napsala Lemma Plíživá

Aida se také dozvěděla, že onen chlapec, kterého znala z metra, je havraspárský prefekt Peer Jakobson. Samozřejmě ihned následovala otázka, co jsou to prefekti a dostala vyčerpávající odpověď.

Při Klařině výkladu pomalu začala chápat systém studia.
Místo známek, na které byla zvyklá, se získávají a ztrácejí body pro vlastní kolej a kdo má na konci roku nejvíce bodů, ten získá Školní pohár.
„Lóni vyhral Škólni pohár Havraspar a předtim prý njekolikrat take. Smijosel ho získal napósled před dvjéma léty. Vjétšinou to byvá docéla těsne. Třeba jen o par desítek bodu, to je potom hrósna potupa pro óstatni koléje, že nesabraly o tróšku víc.“
Zatímco si takhle družně povídaly a vyměňovaly informace, spřežení je vezlo stále dál, stále hlouběji do podzemí. Aida nebyla s to odhadnout, jak hluboko pod povrchem se nalézají. Zvláštní ale bylo, že všude byl čerstvý vzduch.
Klara se místo odpovědi na její zvědavé otázky jen smála a poznamenala, že by si Aida pomalu mohla začít zvykat na magii.
Po cestě projížděli ještě několika jeskyněmi – v jedné z nich byla socha spícího draka v životní velikosti, tak opravdová, že si Aida na první pohled neuvědomila, že jde o sochu a vykřikla úžasem. Zároveň s ní vyjeklo také několik dalších lidí z vlaku a Klara se smála, prý tak každý rok straší prvňáky.
Aida se taky naučila nové slovo – „mudlové“. Přišlo jí pěkně odporné, už jen proto, že ještě před pár dny taky jedním z nich byla a její rodiče jsou nekouzelníky pořád. Klara jí ale chlácholila, pokaždé se tu objeví mnoho studentů z mudlovských rodin – kouzelný talent se může objevit i neočekávaně. Její rodina je prý jedna ze starších kouzelnických rodin, všichni její příbuzní vystudovali některou z magických škol.
„To existuje víc škol pro kouzelníky?“ divila se Aida.
„No jasnje, povídala jsem ti přece o Hogwarts, ta je kdesi ve Velké Britanii. Pak jsou tu škóly růsnje po Evropě a po světě – v Rúsku, Turécku, Francii, na Islándu… O dálšich se toho moc névi. Hlavnje próto, še mesi sebou neudršuji kontakty.“
„A všechny jsou stejné?“ vyzvídala mladší dívka.
„Jásnje, še ne. Právě, še je kášda jiná. Jenom naše a Hogwarts jsou si pódobnjejši, ale taky ne móc.“
Aida měla dost materiálu na to, aby zaměstnala svou fantazii na několik dní. Jenže vlak už dojížděl do konečné stanice, což obě poznaly podle zpomalení vozítek.
Bradavické nástupiště vypadalo snad ještě impozantněji než pražské. Velikou halu protínala čtyři vysoká sloupořadí, která se vysoko nad jejich hlavami sbíhala v křížovou klenbu. Všude po stranách vstupní haly byly dveře, vesměs dřevěné a každé jinak zdobené. Na nástupišti stál zástup dospělých kouzelníků a čarodějek, který je vítal máváním.
„To je zvláštni, neni tu pan ředitel,“ podotkla Klara. Aidu trochu píchlo pomyšlení, že je to vlastně její dědeček a že ji ani nepřišel přivítat. Zároveň se trochu zastyděla za své rozhodnutí nic Klaře neříct. Ale přece jen ji příliš neznala. Pak jí ale došlo, že Klara to stejně musela poznat – vždyť jí řekla své příjmení! A ředitel se přece musel jmenovat stejně, vždyť je to tatínkův otec…
„Ta dama vlevo je pani Asmundová. Zastupkyně ředitele a vedouci havrasparske koleje. Móc dulešita osoba, je dobre si ji nepohnjevat. A ten třeti zleva je naš kolejni ředitel, profesor Noctus. Je uš trochu stáry, ale pořad mu to mysli. Určitě ho posnaš sama.“
Ale vlak už zastavil a v nastalém mumraji nebylo slyšet vlastního slova. Vzduchem se ozývalo vyvolávání jmen jednotlivých kolejí, bouřlivé vítání studentů, kteří se nestihli přivítat v Praze a marné příkazy prefektů a primusů, jež se snažili vnést do zmatku alespoň nějaký řád.
Klara Aidě zamávala. „Uš musim jit ke své koleji. Uvidime se na slávnosti!“ A byla pryč. Aida sebrala svůj kufr a rozhlížela se po okolí. Dav se začal poměrně třídit – jednotlivé koleje se houfovaly u svých vedoucích. Úplně na kraji ale zahlédla skupinku asi dvaceti studentů, kteří vypadali stejně staří jako ona a vyhlíželi podobně nejistě. Stál u nich mladý sympatický kouzelník, který Aidě povzbudivě pokynul. Vydala se tedy k nim, těžký kufr ji při tom neustále táhl k zemi.
