Od mrzimorského stolu se ozval nadšený potlesk. Aida vystoupila ze Sféry a posadila se na kraj lavice vedle dalších nováčků. Všichni ji zdravili, ti bližší podávali ruce, ti vzdálenější alespoň mávali. Aida cítila, jak jí červeň stoupá do tváří. Ještě nikdy nebyla středem takové pozornosti. Když byl zařazen poslední prvňák, Vyvolávači znovu zvedli ruce. Ředitel Sféře poděkoval za pomoc a znovu započal podivnou píseň. Čtyři studenti se k němu přidávali stejně jako předtím a Sféra se začala rozplývat do beztvarého kouře a postupně mizet. Za chvíli už po ní nebylo ani památky. Píseň utichla a celá pětice unaveně spustila ruce a uvolnila se. Ozval se hromový aplaus a Vyvolávači se šťastnými úsměvy vyhledali znovu svá místa u kolejních stolů. Z Mrzimoru byla dívka s bílými vlasy, která předtím stála po pravici ředitele. Přijala několik gratulací od svých sousedů a vyčerpaně složila hlavu do dlaní.
„To bylo teda něco! Příští rok bude Prvním Vyvolávačem určitě Erik, uvidíš! Už si na to brousí zuby dlouho…“ řekl jeden z jejích spolužáků svému sousedovi. „Blbost, já sázím na Eliáše, ten je mnohem lepší, i když je jen prefekt,“ prohlásil ten druhý. Oba se začali hádat. Aida pochopila, že být vybrán k vyvolání Sféry Rozhodnutí je zřejmě privilegium, po kterém touží nejeden student.
Vzápětí se všichni pustili do jídla, které jim přiletělo na stůl v okřídlených kouřících mísách jakoby odnikud. Tolik dobrot najednou Aida snad nikdy neviděla. Byly tu do křupava opečená kuřátka, steaky, ze kterých kapala šťáva, křehké filetky, spousta různobarevných salátů, všechny možné přílohy a polévky a nakonec se jim na stůl snesly i dezerty – pudinky v barvách kolejí (všichni se shodli na tom, že jejich žlutý vypadá ze všech nejjedleji), čokoládové dorty, ovocné dorty, věnečky, šátečky, řezy, vafle a mnoho dalších. Jídlo mizelo nevídanou rychlostí, jako kdyby studenti týden nejedli.
„He to vhdycky tahle dobhý?“ otázala se Aida s plnou pusou opečených brambor staršího chlapce naproti ní, který zrovna žvýkal kuřecí stehýnko.
„Jenom na začátku a na konci roku. Normální jídla jsou trochu střídmější. Ale neboj se, hlady tu ještě nikdo netrpěl,“ odpověděl s úsměvem.
„Ty jsi ředitelova příbuzná? Nebo je to jen shoda jmen?“ položil otázku, která vrtala hlavou všem. Studenti v nejbližším okolí začali jejich rozhovor zvědavě sledovat.
„Hm, je to můj dědeček,“ řekla stydlivě Aida.
„To muselo být skvělé, vyrůstat s takovýmhle dědečkem!“ obrátila se k ní jedna ze starších spolužaček.
Aida zavrtěla hlavou. „Nikdy jsem ho neviděla, přišel nás navštívit jen jednou a to ještě tajně…“ přiznala.
To vyvolalo u stolu vlnu dalších otázek a Aida musela vyprávět, jak v její mudlovské rodině nikdo nikdy nepoužíval kouzla a jak o prázdninách odposlouchávala rozhovor svého tatínka a dědečka a teprve pak se dozvěděla o škole a o magii vůbec.
Když ji konečně nechali dojíst, chýlila se už slavnost ke konci. Talíře a mísy roztáhly svá křidélka a odletěly – vlastně zmizely chvíli potom, co se vznesly nad jejich hlavy.
Ředitel se znovu zvedl a popřál jim krásný poslední den prázdnin. Nato se zvedli všichni ostatní a postupně začali odcházet různými dveřmi po stranách Síně. U mrzimorského stolu se vztyčil vysoký světlovlasý mladík, postavil se na lavici a gestem je vyzval, aby zůstali ještě chvilku sedět.
„Prvňákům ukážu nejkratší cestu ke kolejním místnostem já, ostatní běžte napřed a připravte soukromou mrzimorskou oslavu!“ snažil se překřičet hluk od ostatních stolů.
Mrzimorští se zvedli a vyrazili několika různými dveřmi ven z Velké Síně. Aida a ostatní nováčci se seskupili kolem stojícího mladíka.
„Moje jméno je Erik Černý a jsem mrzimorský primus. To znamená, že za mnou kdykoliv můžete přijít s jakýmkoliv problémem, dotazem, stížností nebo návrhem. V naší kolejní místnosti teď připravujeme takovou malou uvítací a seznamovací oslavu. Cestu tam si dobře zapamatujte, tohle podzemí je hodně rozsáhlé a když zabloudíte, nemuseli byste už najít cestu zpátky…“ prohlásil hrozivým hlasem, ale pak se srdečně zasmál.
„A co tedy máme dělat, když se opravdu ztratíme?“ zeptala se Aida s obavami.
„Většinou stačí najít nějakého chrliče a ten vám poradí. Jsou roztroušení snad všude…“
Prvňáci nevypadali příliš nadšení z představy žádání některé z těch kamenných zubatých potvor o pomoc. Ale Erik tomu nevěnoval pozornost a vyvedl je z Velké Síně zdobenými dveřmi vlevo.
Prošli chodbou se sochami předešlých ředitelů školy (jak jim prozradil Erik), které na ně zvědavě pomrkávaly, a zahnuli znovu doleva. Pak po kamenných schodech vzhůru okolo obrovitého kamenného stromu se zlatými a stříbrnými lístečky, silným zvrásněným kmenem a pletencem kořenů, který obepínal téměř polovinu prostoru odpočívadla mezi dvěma širokými schodišti. Poté rovně další klenutou chodbou a na křižovatce čtyř chodeb tou nejtmavší doprava. Tam se zastavili před velkým starým nepoužívaným krbem.
„Tady je vstup do naší kolejní místnosti. Vždycky, než tam vejdete, nezapomeňte se rozhlédnout, jestli vás nevidí někdo z jiné koleje. Nechceme přece, aby nám sem lezl někdo cizí,“ řekl Erik. Aida se mimoděk rozhlédla a usoudila, že v téhle chodbě se stejně není kam schovat.
„Heslo se každý týden mění, sdělím vám ho vždy já nebo některý prefekt. Do příští neděle je heslo: Zuřivý jezevec!“
Aida se dívala velice pozorně, ale žádnou změnu neviděla. Erik jí pokynul, aby vstoupila do krbu. Udělala to, ale zjistila, že zadní stěna je pořád pevná jako solidní kámen, ze kterého byla také udělaná. Ohmatávala ji, aby našla nějaké spáry, ale nic tam nebylo.
