoko patřit do mudlovské společnosti. Právě to byl účel naší cesty. Pan profesor měnil vzpomínky lidí tak, aby si na nás pamatovali. Tak například ve třídě, ve které jsme se zrovna nacházeli a jejímiž členy jsme se stali, si pamatují Magicu per Voluptas a dokonce ji ten den i viděli. Jedná se o pokročilejší kouzlo, které do mysli vloží vzpomínky i na budoucnost.

Už nevím, jak se to přesně seběhlo, kde se zdržela Hery a Lady, pamatuji si jen, že se panu Reninovi najednou zhoupl svět. Zřejmě se dlouho nenapil lidské krve. Každopádně jeho bledá pleť ještě zesvětlala, což jsem do té chvíle pokládala za nemožné, a jeho pohyby zmalátněly.

Nevím, jestli to byla má žluťoučká část duše nebo čistě zelená vypočítavost, zkrátka jsem ihned panu profesorovi nabídla rámě. Ten vděčně přijal. Pomalu jsme vypochodovali ze zatuchlé školy na čerstvý vzduch (do nosu nás ihned uhodil nechutně páchnoucí smog, který se drží nad mudlovskými městy) a pokračovali ulicí. Bohužel byla málo frekventovaná. Nakonec se ale přece jen zpoza rohu vybatolil jakýsi mudla. Mířil naším směrem. Odvedla jsem pana profesora do bezpečí domovního vchodu, kde jsem ho na moment zanechala opřeného o zeď. Přikrčila jsem se ve stínu a čekala.

Uplynula snad už celá věčnost, když mudla míjel můj úkryt. Pořádně jsem se rozpřáhla a okovaným párátkem ho praštila po hlavě. Dobře to zadunělo. V tu chvíli už byl vedle mě pan profesor Renine a napřáhl se po bezvládném těle. V očích mu hrály jiskřičky jako dítěti, když dostane bonbón. S chutí se zakousl do krku oběti. Poslední doušek převaloval na jazyku, přičemž si mumlal: „Člověk, mudla, dvacet let, bydlištěm dvacet kilometrů od tohoto města…dobré, moc dobré“. Pak zvedl hlavu a podíval se na mě. Na tváři se mu rýsoval úsměv, čímž odkrýval dva delší zoubky mírně ušmudlané od krve, také jeden krvavý potůček panu profesorovi stékal po bradě. „Děkuji vám slečno WildDragon za skvělý oběd. Příště vás zvu já.“

V mudlovské škole jsme vyzvedli ty dvě zelené slečny , Hery se svou zelenou povahou nikterak netají, (mimochodem zrovna cruciem mučily, z bezpečnostních důvodů nejmenovanou, osobu k ohromnému pobavení celého ústavu a pan profesor Renine musel opět upravovat paměť) a přenašedlem v podobě gumové kachničky se šťastně vrátili na Hogwarts. :-)