Trimeles / Studentská tvorba / O Sněhurce, Karkulce a jelenovi se zlatými parohy tak trochu jinak (od Nicholase McElena)
Vánoční dekorace DIY – 1.díl Copak by jen kluběnky nosily? Jak se v Mrzimoru nosí Halloween? Halloween zaneprázdněné čarodějnice Famfrpálové tréninky v plném proudu 13 otázek pro seriálové fanatiky Magie kaštanů Zhodnocení Mrziaukce Zima 2022 Hog v kocke – 10. část – Tahali jste? Žluté duše ve fialovém hábitu – Tadäus Trottertickler 13 otázek pro filmové fajnšmekry Kytice- vyhodnocení a shrnutí Co se to kolem, ve světě mudlů, děje? Emoji na Hradě IV. Kytice- úkol osmý 13 otázek pro (ne)knihomoly Emoji na hradě III. Kytice- úkol sedmý Pohádka od Soptíka: O děsivém drakovi Emoji na hradě II. Kytice- úkol šestý Celohradní dražba 2022 Emoji na hradě Kytice- úkol pátý Tery Poe, Ben Gobha: „Trénink je společenská událost.“ Kytice- úkol čtvrtý Hog v kocke – 9. část – Ještěže jsou prázdniny Kytice- úkol třetí Jak si stojí jezevci na poli hradní novinařiny? Kytice- úkol druhý Hog v kocke – 8. část – Máme rádi famfrpál Jezevci a soutěže Kytice- úkol první Udílení novinářských cen – Šťastný galeon a Sázky Kytice – prázdninové soutěžení Hog v kocke – 7. část – Žlutý humor S jezevci o patronaci Susanino překladové okénko, díl 1. Cassiopea Zmklká: „Sklenici mám vždy napůl plnou!“ Deskohráčův stolek: Tajuplné Říše Cassiopea Zmlklá a návrhařina Lososi na hradě Jak se (ne)ztratit v rybím těle Deskohráčův stolek speciál – Harry Potter: Boj o Bradavice Závěrečná slavnost – modní policie Záblesky z Letňáku 21: Střelci a odrážeči Záblesky z Letňáku 21: Zachraň se, kdo nemůžeš Žlutý koutek Petromily – Červen Elfové a šmelfové Deskohráčův stolek: Draftosaurus V čem trénují žlutí? Kouzelné HOG Velikonoce Žlutý koutek Petromily – DUBEN Vzpomínáme na Velikonoce Švihnout a mávnout Deskohráčův stolek: Arboretum Dubnová usměvavá výzva Rok ve fialové Zápisky Tlustého Mnicha Velikonoční vybarvování Famfrpálová profiliga bude. Ale… Nejlepší jezevčí „kolejňáky“ Žlutý koutek Petromily – Březen Helen Miltonová: Oddělala jsem dvě šéfredaktorky! Vyhlášení soutěže ke Dni Mazlíčků Závěrečný kolejní večírek Žluté duše ve fialovém hábitu – Marylin Cuthbert Žlutý koutek Petromily – únor Zimní nováčkovská záchranná mise SELINA GARCIA: Budu tu strašit tak dlouho, dokud nezískáme Famfrpálový pohár!  Soutěž ke Dni mazlíčků! Vzpomínáme na Letňáček…. Tři soudky radí 9 THEODOR MUDD – Co dává v noci pod postel svým svěřencům? Nováčkovská tipovačka aneb co si představuji pod…. TST – 8. úkol Halloweenský večírek TST – 7. úkol TST – 6. úkol Halloweenská výprava za bezhlavým jezdcem TST – 5. úkol TST – 4. úkol TST – 3. úkol TST – 2.úkol TST – 1. úkol Netradiční rozhovor s profesory TNT je zpět a přináší sebou Bratříčka Není jezevec jako jezevec Korunami stromů a ještě dál aneb nováčkovská výprava do lesa je za námi Chvilka s jezevčími nováčky Cesta žlutých jednorožců Stezka prdících obrů Letní seminář počtvrté: Písmena, číslice, čáry a máry Letní seminář potřetí: Kouknu a vidím Letní seminář podruhé: Obětujte mi kus… Letní seminář poprvé: Hopity hop Jak jsem poprvé zakotvila na ošetřovně Večírek na závěr roku S kapesníčkem v ruce aneb budete nám chybět… Má první kolejní výprava aneb jak se pojídají škrny

