Jezevčí Tlapka I. – 3.místo

Každý asi ví, jak začínají příběhy. Vždy je to buď: Byla jednou jedna….nebo Kdysi dávno… nebo Před mnoha lety….apod… Jenže to, co Vám teď budu vyprávět já, jste ještě neslyšeli. Od koho, že to budete poslouchat příběh? Od malého jezevce. A ten jezevec, jsem já! Když jsem se narodil, už jsem věděl, že se jednou proslavím, protože mi to všichni říkali. Byl jsem úplně jiný než ostatní jezevci, a to mě chvilkami dost štvalo. Ale jednoho dne se to změnilo: Jednou ráno, když jsem slavil své 11. narozeniny, mi přišel dopis. Ten dopis byl doručen sovou.

V něm se psalo o nějaké škole Hogwarts, která mě přijala. Stálo v něm i co si mám pořídit: hábit, košili, kalhoty, kotlík vel.č. 2 a hůlku.

Když jsem si toto všechno koupil, největší dojem na mne udělala právě ta hůlka, která byla hladká na dotek, ale tvrdá na mysl. Zároveň mě udivilo, jak může nějaký slepec ( později jsem se dozvěděl, že přišel o zrak díky jednomu nepovedenému kouzlu) prodávat oblečení, ale vybral na mne dobře, takže jsem byl spokojen. Poté, co jsem si vše potřebné koupil, následovala cesta do školy HOGWARTS, na kterou jsem se moc těšil. Když jsme dojeli, nějaký pán s fajfkou nám pomohl s kufry a představil se. Byl jsem úplně nadšený, ale má nadšenost brzy skončila. Dozvěděl jsem se, že se budeme rozřazovat do kolejí. No, což o to, rozřazování by mi nevadilo, ale nechtěl jsem jít někam, kde se mi nebude líbit. Nakonec mě vybrali do Mrzimoru a moje kolejní barva byla snad ta nejlepší, kterou jsem mohl dostat, byla to žlutá!

