Nicholas McElen

Díl druhý

Během toho se v chaloupce u lesa, který byl kousek od vesnice, připravovala na cestu mladá, vysoká a roztomilá holčička. No, mladá, bylo jí šestnáct. Vlasy měla sytě hnědé a zastřižené u ramen, lehce vlnité. Na slunci jí byl vidět tmavě a sytě červený melír táhnoucí se po celých vlasech. Obličej měla malinko protáhlý, s ostrou bradou. Na krku pověšený prstýnek na řetízku a vínově červenou halenku s minisukní. Samozřejmě vše značkové, snad se nebude promenádovat po lesu v teplákách?! Jednoduše na ní vše bylo sladěné do červené nebo jejich odstínů. Když byla malá, nosila i červený šáteček, ale už je velká (alespoň si to o sobě myslí), tak nosí červeno-bílo-černou flexu. Říkali jí Červená Karkulka. Karkulka nebylo její pravé jméno, ale přezdívka převzatá z názvu šátku, který nosila zamlada. Jako batoleti jí říkali Patricia, ale to už nikdo nevěděl…
„Karkulko?“ ozvala se maminka, když ji uviděla pojídat zbytek oběda u sporáku. „Víš, že se nemůžeš přejídat, ještě budeš tlustá!“ Maminka se jmenovala Baba. Nikdo netuší, jak k tomu jménu přišla. Byla menší a baculatější postavy s krátkými světle hnědými vlasy, kulatou tváří a s úsměvem jak pětikoruna, většinou. Její oblečení silně nepasovalo do této doby, měla to snad ještě po své babičce.
„Mami! Trocha smažených hranolek mi snad nemůže ublížit, ne?“ odsekla.
„Nehádej se se mnou! A vůbec,“ vrazila Karkulce do ruky košík, o kterém ani nevěděla, kde ho tak rychle vyhrabala, „odnes to babičce. Máš tam sedmičku vína, pár toustů se sýrem, salám…“ zarazila se a ještě dodala: „A opovaž se to víno po cestě vychlastat! Běž po modrých značkách, s nikým se nezdržuj… a ještě… popřeješ jí všecko nejlepší k jejím – už nevím kolikátým, tak radši neříkej žádné číslo – narozeninám. Že nemůžu přijít, že mám moc práce a tak…“
Než stihla Karkulka cokoliv říct, mamka zdrhla do obýváku a za dveřmi jen slyšela zvuk televize. Čekala na pořad o vaření. Tak Karkulka vyšla. Jen co se dostala do lesa, kde ji nikdo nemohl vidět, vytáhla z výstřihu krabičku cigaret, zapalovač už byl nachystaný v krabičce a zapálila si. Kdo to má taky doma vydržet. Po cestě se snažila najít nějaké halucinogenní houbičky, ale nic nenašla. Asi bylo vše vysbíráno nebo nic nerostlo. Bylo krásně, svítilo sluníčko, které se občas prodralo stromy.
Šla jen chviličku, mohla být v půlce cesty, když najednou cosi uviděla. Hned si pomyslela, že tam někdo jde, tak okamžitě típla cigárko o botu; opatrně, aby nezapálila les. Vajgl odhodila někam pryč, on se stejně za rok rozloží nebo ho sní veverky. Jak se ta neznámá postava přibližovala, Karkulka si ještě čuchla k ruce, jestli není moc cítit. No, nějak to zamaskuje. Nahodila úsměv, pokračovala v cestě, když najednou uviděla, že to není člověk. Že je to zvíře. O to víc hleděla, když zjistila, že to má parohy a ještě k tomu zlaté. Stála od toho sotva deset metrů a až nyní si uvědomila, že má otevřenou pusu dokořán a za nic na světě si nemohla vzpomenout, jak se zavírá.
„No ty vole, já jsem asi zhulená!“ zakřičela směrem ke zvířeti.
„Jsem jelen, to bych si vyprosil, slečinko,“ odpověděl. Hlas měl hlubší, ale zkuste popsat něco, co ani teoreticky mluvit nemůže.
„Ó můj bože! Ono to mluví!“ hystericky zaječela snad na celý les. Kdyby mohla, zdrhala by, ale byla naprosto neschopná se pohnout.
„Jsem jelen se zlatými parohy, zkráceně Phil, a ty bud–“
„Proč máš zlaté parohy?“ Karkulka vydala ze sebe první větu, která se do této konverzace tak trochu hodila. Očividně jí bylo jedno, že zastavila jelena uprostřed věty.
„Abych tě lépe viděl,“ odpověděl nenuceně. Z jeho úst to znělo jednoduše, prostě a téměř samozřejmě. Popošel o kousek dál na pruh máslového slunečního světla.
V tu chvíli Karkulka pochopila, co tím myslel. Ta zlať, kterou byl od přírody obdarován, se na stejně zlatavém světle ještě více rozzářila a vrhala kolem sebe světlo jak z tisíce hořících svíček. Každý paprsek světla se odrážel od parohů a jak světlo z diamantu, ještě krásněji, padal na všechny strany. Kdyby u sebe Karkulka měla zrcadlo, vypadala by v něm, jakoby se právě dívala na padající atomovou bombu, která má za úkol rozsvítit oblohu, aby si lidi mohli číst noviny i v noci.
„Seš v pohodě?“ zeptal se po chvíli ticha.
„Hmm… jo, asi jo,“ vydala ze sebe sotva slyšitelným šepotem.
„A proč ty máš na sobě tu divně zbarvenou flexu? A co to neseš a… kam jdeš?“ začal vyzvídat.
„Nějaký zvědavý, ne? Už jsi jak ty tetičky u hlavní silnice na lavičkách. Ty jsi taky nějaká taková drbna? Jdu k babičce, ale tobě do toho fakt nic není,“ začala litovat a hned na to dodala: „A vůbec – s jeleny se nesmím bavit. Se zvířaty obecně, však víš, snad nejsem padlá na hlavu, ne?“ a znovu začala přemýšlet o tom, jestli se z něčeho nezhulila.
„No jak myslíš…“ odsekl jelen a začal odcházet.
„Sbohem.“ Znovu vytáhla krabičku a ještě si musela zapálit, zatímco pokračovala k babičce.
—
Pokračování příště