Studentská tvorba

O Sněhurce, Karkulce a jelenovi se zlatými parohy tak trochu jinak (od Nicholase McElena)

Předmluva

Příběh O Sněhurce, Karkulce a jelenovi se zlatými parohy je možná román, parodie nebo jinak upravená verze filmového záznamu, který byl původně určen pro soutěž Bradavická Čtyřka – Léto 2009. (V B4 mrzimorskou kolej reprezentoval tým ve složení Claire Magic, Bailla Peerlessová, Siny de Sorrow a Sophia Glis Glisová; pohádka „O Sněhurce, Karkulce a jelenovi se zlatými parohy“ je součástí kolektivního vypracování čtvrtého úkolu B4 – divadelní hry Arianův klobouk a jde vlastně o „hru ve hře“, kterou jakoby sepsali studenti Arianus, Atena a Arachné, hrdinové divadelního kusu Arianův klobouk, na základě svého studia mudlovských pohádek. Ve skutečnosti autorkou scénáře a filmového záznamu loutkové hry O Sněhurce… je Sophia. Uvidíte po vyslovení kouzelné formule
http://encyklopedie.moria.cz/media/bradavicka_pohadka.wmv
a případně celou hru Arianův klobouk v sále B4 zde na hradě
http://hogwarts.czechzone.net/b4/B4-Mrzimor-4ukol.pdf
– v sále B4 si můžete prohlédnout i vypracování ostatních kolejí)

Příběh je odrazem současné doby v dávné minulosti, datuje se do 18. – 19. století našeho letopočtu. Parodie má v sobě lehkou část humoru a vtipu, na kterou autor zdárně nezapomněl a snaží se ji nenásilným a nenuceným způsobem nabídnout čtenáři.

Dílo by se dalo nazývat zkráceným románem, kde hlavní postavou je Sněhurka. Neobyčejná dívka, která jen neměla v životě moc štěstí. V životě si prožila své a nyní žije se svou rodinou – otcem a nevlastní matkou, kterou má stejně ráda, jako matka ji. Avšak nedává to najevo, ale každá ví, co si druhá ve skutečnosti myslí. Příběh se zvolna odehrává na hradě, v lese a dokonce i v chaloupce. Story vznikla skloubením několika pohádek a příběhů do jedné, mírně chaotické pohádky, kde i dobrá mysl vítězí nad zlou, která je zde zastoupena temnou Victorií.

A jak to všechno vlastně bylo? Kde se to stalo a jak to probíhalo? Jakým směrem se příběh odebírá?

Vše, co jste měli vědět, již víte, nebo se brzy dozvíte :)

Nicholas McElen

————————————————————————————————-

Bylo horké letní počasí a na jakémsi hradě se v jednom ze svých pokojů zhlížela královna. Přesněji řečeno – zhlíželo jí zrcadlo, před které si jen stoupla. Královna měla několik pokojů. V každém měla vysoce luxusní nábytek tvořený výhradně na míru. Každý pokoj se od sebe lišil v mnoha směrech; ale všechny měly stejné dvě věci: tmavé barvy a ještě tmavší zrcadlo. Jeho kovové rámování s divně zatočenými konci okrasného lemování mu dávalo snad ještě luxusnější, krásnější a modernější vzhled (design, jak by řekla sama královna) než sklo černé jak její duše.

