„Zíííív, to jsem ospalá. Vůbec se mi nechce vstávat. Ještě si chvíli zdřímnu…“

„To už je sluníčko tak vysoko, půjdu se trochu projít a nasnídat se.“

 

Tak pidipidka jde. Vyšlapuje si lesem malinkými drobounkými krůčky. Slyší ťukání datla, bzučení včel a šumění větru v korunách stromů. Pidipidka vidí bohužel černobíle, takže nemůže poznat krásu barevného kačera, který právě pluje uprostřed rybníka se svou kachničkou.

Přijde k rybníku a rozhlíží se, jestli neuvidí nějakou malou plochu vody, ze které by se mohla napít a osvěžit. Vodu najde a už se v ní čabrá. Pociťuje studené kapky na svém malinkém tělíčku, vnímá čistotu té vody.

 

Když je ranní osvěžení ukončeno, pidipidka jde snídat. Co ale může taková pidipidka snídat? No přece nějaké rostlinky, jelikož je pidipidka býložravec. Tak pidipidka jde. Po čase najde velký kus šťavnaté trávy a pustí se do jídla. Tráva ji v ústech chroupá a křupe. Pidipidka pociťuje, že tráva je lehká a má nevýraznou chuť. Když sní trávu, vrátí se zpátky k rybníku, kde si nějaký čas odpočine, aby měla sílu na další dlouhou trasu k hledání jídla.

 

Pidipidka nám teď leží u rybníka, schoulená do klubíčka. Vnímá, jak ji hladí jemné sluneční paprsky, kterým se podařilo dostat se přes větve stromů, houpajících se v jemném vánku teplého větříku.

 

Najednou k rybníku přiběhnou další pidipidky, které si jdou zřejmě hrát. Proto naše pidipidka vstane a jde za nimi. Pomalu se k nim přibližuje. Slyší, jak si něco špitají. Najednou se na ni ostatní pidipidky podívají a usmějí se na ni. Naše pidipidka k nim okamžitě přiběhne a začne si hrát nimi. Hrají si až do té doby, než je sluníčko uprostřed oblohy a je čas k obědu.

 

Naše pidipidka se proto začne rozhlížet po okolí, jestli tam nenajde něco k snědku. Ale ostatní pidipidky ji vezmou na místo, kde roste ta nejšťavnatější tráva v lese. Naše pidipidka poděkuje a všechny pidipidky se pustí do jídla. Žvýkají a chroupou.

 

Když jsou najedené, jdou na malý palouček, kde si všechny lehnou a usnou. Po nějakém čase se zase probudí a hrají si na schovávanou. Pidipidky, i když vidí černobíle, tak mají skvělý zrak, proto jim nic neunikne. Hrají si a hrají, až jsou unavené a chtějí jít do svých domovů se vyspat na nadcházející den.

 

Naše pidipidka je ale prosí, aby ještě nechodily, že je ráda, že je s nimi a že je dneska potkala, protože moc pidipidek za svůj život, kromě svých sourozenců, kteří se rozprchli neznámo kam, nepotkala. Pidipidky se na ni usmály, a tak zůstaly. Hrály si až do té doby, než se na paloučku objevily první rusalky, které si přišly zatančit při svitu stříbrné luny, která se právě vyhoupla na černou oblohu. Proto se všechny pidipidky usadily pod pařez a dívaly se, jak rusalky tančí. Vnímaly tu krásnou hudbu, která doprovázela jemné kroky rusalek. Pozorovaly, jak i hvězdičky při této hudbě tančí pro stříbrnou lunu nekonečný valčík. Pidipidkám se už ale nechtělo domů, proto za krásně linoucí se hudby a za lehkého tance rusalek usnuly pod pařezem…