„Zkus to víc vlevo,“ nabádal ji Erik. Aida tedy proklepávala zeď na levé straně. Nic. „Ještě doleva!“ smál se primus. Aida se přesunula do rohu krbu. Ve chvíli, kdy zavadila ramenem o levou stěnu krbu si překvapeně uvědomila, že nic necítila. Natáhla ruku, ta prošla skrz, jako kdyby tam byl jen vzduch.
„Výborně!“ pochválil ji Erik. „Tak a teď ostatní.“ Do krbu se začali hrnout její spolužáci, Aida tedy prošla iluzorní stěnou do mrzimorské kolejní místnosti.
Přivítaly ji nadšené pozdravy jejích spolužáků, kteří stáli všude okolo ní se sklenkami v rukou. Stydlivě se usmála a uhnula z cesty nově příchozím – východ z místnosti vypadal také jako krb a prvňáčci přicházeli oběma postranními stěnami najednou.
Společenská místnost byla poměrně velká. Dominovalo jí veliké okno s výplní z barevného skla a žlutočernými závěsy. Na stěnách visely erby Bradavické školy a Mrzimoru, portréty několika mužů a žen, kteří se zájmem sledovali dění v místnosti. Aidu už po chrličích a sochách ani nepřekvapilo, že se hýbou jako živí. Řada starších studentů se rozestoupila a odhalila stolky a židle narovnané podél nejdelší stěny. Na nich byla vystavena spousta sladkostí a nějaké pití. Všichni si dávali do nosu, jako by tenhle večer ještě nic nejedli. Když si každý udělal pohodlí, Erik zacinkal lžičkou o skleničku v nápodobě obvyklého gesta jejich ředitele a vyžádal si tak pozornost všech mrzimorských.
„Takže tu máme zase další rok a další posily do naší skvělé koleje!“ začal. Odměnou mu byly souhlasné výkřiky. „Nejdřív mi dovolte, abych našim nejmladším představil další dvě důležité osoby naší koleje. Tohle jsou mrzimorští prefekti – Eliáš Orion a Simone van der Waals.“
Dopředu postoupil rozcuchaný obrýlený chlapec a zrzavá dívka s úzkým obličejem a pihovatým nosem, pozdravili a postavili se vedle Erika. „Doufali jsme, že se k nám připojí i naše kolejní ředitelka, paní Ocúnová, jenže, jak všichni víme, zdraví jí už příliš neslouží a po uvítací slavnosti byla velmi unavená.“
Aida si vzpomněla na starou paní, kterou viděla sedět u profesorského stolu, s vlasy prokvetlými stříbrem, a domyslela si, že to určitě byla profesorka Ocúnová.
„Chtěl bych tu tedy naše prvňáčky přivítat a popřát, ať se jim v naší koleji líbí!“ dokončil Erik a symbolicky pozvedl sklenku na jejich zdraví. Ostatní ho následovali a za chvíli se rozproudila čilá zábava. Aidy se všichni vyptávali na jejího dědečka a ji po chvilce omrzelo říkat všechno pořád dokola. Zatoužila po klidu a posteli. Pak si uvědomila, že vlastně neví, kde je ubytovaná. Prodrala se tedy davem k Simone, která si nabírala na talířek kokosové kuličky a zatahala ji za rukáv.
„Promiň, nevíš prosím, kde jsme my prvňáci ubytovaní?“ zeptala se ostýchavě. Simone se usmála a ukázala na opačnou stranu místnosti. „Vidíš támhlety schody? Vlevo se jde k chlapeckým ložnicím, vpravo k dívčím. První ročníky mají ložnici až úplně na konci patra. Tvoje zavazadla by tam už měla být.“
Aida způsobně poděkovala a vydala se napříč houfem studentů ke schodům. Dala se vpravo a vystoupala poměrně vysoko do patra nad kolejní místností. Octla se v široké chodbě, vyzdobené po celé jedné straně tapisérií, zobrazující les a lesní tvory. Byl tam kentaur, krásně bílý jednorožec, dryády s jemně zelenou kůží, malinké vílečky s křidélky nejrůznějších barev, velký bílý sýček, z nory vylézající jezevec, to vše propletené sytými barvami prastarých stromů a mnoho dalších detailů.
Na konci chodby byly vskutku masivní dveře s destičkou, na níž bylo zdobně vyryto číslo 1. Stiskla velkou mosaznou kliku a vstoupila. Velmi ji překvapilo, že uvnitř už někdo byl. Na posteli seděla blonďatá dívenka s cůpky a vybalovala si věci.
„Ehm, ahoj!“ pozdravila Aida.
„Ahoj!“ odpověděla její nová spolubydlící. „Já jsem Eva a ty?“
Aida se představila a Eva se na ni podezřívavě zadívala. „Jo ty jsi ta ředitelova vnučka, co? Protekční děcko!“ zasmála se jakoby nic, ale Aidu to přesto ranilo. Raději se rozhlížela po svých zavazadlech. Našla je u postele, která byla nejblíže k dalšímu očarovanému oknu. Byla velice vděčná, že všechna lůžka jsou s nebesy a bude tak mít aspoň trochu soukromí. V ložnici bylo postelí jen pět.
Oblečení si nechala zatím v kufru a začala si vyndávat věci na noční stolek. Pergameny, knihy, brky a tak dále. Ještě než byla hotová, dveře do ložnice se znovu otevřely a vešel zbytek osazenstva pokoje. Seznámily se rychle. Gudrun byla ještě blonďatější než Eva, měla křišťálově modré oči a zaoblenou postavu. Laura a Linda byly sestry – dvojčata. Aidě připadaly k nerozeznání podobné, až na to, že Laura měla na rozdíl od sestry nakrátko ostříhané vlasy, které jí trčely do všech stran.
Když si všechny vybalily, rozhodly se, že půjdou na průzkum podzemí. Aida sice navrhovala, že by si měly jako průvodce vzít někoho staršího, ale byla přehlasována.
Ve společenské místnosti už bylo téměř prázdno. V jednom koutě seděla Simone s Eliášem nad kupou papírů. Když kolem nich procházely, Simone je provrtala vševědoucím pohledem. „Nechoďte nikam daleko, děvčata. Tady se člověk snadno ztratí!“ varovala je. Dívky kývly na souhlas a zamířily ke krbu. Aida si ještě všimla, že v dalším křesílku sedí ta dívka s bílými vlasy, která pomáhala při vyvolávání Sféry Rozhodnutí, zabraná do čtení.
Prošly krbem – při zpáteční cestě nebylo potřeba heslo – a vydaly se směrem k Velké Síni.