Byl právě začátek dubna. Toho měsíce, kdy začínalo svítit slunce a prozařovat lesy svými máslovými paprsky. Obloha byla azurově modrá, v dálce se začínaly kupit sytě namodralé až tmavé mraky. Kolem hradu, který byl nyní v záplavách slunečního svitu v ranních hodinách, rostlo hodně zeleně. Ještě aby ne, když necelých sto metrů od hradu protéká meandrová řeka a podhradím teče potůček, který se do řeky později vlévá. Vesnice poddaných ležela východně od hradu. Byla to v celku obyčejná vesnice na krajích s tak nízkými hradbami, že ani kočka by neměla problém je překročit. Hradební právo jim pravděpodobně vypršelo. Tak trochu uprostřed vesnice bylo malinké náměstíčko. Bylo nezvyklé, aby vesnice měla jakékoliv náměstí, ale kdysi malé město se muselo z nedostatku obyvatel předělat na vesnici. A proč toho náměstí nevyužít? Architekt zjevně nebyl při smyslech, když náměstí navrhoval, protože ty domy byly víc křivé než rovné. Kdyby se vám podařilo sehnat byť jen kus teoreticky rovného dřeva, zjistili byste, že to dřevo můžete o dům zlomit uprostřed na polovinu, aniž byste se dřevem museli hnout ze stěny. Obchody na tom nebyly o nic líp. Snad jedinou mírně podařenou stavbou byl zde kostel. Nebyl nijak venkovně zajímavý, jeho kdysi bílé zdi nyní vypadaly více šedě a výzdoba taky nebyla nic moc. Majitel – tedy královská rodina – se o tuto památku zjevně nezajímala. Zbytek vesnice tvořily většinou malé, občas větší vesnické domy obývané sedláky s rodinami, kteří buď pracovali doma, na poli za vesnicí nebo spali.

Hrad královny Elišky – nazývaný také jako Eliščin hrad – měl vysoké a mohutné hradby ze světlých kamenů. Hrad byl kdysi velmi oblíbený, když ještě žila madam Eliška, ale bohužel nějakým způsobem zemřela. Z hradu vedly dvě brány do vesnice na východ a jedna na západ. Kdo chtěl na sever nebo jih, měl prostě smůlu. Z hradu trčely dvě věže. Byly tenké a vysoké s okny, která byla taky štíhlá a vysoká s lomenými oblouky. Na jedné věži, té jižnější, byl na vrcholku balkon; ta severnější byla bez balkonu, ale zato s malými a úzkými bojovými okny pro lučištníky. Pod nimi se rozléhalo několik budov vzájemně propojených. Všechny měly o malinko tmavší barvu než ty světlé kamenné hradby. Směrem k jihu bylo několik téměř čtvercových budov, severněji tři obdélníkové. Všechny měly tmavou, mírně vyvýšenou střechu. Okna ve stěnách byla čtvercová, což se vymykalo standardu z věží, a obložená dřevěnými parapety. Na čtvercových budovách dlouhých asi patnáct metrů jich bylo přibližně osm, na obdélníkových s délkou možných třiceti metrů asi dvacet. Většina oken byla na jižní straně, pár na západní.

V jedné z budov bylo několik místností – pokojů, které měla pro sebe jen královna a jediný, kdo tam mohl vstoupit, byla jen služka (v královnině mluvě pokojská) a obsluha s jídlem (známý také jako číšník nebo kuchař). Její touha po majetku byla nepřímo úměrná s královninou inteligencí. Zajímavostí je, že luxusního a téměř přebytečného majetku měla víc a víc. Jedním z nich bylo na tmavé stěně pověšené ono zapovězené zrcadlo, které nesměl nikdo kromě ní vidět, nedej bože se v něm byť jen omylem zhlédnout. Byla by to jedna z posledních věcí, co by dotyčná osoba kdy spatřila. Právě se v něm královna zhlížela. Měla na sobě tenké papuče smaragdové barvy a půlnočně modrou noční košili. Obličej měla stejně tak vyzáblý a bledý, jak celou postavu a její syté zelené oči téměř zářily v odrazu zrcadla. Na hlavě měla přebarvené černé vlasy s tmavě fialovým melírem a podbarvenou sytě červenou barvou. Kupodivu to na ní vypadalo docela dobře. Mírně se do zrcadla jedním koutkem pousmála a prohlásila svoji nejoblíbenější větu na světě.

„Zrcadlo moje nejmilejší, kdo je v této zemi nejkrásnější?“ Jejím hlasem to znělo téměř jako ohraná básnička, která má každý den jiný děj. Hlas měla rovný, vyvážený a správně uložený. Nemluvila ani moc vysoko, ani nízko.

„Dělej!“ dodala tentokrát zjevně netrpělivým hlasem.

„Tys nejkrásnější, paní má, nikdo se k tobě nerovná,“ odpovědělo zrcadlo snad nazpaměť. Hlas – přesněji řečeno tón – mělo mírně podbarvený. Jeho hlas by se perfektně hodil do nepovedené opery, která by měla za úkol pobavit domov nedoslýchavých důchodců.

