Trimeles / Nezařazené / Aida Valemínka: 17. kapitola - Potomci vznešeného rodu
Jak se v Mrzimoru nosí žlutá? Vánoční dekorace DIY – 1.díl Copak by jen kluběnky nosily? Jak se v Mrzimoru nosí Halloween? Halloween zaneprázdněné čarodějnice Famfrpálové tréninky v plném proudu 13 otázek pro seriálové fanatiky Magie kaštanů Zhodnocení Mrziaukce Zima 2022 Hog v kocke – 10. část – Tahali jste? Žluté duše ve fialovém hábitu – Tadäus Trottertickler 13 otázek pro filmové fajnšmekry Kytice- vyhodnocení a shrnutí Co se to kolem, ve světě mudlů, děje? Emoji na Hradě IV. Kytice- úkol osmý 13 otázek pro (ne)knihomoly Emoji na hradě III. Kytice- úkol sedmý Pohádka od Soptíka: O děsivém drakovi Emoji na hradě II. Kytice- úkol šestý Celohradní dražba 2022 Emoji na hradě Kytice- úkol pátý Tery Poe, Ben Gobha: „Trénink je společenská událost.“ Kytice- úkol čtvrtý Hog v kocke – 9. část – Ještěže jsou prázdniny Kytice- úkol třetí Jak si stojí jezevci na poli hradní novinařiny? Kytice- úkol druhý Hog v kocke – 8. část – Máme rádi famfrpál Jezevci a soutěže Kytice- úkol první Udílení novinářských cen – Šťastný galeon a Sázky Kytice – prázdninové soutěžení Hog v kocke – 7. část – Žlutý humor S jezevci o patronaci Susanino překladové okénko, díl 1. Cassiopea Zmklká: „Sklenici mám vždy napůl plnou!“ Deskohráčův stolek: Tajuplné Říše Cassiopea Zmlklá a návrhařina Lososi na hradě Jak se (ne)ztratit v rybím těle Deskohráčův stolek speciál – Harry Potter: Boj o Bradavice Závěrečná slavnost – modní policie Záblesky z Letňáku 21: Střelci a odrážeči Záblesky z Letňáku 21: Zachraň se, kdo nemůžeš Žlutý koutek Petromily – Červen Elfové a šmelfové Deskohráčův stolek: Draftosaurus V čem trénují žlutí? Kouzelné HOG Velikonoce Žlutý koutek Petromily – DUBEN Vzpomínáme na Velikonoce Švihnout a mávnout Deskohráčův stolek: Arboretum Dubnová usměvavá výzva Rok ve fialové Zápisky Tlustého Mnicha Velikonoční vybarvování Famfrpálová profiliga bude. Ale… Nejlepší jezevčí „kolejňáky“ Žlutý koutek Petromily – Březen Helen Miltonová: Oddělala jsem dvě šéfredaktorky! Vyhlášení soutěže ke Dni Mazlíčků Závěrečný kolejní večírek Žluté duše ve fialovém hábitu – Marylin Cuthbert Žlutý koutek Petromily – únor Zimní nováčkovská záchranná mise SELINA GARCIA: Budu tu strašit tak dlouho, dokud nezískáme Famfrpálový pohár!  Soutěž ke Dni mazlíčků! Vzpomínáme na Letňáček…. Tři soudky radí 9 THEODOR MUDD – Co dává v noci pod postel svým svěřencům? Nováčkovská tipovačka aneb co si představuji pod…. TST – 8. úkol Halloweenský večírek TST – 7. úkol TST – 6. úkol Halloweenská výprava za bezhlavým jezdcem TST – 5. úkol TST – 4. úkol TST – 3. úkol TST – 2.úkol TST – 1. úkol Netradiční rozhovor s profesory TNT je zpět a přináší sebou Bratříčka Není jezevec jako jezevec Korunami stromů a ještě dál aneb nováčkovská výprava do lesa je za námi Chvilka s jezevčími nováčky Cesta žlutých jednorožců Stezka prdících obrů Letní seminář počtvrté: Písmena, číslice, čáry a máry Letní seminář potřetí: Kouknu a vidím Letní seminář podruhé: Obětujte mi kus… Letní seminář poprvé: Hopity hop Jak jsem poprvé zakotvila na ošetřovně Večírek na závěr roku S kapesníčkem v ruce aneb budete nám chybět…

Nezařazené

Aida Valemínka: 17. kapitola – Potomci vznešeného rodu

Lemma Plíživá

První, co Aida spatřila, když otevřela oči, bylo jasné žlutobílé světlo. Postupně na něj zaostřovala, až rozeznala podlouhlá těla svíček na houpajícím se lustru.