Dnešek proběhl v poklidu, nestalo se nic zvláštního. Přijali jsme nové studenty, vypadají slibně. Byla mezi nimi i Abbisova vnučka. Je dobře, že se podařilo její rodiče přesvědčit, bez naší ochrany a vedení by byla, až vyroste, ve velkém nebezpečí.Dostala jsem za úkol ji nenápadně hlídat a sledovat, aby se nedostala ven z ochranného štítu. Nevím, jestli se mi to povede, každý nový student se musí seznámit se Zakázanými chodbami, to prostě patří k tradici.
Abbis ale tvrdí, že štít začíná mít trhliny. Je to docela možné, myslím, že jej naposled obnovoval jeden z Abbisových předchůdců. Jenže obnovit jej je práce na týdny. A nelze ji provést, když jsou ve škole studenti, ochranný štít se totiž musí zrušit a vystavět znova. Škoda, že jsme to neudělali o prázdninách, ale nikdo z nás to nemohl vědět.
Doufejme, že vydržíme. Trhliny můžeme zacelit provizorními zaklínadly a chodby, vedoucí příliš blízko k Nim, zabarikádujeme. Ale to všechno je jen dočasné řešení. Musíme najít nějaké definitivní.
Díky zpřístupnění nejstarších částí knihovny, které si Knihovník žárlivě střežil, můžu teď nerušeně pátrat všude, kde chci. Podezřívám Abbise, že musel na našeho strážce knih vyvinout nějaký nátlak, aby dosáhl svého. Stejně však netuším, kde bych měla hledat. Snad se na mě usměje štěstí. Na nás všechny.