„No proto…“ odsekla královna ledovým hlasem a přešla ke kosmetickému stolku, který ležel kousek od pokoje. Stůl byl masivní a velmi objemný. Měl čtyři zdobené nohy, půlkulatý tvar a voněl dubovým dřevem. Obsahoval šest šuplíků narvaných zdaleka ne všemi kosmetickými přípravky na světě. Královna se usadila na židli před stolem. Uviděla svůj odraz v zrcadle nad stolkem a znovu se jemně pousmála nad svou krásou. Otevřela první šuplík a z něj vyndala na desku stolu čistící vodu značky YourClearSkin a vatová kolečka. Opatrně nalila tu modrou tekutinu na vatu a jemnými dotyky si jí přejela po čele. Vatu odložila a vzala novou, polila a nanesla na oblasti nosu a lící, nakonec na krk. Schovala čistící vodu i vatu a otevřela druhý šuplík. Tentokrát s make-upem. S ním tu byl jeden problém. Většina make-upů, co se prodávaly, byly na ni příliš tmavé a k její světle bledé pleti se vůbec nehodily. Proto si je musela nechat dovážet za nemalé peníze. Výrobci tohoto přípravku – Pale & Ice Cold Skin – velmi známí svými cenami, byli zřejmě dosti bohatí a vznešení na to, aby mohli dodávat do hradu své zboží. Znovu opatrně nanesla make-up a její pleť byla nyní ještě o něco bělejší, než když se včera večer odličovala. Schovala make-up a ze třetího šuplíku vytasila stíny na oční víčka a pod očima. Bylo zajímavé, že snad všechny přípravky měla od různých firem, ale po nanesení k sobě pasovaly. Nad její zářivé a syté zelené oči nanesla světle zelené stíny, tím její oči ještě více vynikly, a pod oči postupně vystínovanou čerň od nejtmavší po nejsvětlejší. Schovala stíny a ve čtvrtém šuplíku nahmatala něco tenkého, dlouhého akorát do dlaně a kulatého. Samozřejmě řasenka od Maxime Factorus, která dvojnásobně nasytí řasy a trojnásobně je protáhne. Už i sedlák by věděl, že až tak daleko se řasy natáhnout nemůžou, a i kdyby, tak jen jediným mrknutím oka by mohla dělat ventilátor. Řasy jí to nasytilo a mírně protáhlo, ale určitě ne třikrát. Schovala řasenku a ruku strčila do pátého šuplíku na přívěšky a náušnice. Vytáhla tři – dvě tenké a dlouhé náušnice zlatavé barvy se smaragdem na konci, silnější náramek na levou ruku a nádherně zdobený přívěšek ze zlata, posetý několika menšími diamanty a s velkým diamantem tvaru dešťové kapky. I když občas přemýšlela o piercingu, po delší chvíli usoudila, že ještě počká a pořádně si to rozmyslí. Nebo až jí někdo piercing daruje. V posledním šuplíku měla rtěnku BloodyTrust, lesk a balzám na rty.

Když se domalovala, vytáhla z malé knihovničky vedle stolku katalog a začala křížkovat, co se jí ještě hodí.

„OMG! Tady mají tu řasenku, na kterou chodí v jednom kuse reklama v televizi!“ a ještě více strčila nos do katalogu, aby si přečetla cenu. „V akci! A jen za padesát euro!“ a královna začala křížkovat, co jí propiska stačila.

Královna Victoria byla v tomto hradě celkem nová. Za manžela měla už asi měsíc nebo dva krále tohoto hradu, krále Rolanda. Ten měl s Eliškou jednu dceru, nádhernou Sněhurku. Narodila se v prosinci a možná právě to jí dalo její jméno. Nebo podle její sněhově bílé pleti. Bledost se zřejmě nesla v králově rodě, avšak krále samotného přeskočila. Ale krása a dobrosrdečnost je zastihla oba, stejně jako jiné rodinné vlastnosti. Kdyby nebylo Sněhurky, té siroty, bylo by královnino manželství snad dokonalé. Victoria neměla Sněhurku v oblibě, protože před jejich svatbou stále namlouvala Rolandovi, aby si ji nebral, že ona se k němu nehodí. A možná měla pravdu. Královna si jej brala jen z pýchy a touhy po majetku a bohatství, které nahrabala Eliška, když ještě vládli lidu, který se měl velmi spokojeně a radostně.