Z paměti se jí vynořovaly vzpomínky a také její tělo se postupně začalo hlásit o pozornost. Zjistila, že ji bolí všechny svaly. Když pohnula rukama, ucítila na nich měkkou pokrývku.
Ignorovala bolest ve spáncích a nadzvedla se na loktech, aby si prohlédla okolí. Musela být na ošetřovně. Řady bílých, čistě ustlaných postelí, skříňky s roztodivnými flakónky, pilulkami, ampulemi, nástroji a lahvičkami se nedaly s ničím splést.
Ozval se šelest sukní a do Aidina zorného pole vstoupila malá buclatá dáma v bílém plášti a podivným čepečkem na hlavě.
„Vítejte zpět ve světě živých, slečinko!“ zašvitořila. „Ředitel bude rád, že se zotavujete. Jen si lehněte, no tak. A vypijte tohle!“ Lékařka – kdo jiný to mohl být – jí podala jakousi odporně červenou kapalinu na lžíci. Chutnala hořkosladce a Aida měla co dělat, aby ji nevyplivla. Dostala sklenici vody na zapití a musela si znovu lehnout do nadýchaných polštářů.
„A co Fiona…?“ vypravila ze sebe po chvilce snažení.
„Slečna Troy bude v pořádku! Už jsme ji tu měli několikrát. Vždycky se jen potřebuje pořádně a v klidu vyspat.“ Lékařka ukázala na opačný konec místnosti, kde mezi přikrývkami svítila Fionina bílá kštice. Její sestřenka vypadala pořád bledě, ale už daleko lépe, než si Aida pamatovala z jejich neobvyklé výpravy.
To jí něco připomnělo. „Promiňte, ale jak dlouho už tady jsme?“ osmělila se.
„Jen od včerejšího večera, děvenko. Celou noc a celé dnešní dopoledne jste prospaly. Pana ředitele jsem už propustila, ale musel mi slíbit, že příští týden bude spát nejméně dvanáct hodin denně.“ Lékařka se vesele usmála a odcházela za svou prací. Ještě než definitivně zmizela za dveřmi, řekla Aidě: „A ty si tady taky ještě nějakou chvíli poležíš. Koukej hodně spát a málo se hýbat!“ Žertem jí zahrozila. „A mimochodem, myslím, že teď už k tobě můžu pustit návštěvy – ale buďte potichu, mládeži,“ promluvila k někomu za dveřmi. „Ne abyste mi tu vzbudili všechny pacienty!“
Do místnosti se nahrnul houf mrzimorských prvňáků. Každý Aidě přinesl nějakou sladkost a všichni byli opravdu rádi, že ji opět vidí.
„Mělas vidět ten poprask, když včera ředitel vešel do Velké Síně,“ spustila Laura. „Měl kruhy pod očima a byl strašně bledý. A za ním Asmundová, ta měla roztržený rukáv, ze kterého kapala krev!“
Linda se k ní přidala: „A Vlček měl v ruce zkrvavený meč!“
„Zbigniewski měl spálenou polovinu obličeje!“ doplnila je Eva.
„A co vám řekli, že se stalo?“ zajímala se Aida, když její kamarádky na chvíli přestaly štěbetat.
Slova se chopil Mikuláš: „Ředitel prohlásil, že do školy pronikly nepřátelské bytosti. Umíš si jistě představit, jak jsme se všichni vylekali. On nás ale uklidnil, prý už jsou všichni mrtví. Řekl nám, ať se vrátíme do svých kolejních místností, že všechno už je v pořádku. Ale že jsme bohužel přišli o dva výtečné profesory. Noctus a Galén prý položili za tuto školu život…“ Mrzimorští se po sobě nejistě podívali.
„No, aspoň už nás nebude otravovat s esejema,“ rýpla si Eva. Odměnou jí bylo několik káravých pohledů. Eva sklopila oči a začervenala se.
Mikuláš mezitím pokračoval: „Když jsme odcházeli, Valemínek si k sobě zavolal všechny čtyři primuse a něco jim řekl. Byli jsme docela napjatí, co se stalo, ale nevšimli jsme si, že nám scházíte…“ Mikuláš se trochu omluvně usmál.
„Bylo tam přece jen hodně lidí…“ dodal Ignác. Ostatní přikyvovali.
Aida se jen usmála a vybídla je, ať pokračují.
„No a potom, ve společenské místnosti nám Erik prozradil, že v tom boji jste byly vy dvě a že jste teď na ošetřovně. Zakázal nám jít se na vás podívat, prý až dnes odpoledne. No tak jsme tady!“ rozhodil rukama Mikuláš.
„A doufáme, že nám řekneš víc o tom všem, co se dělo!“ dožadovala se Linda.
„Ano, a jak jste se vlastně dostaly z Velké Síně!“ přidal se Robert.
„Co to bylo vlastně za nepřátele?“ „Jak se sem dostali?“ začali zavalovat Aidu otázkami.
Jenže hluk přilákal lékařku, která je všechny okamžitě vyhodila. „Holoto nezbedná, takhle mi tu plašit pacienty! Jestli půjde všechno dobře, uvidíte ji dneska při večeři!“ slíbila.
