Tak, kde začít? No, asi od začátku, že?
Takže, když jsem se dostala na tuto školu, okamžitě jsem začala vše prohledávat. Hledala jsem něco zajímavého a samozřejmě jsem se chtěla se vším seznámit. A několik zajímavých věcí jsem našla. Mezi ně patřila i Apatyka. Ptáte se proč? No nejvíc protože byla zamčená. Tak ostatně vše, co bylo zamčené, mě přitahovalo. Ale dnes se zaměříme na Apatyku.
Protože má zvědavost je silnější než já, pravidelně jsem zkoušela dveře Apatyky otevřít. Nechtělo se to povést. Jsem taky netrpělivá, ale v tomhle ohledu se mi zdálo, že musím vydržet, že se to jednou povede. A taky povedlo.

Bylo to nedávno. Nemůžu vám říct, kdy přesně. Zamotaly se mi dny, když jsem ležela na ošetřovně. Prostě jsem ztratila pojem o čase.
Každopádně, když se mi podařilo otevřít dveře apatyky, měla jsem velikou radost. Moc se mi tam líbilo. A byla jsem strašně zvědavá, co se mnou jaký lektvar udělá. Samozřejmě jsem věděla, že některé lektvary jsou na úrazy při famfrpálu, a proto jsem chtěla zkusit nějaký, který k těmto nepatří. A tak jsem si hltla z lahvičky s černou tekutinou. A ejhle, najednou jsem byla na ošetřovně a na sobě jsem měla spoustu boláčků.

Byla jsem vyděšená, to mi věřte. Okamžitě jsem chtěla běžet do Velké síně a tam se někoho zeptat, co se se mnou děje. Ale nechtěli mě do velké síně pustit.
Jak sem byla naštvaná a smutná. Nevěděla jsem co dělat, a tak jsem si sedla na postel a zoufala si.

Co se dělo pak nevím, ale pamatuji se, že první, s kým jsem mluvila, byla studentka Zmijozelské koleje. Nepamatuji se, jak se jmenovala, ale vím, že mi řekla, že mám Mravenčí mor, a že jestli se chci vyléčit, musím hledat v Ďáblově jámě bylinku Rumex. Tak jsem hledala. Ale moc jsem nevěřila, že ji najdu. Do té doby jsem totiž v jámě našla jen fazole.
Teď mám zase okno. Vím, že jsem chodila do jámy. Ale jak dlouho to bylo, nebo co se dělo na ošetřovně, to nevím.

(Ilustrační foto: jiná pacientka postižená mravenčím morem – fotografii Jostein nemá redakce k dispozici)

Pamatuji si, že přišla madam Letitia a ta mi vysvětlila, jak je nebezpečné pít něco v Apatyce. Že je nebezpečné vůbec tam chodit. A já jí věřila.
Víte, určitě totiž vím, že do ošetřovny nechodí moc lidí, takže si tam v podstatě nemáte s kým povídat. Přišlo mě navštívit pár lidí. I z mé koleje, ale na jména si nepamatuji. Tím se tedy všem omlouvám, ale nemoc mi asi popletla hlavu.
A taky je strašně skličující, když nemůžete najít to, co potřebujete.

No, ale abych nebyla k Ďáblově jámě nespravedlivá, přece jen v jeden den jsem tam našla mandragoru. A ještě jednu bylinku. Ale Rumex ne. Byla jsem šíleně nešťastná. A taky jsem byla naštvaná.

Abych to zrychlila… Zachránila mě madam Letitia. Našla v jámě Rumex a darovala mi ho, takže mě vyléčila. Já jsem jí darovala bylinky které jsem našla. Měla jsem hroznou radost, že mě uzdravila, ale musím přiznat, že mě mrzelo, že jsem nenašla Rumex já. Proč? Na to je jednoduchá odpověď. Do šlamastyky jsem se dostala sama, a tak jsem se s ní chtěla sama vyhrabat. Ano, nikdo nemůže za to, že dělám, co nemám, a že lezu, kam nemám. Jen já si za to mohu, a má zvědavost.
Věřte však, že už to nikdy neudělám. Byla to sice zkušenost, ale nestála za to.

Nikomu nedoporučuji zkoušet lektvary bez toho, abyste věděli, na co jsou. Je to nebezpečné. A i když máte naději na vyléčení, to, že musíte být na ošetřovně, za to nestojí. Opravdu.
Já sice nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale vím, že to určitě mohlo být i déle. Bylinka se totiž nemusela tak rychle najít. A taky, jak mi madam Letitia řekla, kdyby se nenašla, jiné vyléčení není. Takže naděje, že vás někdo vyléčí, není tak velká. Závisí totiž na štěstí hledačů v Ďáblově jámě. A myslím, že každý z vlastní zkušenosti ví, že jáma není dvakrát štědrá. :)
Ale dlužím jí za své zdraví. Takže chvála Ďáblově jámě a madam Letitii.