Bylo mrazivé ráno, když Fousek rozlepil svoje očička a rozhlédl se po sklepě, ve kterém pobýval. Deka, na které ležel, byla ještě teplá, jak na ní před chvílí leželo jeho sedm bratrů a maminka krysa. Nyní ovšem byl celý sklep pustý a po jeho rodině nebylo nikde ani památky.
Fousek se začínal cítit osamělý. Že by ho opustili? Začal do hlubokého ticha tiše pískat. Jeho pištění se rozléhalo po celém sklepení, ale nikdo mu neodpovídal. Byl sám a nikdo už se neměl vrátit, aby mu dělal společnost.
Zanedlouho začal mít Fousek hlad. Byl ovšem ještě malá krysa a nevěděl, co vlastně má jíst a jak si potravu obstarat. Postavil se na svoje pacičky a rozhodl se, že se trochu porozhlédne po něčem k snědku.
Co se to mihlo za jeho zády? Fousek se lekl a rychle se otočil, ale spatřil jen letmo jakýsi stín. Najednou se Fouska zmocnil panický strach. Že by ho někdo chtěl sníst? Znovu svého vetřelce letmo zahlédl, ale než se otočil, už tam nebyl. Byl dlouhý a kulatý. Fousek se ohnal, aby konečně zachytil svůj vlastní ocásek. Když zjistil, že ten tajný vetřelec vlastně patří k němu, viditelně se mu ulevilo. Dostal novou odvahu a vydal se konečně pro něco k snědku.
Fousek došel až do rohu místnosti a uviděl zvláštní věc. Na dřevěném prkénku s kovovým drátkem leželo něco velkého, žlutého a voňavého. Fouskovi se chvěly fousky nedočkavostí a blažeností. Tak krásnou vůni ještě necítil. Vždyť byl ale na světě teprve jen pár hodin. Že by to žluté a voňavé bylo k snědku?
Fousek se přiblížil a opatrně našlapoval. Čím více se blížil ke svému cíli, tím více se mu sbíhaly sliny. Najednou ale…
„Slečno Frobisherová,“ ozval se jasný ženský hlas. „Přineste mi z toho sklepa ještě nějaké hrníčky. Budeme věštit z čajových lístků.“
„Ano, paní Sutherland. Už je nesu.“
Fousek se rozhlédl, odkud ten zvuk přichází. Do sklepení vpadly velké tlapky, které si to rázovaly až k němu. Fouskovi se moc líbily. Byly obalené něčím hezkým, že nebyla vidět kůžička. Fousek si chtěl přičichnout, jestli i tak hezky voní, jako hezky vypadají. Ale tlapky se najednou otočily a vzdalovaly se. Fousek neváhal, rozpohyboval svoje vlastní tlapičky a tryskem vyběhl po nějakých zvláštních stupínkách do jiné místnosti.
V této místnosti nebylo takové ticho. Naopak. Všude zněl podivný šum. A kolik tu bylo tlapek! Jéje. Fousek se začal rozhlížet, aby spatřil ty hezké. Zastavily se nedaleko něho. Fousek k nim přišel. A byly voňavoučké!
Najednou ale Fouska vyrušil další zvuk. Bylo to jako nepřetržité pískání. Vzbudilo to rozruch a všechny tlapky v místnosti začaly odcházet kamsi pryč. Dokonce i ty Fouskovy oblíbené se rozhodly odejít.
Fousek se bál, že by mohl zase zůstat sám. Vyběhl tedy za tlapkami a držel se jich v těsném závěsu. A najednou kouká – ocitl se v místnosti, kde všechno krásně vonělo!
„Co je asi dneska k obědu?“ ozvalo se někde nahoře nad tlapkami.
Tlapky se zastavily, uvelebily se u něčeho velkého a dřevěného.
Fousek byl bez sebe slastí. Najednou kouká, že seshora tlapek padá cosi, co podivuhodně voní.
„Nedrob na zem, Felicitas.“
Spadlo to těsně vedle Fouska. Ten se trochu lekl, ale lákavá vůně ho přiměla, aby se k tomu přiblížil. Bylo to tak slastné, že se odvážil a kousek si uždibl, aby okusil, jakou to má chuť. A ouha, bylo to lahodné!
Fousek se rozhlédl a zjistil, že nejen jeho tlapky produkují tyto dobroty. Spousta tlapek kolem sebe měla přímo hodovní plochu.
Tohle bylo to, co Fousek hledal. Netrvalo dlouho a zvykl si pobývat v rohu síně a vždy, když se do místnosti nahrnula kopa tlapek, chodil papat, co se kolem nich napadalo.
Fousek rostl a sílil a byl šťastný, že má co jíst. Postupem času se odvažoval chodit pořád víc a víc a neschovávat se pod velkými dřevěnými věcmi s nějakou látkou, ale i na více prosvětlená místa.
A stalo se, že najednou uviděl něco velkého a žlutého s obzvlášť velkými tlapami.
„Hele, co tady děláš, kryso?“
To mluví na mě?, podivil se Fousek.
„Tady nemůžeš zůstat. Pojď, vezmu tě do společenský místnosti a něco s tebou vymyslím.“ A to žluté a velké ho sevřelo do velkých tlap a někam ho odneslo.
Fousek se najednou ocitl v jakémsi drátkovém pokoji. Trochu mu vadilo, že nemá moc kam chodit, ale zjistil, že mu různé žluté tlapky nosí lahodná jídla a starají se, aby se měl dobře.
A tak se Fousek ocitl v mrzimorské společenské místnosti a je rád, že má konečně kolem sebe tolik tlapek, které ho mají rády, hladí ho a nosí mu jídlo.