Poté, co skončila hostina, nás primusové odvedli do naší kolejní místnosti, kde jsem se seznámil s členem naší koleje, Hermikou Wilsonovou. Byla nová jako já, ale už o této škole něco věděla, takže mi říkala, kde co je! Pak odešla k sobě na pokoj a já zůstal sám v kolejním sále, kde bylo sice teplo a útulno, ale zároveň taky strašidelno. Najednou jsem uslyšel nějaké kroky. Zatajil jsem dech a schoval se za pohovku. Ani nevím, co to bylo, ale heslo do naší kolejní místnosti znalo velmi dobře. Vzal jsem tedy veškerou svou odvahu a šel za onou postavou. Ta vešla ke mně do pokoje a šla k mému stolku, kde vytáhla můj notes! Přemýšlel jsem, co tam asi chtěla hledat? Ale to, co chtěla, tam zřejmě nenašla, protože si odfrkla a otočila se. V tu chvíli jsem ji poznal! Byla to Hermika Wilsonová. A v mém pokoji! Hned, jak zavřela dveře mého pokoje, jsem se za ní rozběhl a chytil ji za rameno. ,, Co to mělo znamenat?? V mém pokoji??‘‘ zakřičel jsem, až to musela slyšet snad celá škola. Hermika se lekla a koktavě mi odpověděla: ,, J-j-já …chtěla…m-m-musela jsem !‘‘ Nerozuměl jsem jí. Co chtěla? Co musela? Hermika, jakoby mě prokoukla, se nadechla a všechno to na mě vychrlila: ,,U nás na hradě jsou přece zvědové! To snad víš? No a já myslela, že ty si ten zvěd a tak jsem tě chtěla udat, ale ve tvém bločku není nic o špehování. Tak jsem byla naštvaná! Jenže pak, jsi přišel ty a všechno….no už to bylo!‘‘ Řekla to tak rychle, že jsem skoro nestačil ani mrknout. Jen jsem ze sebe vydal: ,,Cože? Zvědové ? Jaký ?‘‘ Hermika na mě vykulila oči, a pak už mi jen začala povídat o tom, o čem se všude vykládá a proč to nevím? A že existují žáci, kteří nic neví, a proto jsem byl podezřelý. Byl jsem z toho v šoku! ,,Kdo na mě řekl, že jsem zvěd??‘‘ zeptal jsem se Hermiky rychle. ,,No, víš ,že ani nevím? Zaslechla jsem to, když se rozřazovalo‘‘ řekla Hermika a usmála se. Mě do smíchu moc nebylo, ale vyptával jsem se dál, abych zjistil co možná nejvíce. ,, A jaký měl ten dotyčný hlas? Byl to kluk nebo holka?‘‘ Hermika se zamyslela: ,,No, myslím si, že to byla holka. Ano! Byla, jenže nevím kdo, protože mluvila jen jednou a to o tobě.‘‘ Byl jsem překvapený. ,,O mě, že se mluví?‘‘zeptal jsem se s údivem. ,,Ano o tobě. Proč? Aha, ty myslíš, že to na tebe někdo narafičil, co?‘‘ zeptala se Hermika jako detektiv. ,, Já nevím. Tedy vím…vím to od tebe přeci! Koho jiného by to snad napadlo?‘‘vykřikl jsem. ,,Dobře, dobře. Nerozčiluj se. Víš co? Ráno moudřejší večera. Půjdeme teď spát a ráno se uvidí!‘‘ rozhodla to Hermika a šla spát. Ráno to bohužel bylo ještě horší! Každý si na mne ukazoval a něco šeptal. Bylo mi z toho na nic. Až do chvíle, kdy přišla Hermika a odtáhla mě k jedné člence naší koleje. Jmenovala se Žizzo Pizza Dekara. ,,Ahojky Pizzo! Hele nevíš kdo řekl, že je tady Jezevec zvěd?‘‘ zeptala se úplně normálně jakoby o nic nešlo Hermika. Žizzo však jen nervózně postávala a pak řekla: ,, No..to jsem byla já, ale já to řekla jenom pár lidem. Fakt!‘‘ Byl jsem tak rozčílený, že jsem na ni vztekem zasyčel: ,, Pár lidem jo? Vždyť to ví celá škola!‘‘ Hermika mi řekla, ať se uklidním. Jenže to nešlo. Ten vztek ve mně chtěl ven! ,,Kdes to vzala prosím tě? Jaký pak zvěd?‘‘funěl jsem zuřivostí. Žizzo však věděla proč zuřím, a tak mi vše řekla: ,, Poprvé jsem něco slyšela od učitelů. Znělo to jako zvědové, tak jsem o tom všem řekla, přičemž jsem si něco domyslela.‘‘ Tentokrát se naštvala i Hermika a důrazně jí řekla: ,, Poslyš, to si z nás děláš srandu nebo co? Takže ty si něco vymyslíš a pak to řekneš všem?‘‘Žizzo svěsila hlavu a omluvila se mi. Hermice to však nestačilo: musela se všem přiznat a říct o svém výmyslu. Byl jsem rád. Už se mi nikdo neposmívá, že jsem zvěd. Ale bylo mi i líto Pizzy, které, ještě snad po celý rok, promlouvali do duše za to, co udělala. Já jsem jí to, ale už moc za zlé neměl, když se přiznala. Hermika Wilsonová na sebe byla hrdá a přiznala se mi, že tohle ( myslím to, jak se mě zastala a byla tak….nenacházím slov :oD… )udělala poprvé. Tentokrát jsem se opravdu musel smát. ,,Vždycky je něco poprvé Hermiko!‘‘ řekl jsem s úsměvem. Byl jsem tedy nejlepší kamarád s Hermikou Wilsonovou a kamarád s Žizzo Pizza Dekara.

No a to je vše.