Příští týden: 8. kapitola – Zakázaná chodba

Čtenářská tipovací soutěž:

6. tipovací otázka:
Jaké bude první heslo pro vstup do mrzimorské „kolejky“? (Celkem anonymně hlasovalo 22 čtenářů, i tentokrát mělo dobrý odhad celých 10 tipujících.)

a) Jezevčí čepička 7 (31%)
b) Zuřivý jezevec 10 (45%)
c) Plyšový jezevec 5 (22%)

Správně bylo, jak jste se v právě přečtené kapitole sami přesvědčili, b) Zuřivý jezevec. Takže bacha na jezevce!
Většina hlasujících ale byla líná poslat svou odpověď soví poštou, takže neznáme jejich totožnost. Bod za správný tip tak získávají tentokrát čtyři slečny: Bailla Peerlessová (celkem má 2 body), Christina von Luna (celkem má 1 bod), Lucy Koralka (celkem má 5 bodů) a Lili Smeaglová (celkem má 5 bodů). Ještě stále se ale můžete k soutěži připojit! Čekají nás ještě další kapitoly a zbývá jich ještě 11!

Další (už osmá) kapitola nese název Zakázaná chodba.

7. tipovací otázka:
Co myslíte, že Aida najde v Zakázané chodbě?
a) léta ztracenou cestu do tajné komnaty
b) bludného ducha mrzimorské koleje
c) malou trhlinu v ochranném štítu