Trimeles / Nezařazené / Aida Valemínka: 18. kapitola - Hostina
Zhodnocení Mrziaukce Zima 2022 Hog v kocke – 10. část – Tahali jste? Žluté duše ve fialovém hábitu – Tadäus Trottertickler 13 otázek pro filmové fajnšmekry Kytice- vyhodnocení a shrnutí Co se to kolem, ve světě mudlů, děje? Emoji na Hradě IV. Kytice- úkol osmý 13 otázek pro (ne)knihomoly Emoji na hradě III. Kytice- úkol sedmý Pohádka od Soptíka: O děsivém drakovi Emoji na hradě II. Kytice- úkol šestý Celohradní dražba 2022 Emoji na hradě Kytice- úkol pátý Tery Poe, Ben Gobha: „Trénink je společenská událost.“ Kytice- úkol čtvrtý Hog v kocke – 9. část – Ještěže jsou prázdniny Kytice- úkol třetí Jak si stojí jezevci na poli hradní novinařiny? Kytice- úkol druhý Hog v kocke – 8. část – Máme rádi famfrpál Jezevci a soutěže Kytice- úkol první Udílení novinářských cen – Šťastný galeon a Sázky Kytice – prázdninové soutěžení Hog v kocke – 7. část – Žlutý humor S jezevci o patronaci Susanino překladové okénko, díl 1. Cassiopea Zmklká: „Sklenici mám vždy napůl plnou!“ Deskohráčův stolek: Tajuplné Říše Cassiopea Zmlklá a návrhařina Lososi na hradě Jak se (ne)ztratit v rybím těle Deskohráčův stolek speciál – Harry Potter: Boj o Bradavice Závěrečná slavnost – modní policie Záblesky z Letňáku 21: Střelci a odrážeči Záblesky z Letňáku 21: Zachraň se, kdo nemůžeš Žlutý koutek Petromily – Červen Elfové a šmelfové Deskohráčův stolek: Draftosaurus V čem trénují žlutí? Kouzelné HOG Velikonoce Žlutý koutek Petromily – DUBEN Vzpomínáme na Velikonoce Švihnout a mávnout Deskohráčův stolek: Arboretum Dubnová usměvavá výzva Rok ve fialové Zápisky Tlustého Mnicha Velikonoční vybarvování Famfrpálová profiliga bude. Ale… Nejlepší jezevčí „kolejňáky“ Žlutý koutek Petromily – Březen Helen Miltonová: Oddělala jsem dvě šéfredaktorky! Vyhlášení soutěže ke Dni Mazlíčků Závěrečný kolejní večírek Žluté duše ve fialovém hábitu – Marylin Cuthbert Žlutý koutek Petromily – únor Zimní nováčkovská záchranná mise SELINA GARCIA: Budu tu strašit tak dlouho, dokud nezískáme Famfrpálový pohár!  Soutěž ke Dni mazlíčků! Vzpomínáme na Letňáček…. Tři soudky radí 9 THEODOR MUDD – Co dává v noci pod postel svým svěřencům? Nováčkovská tipovačka aneb co si představuji pod…. TST – 8. úkol Halloweenský večírek TST – 7. úkol TST – 6. úkol Halloweenská výprava za bezhlavým jezdcem TST – 5. úkol TST – 4. úkol TST – 3. úkol TST – 2.úkol TST – 1. úkol Netradiční rozhovor s profesory TNT je zpět a přináší sebou Bratříčka Není jezevec jako jezevec Korunami stromů a ještě dál aneb nováčkovská výprava do lesa je za námi Chvilka s jezevčími nováčky Cesta žlutých jednorožců Stezka prdících obrů Letní seminář počtvrté: Písmena, číslice, čáry a máry Letní seminář potřetí: Kouknu a vidím Letní seminář podruhé: Obětujte mi kus… Letní seminář poprvé: Hopity hop Jak jsem poprvé zakotvila na ošetřovně Večírek na závěr roku S kapesníčkem v ruce aneb budete nám chybět… Má první kolejní výprava aneb jak se pojídají škrny Tučňákoland Básnička věnována Mrzimorské koleji k Mezinárodnímu dni skřítků Rozhovor se studentkami B4 – 2.díl Holky, držíme vám palce! Rozhovor se studentkami bojujícími v B4 Do západu slunce na křídlech Gryfů Mrazivá výprava ze teplem