Aida zamávala svým spolužákům na rozloučenou a neschopná udržet víčka otevřená se znovu ponořila do hlubokého spánku.
Probudil ji chladný dotek na tváři. Lekla se a otevřela oči dokořán. Nad ní se skláněl její dědeček, na tváři starostlivý úsměv.
„Jak ti je?“ tázal se tichým hlasem.
Aida zkusila pohnout všemi končetinami a pak prohlásila: „Už mnohem líp. Myslím, že už mě nic nebolí.“
„To je dobře,“ přikývl Valemínek. „Doufám, že tedy neodmítneš pozvání na večeři.“ Aida s radostí přijala. Podívala se na svého dědečka. Už to nebyl jen ředitel. Byl to také člověk, hodný člověk, který jim všem nejspíš zachránil život.
„Jak je Fioně?“ optala se.
„Snad už je také v pořádku. Zase spí, ale souhlasila, že se také zúčastní večeře. Bude to smuteční večeře, za profesora Nocta a Galéna. Ale také slavnostní – na oslavu vítězství. Každá mince má dvě strany,“ prohlásil filosoficky.
Otázka, která vířila v Aidině mysli a nechtěla se nechat chytit, najednou vyskočila přímo před jejíma očima.
„Dědečku,“ troufla si na familiární oslovení, „Fiona říkala něco o tom, že jsme všichni… jako celá naše rodina…“
„…potomky Helgy Hufflepuff?“ dokončil Valemínek. Aida přikývla. „Je to pravda?“
„Ano, je. Všechno, co ti tvá sestřenka řekla, byla čistá pravda. Tvá hůlka, změna jména, děděné schopnosti.“
Aida si najednou uvědomila, co Fiona říkala o něm a cítila, jak se jí červeň hrne do tváří, když jí došlo, že její dědeček umí číst myšlenky.
„Ale no tak, Aido,“ chlácholil ji. „Já nelezu jen tak lidem okolo sebe do myšlenek, víš?“
Aida zčervenala ještě víc.
Abbis si toho ale nevšímal. „Jsi součástí vznešeného rodu, milá Aido. Buď na to patřičně hrdá a nikdy se nezpronevěř jeho ctnostem. Mrzimorská kolej má v tobě velkou posilu. Cti svůj původ a nezneužívej svých schopností,“ pravil s vážností v hlase.
Pak ji pohladil po vlasech a nahnul se k ní blíž. „Musím tě ale o něco požádat. Naše schopnosti musí zůstat utajeny. Vědí o nich jen někteří profesoři. Ani svým přátelům, ani svým rodičům o tom nic neříkej. Na světě jsou stále lidé prahnoucí po moci a schopní zneužít vše, o čem se doslechnou. Slíbíš mi to?“
„Ano, dědečku. Slibuju,“ řekla Aida s vážnou tváří.
„Hodná holka. Ale teď už se začni oblékat, za chvíli musíme jít. Ať na nás nečekají.“ Znovu se na ni usmál a odešel.
Fiona se začala na své posteli neklidně vrtět. Aida vstala a popošla k ní. Když její sestřenice otevřela oči, Aida jí zamávala. Starší dívka to gesto unaveně opětovala.
„Jsem tak ospalá…“ postěžovala si.
„Jdeme na večeři!“ řekla jí Aida.
„Já vím,“ mávla rukou bělovlasá studentka. „Měly bychom se obléknout, co říkáš…“
Aida se rozhýbávala poměrně rychle. Zprvu měla problém se ohnout, aby si navlékla ponožky, pokaždé se jí zatočila hlava. Nakonec se jí to ale podařilo a přešla k malému zrcadlu, aby se učesala.
Užasla nad obličejem, který se na ni díval. Byl… nějak divný. Jiný. Jako kdyby se dívala na někoho, kdo jí je k nerozeznání podobný, ale přece jen to není ona. Zavrtěla hlavou na obě strany a pokoušela se ten pocit uchopit.
„Máš jiné oči,“ ozval se jí za zády tichý hlas její sestřenice. „Změnily se, jsou tmavší.“
Aida jí musela dát za pravdu. Pokud se dobře pamatovala, mívala oříškově hnědé oči. Teď viděla spíš černé, s několika světlejšími žilkami.
„Jak je to možné?“ zeptala se.
„Nevím. Mně se taky změnily, když jsem objevila svou schopnost. Až na to, že můj zážitek by se dal těžko označit za příjemný.“
„Co se stalo?“ chtěla vědět Aida.
„Byla to moje první láska. Tady ve škole. Procházeli jsme se spolu podél jezera a on mě chtěl políbit… Asi si dovedeš představit, co se stalo… Ještě, že nás našel Abbis a zabránil nejhoršímu.“ Fiona se otřásla a zadívala se ven z okna. „Od té doby se vyhýbám lidem. Nechci nikomu znovu ublížit.“ Stiskla rty, až jí zbělely. Aida se proklela za tu neuváženou otázku.
Aby to sestřenici nějak vynahradila, vzala ji za ruku, pevně vězící v kožené rukavici a objala ji. Fiona ji ale po chvilce jemně odstrčila.
„Pojď, sestřenko, musíme na tu večeři,“ usmála se na ni.

Příště: 18. kapitola – Hostina

Napište k tomuto příspěvku komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*