Chvíli si ještě vybírala v katalogu a pak vyšla z pokoje na snídani. Ve stejnou chvíli potkala na chodbě Sněhurku, co si zpívala nahlas poslední hity od Lady Gaga s mptrojkou v kapse a sluchátky na uších.

„Take your bank before I pay you out. I promise this, promise this, Check this hand cause I’m marvelous.“ Hlas sice neměla až tak perfektní jako její tvář, ale ještě se to dalo poslouchat.

„Ta Shěhulice… nic si na xicht nedává a stejně vypadá krásně,“ zasyčela a pokračovala v monologu. „Taková protivná! Schválně mě ignoruje a její krása je…“ hledala vhodné slovo k vyjádření, „tak nespravedlivá!“ Na chodbě se na místě otočila a spěchala do pokoje k zrcadlu.

„Zrcadlo mé nejmilejší, kdo je v této zemi nejkrásnější?“ vyjekla na zrcadlo nasupeně.

„Ty jsi krásná, paní má, však Sněhurka je více líbezná -“

„Cože?!“ zaječela na zrcadlo Victorie. „To víš, že jo. Si ze mě děláš srandu, ne? To si nesmí dovolit, ani náhodou.“ Vyšla z pokoje na chodbu a začala křičet.

„Myslivče! Kde sakra vězíš?!“ Téměř okamžitě se myslivec vplížil do pokoje. Ani jemu nebyla královna příjemná.

„Co poroučíte, královno?“ Jeho hlas byl spíše zpěvavý a vysoký. Měl zelenou čepici, která spíše připomínala přilbu, s jedním opelichaným brkem šedivého ptáka a nějaký kousek větve. Na sobě tradiční ničím zajímavý zelený kabát a vysoké hnědé boty. Nikdo si nemohl být jist, jestli jsou tak hnědé normálně nebo jestli jsou od bláta.

„Hele, znáš Sněhurku?“ To byla dosti blbá otázka. Kdo by ji neznal? „Prostě… vypadněte s ní do lesa a dej bacha, aby se nevrátila. Jestli se vrátí… daruješ mi svoji hlavu.“

Myslivec jen valil oči a pootevřenou pusou se snažil nadechnout. Královna se zatím prošla po pokoji, vlezla do skříně a vytáhla z ní krabici od bot.

„Tady máš krabici. Dáš do ní její srdce, jasný?“

„Ale královno! Já přeci –“ zaječel myslivec. Byla to první věc, která ho napadla.

„Mlč! Budeš zticha, vypakujete se na chvíli do lesa, přineseš její srdce a nic se ti nestane,“ tiše zasyčela. „V pohodě?“

Myslivec vzal poslušně krabici a mlčky zíral na královnu, jestli není retardovaná nebo jinak narušená. Raději se odebral pryč, za Sněhurkou.

Bylo právě něco po obědě, když myslivec přišel s nožíkem za Sněhurkou do komnaty.

„Princezno Sněhurko?“ zakřičel na dveře z chodby.

„Ano?“ ozvalo se tiše z pokoje. Právě si rozčesávala vlasy ze včerejší pařby a upravovala je do nového účesu. Seděla na židličce před zrcadlem, zdaleka ne tak kouzelným jak Victoriino. V pokoji hrála hudba z hlasité mptrojky, myslivec poznal hitovku Hot n‘ Cold od Katy Perry.

„Půjdeme na vlastivědnou procházku, ano?“ promluvil svým vysokým hlasem, nyní sraženým nízkým sebevědomím. „Oblečte se na cestu, prosím.“

„Ráda. A kam půjdeme? A… proč máš tak velký nůž?“ Všimla si nože, který si myslivec třímal v ruce, div se nepořezal.

„Ten nůž mám… fakt na houby. A jdeme do lesa. Královna mi oznámila, že rostou houby, tak jí jdu natrhat pár zelených much-“ zarazil se, „praváků.“ Dopověděl a okamžitě dodal „Oni ve skutečnosti nejsou zelené…“ a odešli.

* * *
pokračování příště – to be continued

Jeden komentář

  1. Sophia Glis Glisová 12. 7. 2009 01:22

    Tomu Nicholasovi to ale dobře píše, co? Příště půjde reprezentovat on:)

Napište k tomuto příspěvku komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*