Jezevčí Tlapka I. – 2.místo

Listí v korunách stromů rozechvíval vítr. Tolik silný, zde v lese však působil mírně. Mohutné kmeny na samé hranici zemského povrchu byly zcela klidné. Množství spadaných lístků halilo tmavou půdu a mírnilo její chlad. Vzduch byl téměř nehybný. Šumění lístků zesiloval déšť, jehož kapky se ve střešních korunách zastavovaly. Ač světem lomcovala bouře, zde v lese panoval klid a mír.

Usadila jsem se zády k širokému kmenu a pro jistotu vytáhla hůlku. Byla zde sice tma, ale sucho. V tichosti jsem tam seděla a naslouchala šumění. Příjemně uspávalo a zahánělo chmury, především hrůzu vyvolávanou neprohlédnutelnou temnotou. I s nočním viděním zde byla tma, což mě skutečně znepokojovalo. Když pak šumění náhle utichlo, bylo již pozdě. „Á to jste vy?“ Pohlédla jsem vzhůru, kde jsem tušila nově příchozího. Nikdo neodpověděl. Ticho a tma. Zelený záblesk a pak temnota. Již ne děsivá, ale věčná. A v té nicotě bylo vše.

Vědomí se mi opět vrátilo, pocit hmoty však nikoliv. Rozhlédla jsem se kolem. Tentokrát jsem v lese viděla zcela jasně. A u jednoho z kmenů ležela má mrtvola! Zděšeně jsem pozvedla ruce. Byly průsvitné!

Díky tomu, že jsem byla odloučena od hmoty, to se mnou nešvihlo. Notnou chvíli mi trvalo urovnat si myšlenky. Opět jsem pohlédla na svou mrtvou schránku. Ve vzduchu ještě visela zlá magie. Nazelenalý obláček se pomalu rozplýval do okolí. Houf žravých mravenců se pustil do chladnoucího masa. Naštvaně a znechuceně jsem začala syčet, nic jiného jsem však nezmohla.

Jsem mrtvá.

Pokud mě někdo urychleně nepřivede k životu, tak je se mnou amen. Podívala jsem se na hýbající se mrtvolu a zauvažovala, že bych se asi ani vrátit nechtěla. Žaludek se mi neobrátil jen proto, že jsem ho neměla.

Bloumat po světě jako duch se mi příliš nechtělo. Rozhodla jsem se, tudíž vypátrat svého vraha. V mysli jsem se vrátila zpět v čase. Kupodivu, nyní v duší podstatě, takové vzpomínání fungovalo stejně jako myslánka. Viděla jsem samu sebe, jak se procházím hradní chodbou. Když tu, se ke mně nakloní mistr kolejní ve zbrusu novém žlutočerném hábitu. No, musím uznat, že mu to nesmírně sekne, obzvláště ty jeho špičaté upíří zoubky, když ke mně mluví. Jsem jím zcela fascinovaná. Zrovna mi říká, že by se mnou potřeboval tajně mluvit, proto se sejdeme za hodinu na mýtince v Temném lese. Nadšeně souhlasím i když je místo schůzky poněkud nezvyklé. Odchází jedním směrem následován jezevcem a já pomalu směrem druhým. Až nyní jako duch si všimnu podivné postavy ve stínu. Očividně nás slyšela. Má hluboce staženou kápi a opírá se o bílou hůlku. Jakmile ji míjím, mizí ve stínech. Pokračuji dále společně se svou živoucí vzpomínkou a bedlivě se rozhlížím, zda nespatřím něco podezřelého. Jak si to šinu chodbou, náhle se ve zdi objeví malý průchod a cizí ruka mně vtáhne dovnitř. Ocitám se v malé místnůstce větrané kouzlem. Na polštářcích zde sedí několik lidiček natěsnaných okolo vodní dýmky. Malý jezeveček se rozhodl, že se s ostatními dělit nehodlá, tak si tabáčkem nacpal fajfku a teď vypouští dým formovaný do malých kroužků. Společně zvesela klábosíme a několikrát na mě i přijde řada. Tabáček je višňový, kouzlem zbavený všech škodlivých látek. Skvěle se bavíme, když tu si vzpomenu, že za chvíli mám být v lese. Omluvím se přítomným a vyběhnu z místnosti. V mžiku jsem u okna a vyskakuji ven. Rozpřáhnu křídla a plachtím k lesu. Asi v polovině cesty mě zastihne z čistého nebe nepředstavitelná průtrž mračen. Bojuji s deštěm a povětrnostními problémy, přeci jen se mi podaří dostat se do lesa. Jakmile jsem zde, krom toho, že nic nevidím, jsem zcela chráněna před bouřkou. Stojím nedaleko mýtinky, kam jsem se měla dostavit, ale nyní tam jistě déšť vytvořil nepříliš příznivé místo, sednu si tudíž ke stromu, však pan kolejní tudy bude muset projít.

Nyní jako duch mám skvělou možnost vše pozorovat. Nějaká postava se ukrývá mezi kmeny stromů a neslyšně se blíží! To je můj vrah, ten slepec, co se skrýval v temnotě hradní chodby! Míjí mou duší podstatu z budoucnosti a… Shrnul si kápi tak, abych mu mohla pohlédnout do tváře, on o mně ví! Zděšeně pohlížím do šílenstvím pokroucené tváře. Otočí se, a blíží ke mně, k mému obrazu minulosti.

„Avada Kedavra!“ zvučný hlas se nese mezi kmeny stromů. Zelené světlo vyšlehne. Až nyní vidím druhou postavu stojící přímo naproti mě. Do její hůlky stoupá stříbřitý provázek, má duše. Nyní vidím zcela jasně a zřetelně. Mým vrahem je Serge Renine, můj kolejní ředitel! Vítězoslavně se směje. Pozvedá hlavu a napřahuje hůlku. Na nebi se náhle objevuje obrovská lebka z jejíchž čelistí vystřeluje had. Osoba v kápi, doposud jím nezpozorovaná, využívá příležitosti a útočí. Ukrutný boj nabírá na obrátkách. Nakonec přeci jen domnělý slepec vítězí. Po mém kolejním zbyl jen zelený obláček. Z jeho hůlky se pomalu uvolnila má duše. U toho jsem už však nebyla. Probudila jsem se totiž v malé místnůstce, plné žlutých studentů, panu kolejnímu na rameni.

„Á, už jste se probudila, slečno WildDragon? A co se Vám pěkného zdálo?“ s úsměvem mi podává vodní dýmku.

„Ále,“ mávnu rukou. „Taková hloupost.“ V tu chvíli mám neodbytný pocit, že mě někdo pozoruje. Trhnu sebou a před mým pohledem jakoby se v dýmu rozplynul zahalený šklebící se muž s bílou hůlkou.