„Prvňáci, prvňáci sem!“ mával mladý učitel na další studenty, kteří vylézali z vozítek. Aida si všimla, že vlak nic netáhne. Zřejmě se pohyboval kouzlem. Anebo měl motor jako normální vlaky, jenže ten by se asi nikam nevešel…
Její přemítání přerušil jejich průvodce, který usoudil, že jsou všichni.
„Vítám vás v Bradavické škole čar a kouzel,“ řekl obřadně. „Jmenuji se Alan Vlček, učím tu praktickou alchymii, a pro tuto chvíli budu vaším průvodcem. Teď se půjdete všichni převléknout do školních stejnokrojů a pak se vydáme na zahajovací slavnost. Nějaké otázky?“
Přihlásil se vysoký chlapec s rozcuchanými vlasy. „Prosím, proč jsme si s sebou nemohli vzít zvířata?“ Ze skupiny se ozvalo souhlasné mručení. „Jo, proč?“ dožadoval se odpovědi někdo další.
Profesor Vlček se jen usmál. „Jak vidíte, naše škola je v podzemí. Jediná zvířata, která by tu měla pohodlné žití, by byli netopýři. Všechna ostatní by zde trpěla – museli byste je chodit venčit a starat se o ně daleko víc než doma. A to by vás zdržovalo od studia a ještě by bylo větší riziko prozrazení mudlům, což určitě nechcete. Ještě někdo má dotaz?“
Nikdo už se k tomu neměl, a tak profesor Vlček ukázal na jedny dveře na levé straně síně. „Tady jsou dívčí šatny, chlapci musí na druhou stranu. Až se převléknete, sejdeme se znovu tady.“
Skupinka se rozprchla na dvě strany a zároveň s ní se rozdělili i ostatní studenti. Ukázalo se, že každý ročník má svou šatnu a nebudou se tedy muset mačkat v jedné.
Když se všichni znovu sešli, starší studenti už odcházeli velkými dveřmi z haly ven. Profesor Vlček je odvedl k jiným dveřím, na kterých byla vytesána nestvůrná hlava jakéhosi monstra s velkými zuby. Aida se zachvěla a měla velmi silný pocit, že nechce vědět, co se skrývá za nimi.
„Než se připojíte k zahajovací slavnosti, projdete Chodbou Chrličů. Je to tradice, kterou musí vykonat všechny první ročníky. Tak se nebojte a vstupte!“ Profesor Vlček se sice usmíval, ale na tvářích studentů převládalo zděšení. Mladý učitel otevřel velké dveře a většina ostatních udělala několik kroků vzad. Za dveřmi byla naprostá tma a ticho. Nikdo se nemohl přimět vstoupit.
„Tak do toho, nebojte se! Ještě nám tu nikdo nezemřel!“ prohlásil učitel chlácholivě a zasmál se. Ostatním však do smíchu nebylo. Nakonec se jeden chlapec odhodlal a udělal pár kroků směrem do chodby. Další se vydali za ním a Aida se bázlivě snažila držet uprostřed skupiny. O to se ale snažili i ostatní, takže se v chodbě mačkali jeden na druhého.
Jen co ušli pár kroků, začaly se rozsvěcet louče na stěnách. Všichni vydechli úlevou, jenže dech se jim zadrhl v hrdlech. Světlo odhalilo monstrózní sochy, stojící po obou stranách chodby. Byly to chrliče, podle nichž se tento průchod jmenoval. Sochy se náhle pohnuly. Otočily hlavy směrem k nim a hrozivě zamručely. Zástup studentů okamžitě zastavil a některé slabší povahy se obrátily na útěk. Jenže profesor Vlček za nimi zabouchl dveře, které nešly otevřít.
„Jsme tu v pasti!“ volal kdosi.
„Nemáme na vybranou,“ ozval se jiný, o mnoho rozumnější hlas. „Nemyslíte, že kdyby to bylo životu nebezpečné, nenechali by nás tu jen tak?“
K bledému chlapci s nevýraznými rty se otočili skoro všichni a někteří souhlasně přikyvovali.
„Třeba nejsou tak zlí, jak vypadají,“ podotkl a otočil se k chrličům. Odpovědí mu bylo mnohohlasné zařvání z kamenných hrdel. Studenti vyjekli, ale několik se jich nedalo zastrašit. Vešli do úzké uličky mezi nimi a pokoušeli se nedívat na všudypřítomné zuby a drápy okolo nich. Každý chrlič měl jiný tvar, ale žádný z nich nebyl hezký na pohled. Byly vytesány, aby zastrašovaly, a to se jim úspěšně dařilo.
Nakonec vstoupilo celé procesí mezi chrliče, Aida jako jedna z posledních. Sdílela chlapcovy rozumné argumenty, ale nemohla přemoci třesoucí se kolena. Chrliče po nich chňapaly a neustále výhrůžně vrčely. Jedna dívka se dokonce rozplakala. Konec chodby byl v nedohlednu a bestie se dostávaly do ráže.
Najednou se ozval uši rvoucí řev. Všichni padli na zem. Chrliče se zvedly na svých podstavcích a vytasily drápy.
Celá skupina začala křičet. Tlapy s hrůznými drápy se připravily k útoku. Aida s vytřeštěnýma očima sledovala, jak se chrlič nad ní rozmáchl, aby jí zasadil smrtelnou ránu. A pak, v jeden hrůzný okamžik, všechny chrliče jako na povel své pařáty spustily dolů.

Aida vykřikla. Stejně tak vykřikli i ostatní. Ale nestvůrné tlapy nedopadly. Mávnutí jejich končetiny bylo jako gesto startéra. Chrliče začaly chrlit. Vzduch se naplnil malými jiskérkami, bublinami všech možných barev, deštěm kvítků a konfet. Každá potvora plivala ze svého chřtánu na vyděšené studenty něco jiného. Aida dostala pořádnou sprchu studené vody od toho svého. A co bylo ještě neuvěřitelnější, chrliče se do toho všeho rozjařeně chechtaly! Evidentně to pokládaly za dobrý vtip.
Pár studentů se začalo také smát, poskakovali mezi padajícími lístky, praskali bubliny a uhýbali sprškám vody a pěny. Postupně se dobrá nálada přenesla na skoro všechny a skupina pokračovala mezi smějícími se chrliči dál. Aida měla na čapce spoustu oranžové pěny, na hábitu stříbrné hvězdičky a barevné chlupaté kuličky, které se hrozně lepily. Podobně na tom byli i ostatní, ovšem nikdo si z toho příliš nedělal. Aida si všimla, že jen dívenka před ní, která se jako první rozplakala, stále hystericky vzlyká a její kamarádka ji musí podpírat, aby neupadla.
Užívali si nečekaného potěšení, když chodba najednou skončila a před nimi se otevřely další dveře. Chrliče jim na rozloučenou zamávaly a oni mohli zmáčení, barevní a stále ještě trochu v šoku konečně vstoupit do Velké síně.
Aida měla však pocit, že ještě než se za chrliči zavřely dveře, zaslechla tichý hovor.
„Ty, Tuamo, nepfehnaui fme to dnefka tuochu?
„Aue byua to fuanda, ve jo!“
„Fi pif, buácho, tahue fen fe uv duouho nepobauiu!“

Příští týden: 6. kapitola – Sféra rozhodnutí

Čtenářská tipovací soutěž:

4. otázka:
Co se stane v Chodbě Chrličů? (Celkem anonymně hlasovalo 15 čtenářů, ale jen 3 to uhodli!)

a) jeden chrlič polije Aidu studenou vodou 3 (20%)
b) studenti musejí projít mezi chrliči plivajícími oheň 3 (20%)
c) Aida najde na zdi v chodbě podpis svého otce 9 (60%)

Tentokrát musím trošku škodolibě říci, že většina tipujících čtenářů se dala napálit:)
Je to lákavá možnost, že by Aida našla důkaz, že i její otec chodil do Bradavic – ale v kapitole Chodba Chrličů Aida opravdu žádný jeho podpis nenajde:D Jaké odhalení nás čeká dál, to se nechme překvapit!
Dobrý odhad opět projevila Lucy, u které se mi moc líbí, že své rozhodnutí i zdůvodňuje: „Tipujem po A, príde mi to také smiešne a zábavne :D – po B podla mňa nie, pretože pochybujem, že by žiakov vystavili nebezpečenstvu. C je tiež zaujímavé :-D ale to podla mňa nebude dobrá odpoveď.“
Přesně tak, a) jeden chrlič polije Aidu studenou vodou je správně a Lucy Koralka získává další bod v čtenářské tipovací soutěži. Stejně tak i Lili Smeaglová, takže obě mají 3 body. Nikdo další sovou správnou odpověď neposlal, ale zbývá nám ještě asi 15 kapitol, proto neváhejte a zapojte se do soutěže klidně až teď!

Další (už šestá) kapitola, nese název Sféra rozhodnutí. Co to ale ta Sféra vlastně je?
5. tipovací otázka zní takto:

Jak probíhá zařazování ve škole, kam právě Aida nastoupila?
a) každý student musí projít bránou Sféry, která vysloví jméno jeho koleje
b) každý student se postaví na kouzelný pentagram a po chvilce Sféra jeho hábit přebarví na příslušnou barvu
c) každý student musí vstoupit do obří bubliny naplněné mlhou, v níž uslyší hlas Sféry