Nezařazené

Aida Valemínka: 18. kapitola – Hostina

Lemma Plíživá


Velká Síň žhnula očekáváním. U mrzimorského stolu byla stále ještě dvě volná místa a také profesoři nebyli kompletní. Postupně přicházeli další a další, místnost se zaplňovala a hovory byly čím dál hlasitější. Jako jedny z posledních vešly ruku v ruce Aida a Fiona. Celá místnost náhle ztichla a upírala pozornost na ty dvě. Šeptané rozhovory doléhaly někdy i k jejich uším. Aida se v duchu zasmála. Nic se nešíří tak rychle jako klepy…

Posadily se na svá místa a vodopád otázek začal. Jejich spolužáci se vyptávali na každý detail včerejšího dne, ale obě dívky měly neustále na vědomí, že nesmí prozradit nic ze svých schopností.
„Nachomýtly jsme se k tomu vcelku náhodou,“ vysvětlovala Fiona. „Nebyly jsme ve Velké Síni, když se rozezněl ten poplach. Vydaly jsme se hledat někoho z profesorů, aby nám řekl, co máme dělat, a narazily jsme na mrtvolu profesora Nocta.“
Následoval velice podrobný výslech – kdo jej zabil, jak, proč, a tak dále. Aida byla nucena vysvětlit jim celou podstatu podivných bytostí Zla, které ovládaly lidská těla.
„Zezadu na nás přišla ta potvora, co zabila Nocta. Musely jsme utéct. No a po pár zatáčkách jsme narazily na ředitele, Asmundovou, Zbigniewského, Vlčka a Galéna. Valemínek se na nás parádně rozzlobil. No, ale nakonec nás nechal jít s nimi, protože samy jsme se toulat po škole nemohly.“
Pak následoval popis celého boje, který si s Aidou samozřejmě patřičně přibarvily, přidaly víc ohně a krve a samozřejmě zamlčely svou vlastní roli v celé události. Jejich posluchači byli tak unešeni, že je ani nenapadlo se na to zeptat. Když se pak dostaly k popisu zničení krystalu, Fiona se uchýlila k pravděpodobné lži – krystal zničili tak, že na něj všichni najednou seslali ničivé kouzlo, přesytili jej tak magickou energií a on se zhroutil a vyhasl.
Obě musely přiznat, že omdlely, protože neměly jak vyplnit mezeru mezi včerejším bojem a dnešním probuzením na ošetřovně.
Jejich spolužáci poslouchali s očima navrch hlavy a Aidě připadalo trochu nehezké, takhle je podvádět. jenže pak si vzpomněla na slova svého dědečka. Nikomu, dokonce ani rodičům ne, nesměla říct o své schopnosti.
Byl to zajímavý pocit, mít své vlastní tajemství, které sdílely jen s Fionou. Spiklenecky se na sebe podívaly.
Za chvíli přiletělo toužebně očekávané jídlo a příval otázek se udusil v plných talířích. Aidě připadala hostina ještě bohatší než na začátku roku. Cpala se, jako kdyby týden nejedla, a nevěnovala pozornost svému okolí.
Největší rozruch vzbudily dezerty, což byla čokoládová zvířátka, která poskakovala, pobíhala, či lezla po stole a když se do nich člověk zakousl, většinou vybuchla ve spršku cukrových kuliček. Ze stropu se snášeli marcipánoví ptáci, které si každý musel sám chytit, aby je mohl sníst. Dorty začaly ječet, jen co se k nim přiblížil někdo s nožem, koblihy se synchronizovaně kutálely po stole a perníkové figurky předváděly skvělý quickstep.
Bavili se jak žáci, tak profesoři a tíživá nálada minulých dní se rozplynula v záplavě radosti a nadšení. Mrzimorští dokonce zapomněli na další otázky, které chtěli položit svým spolužačkám a věnovali se čile chytání svých dezertů.
Když bylo konečně všechno jídlo do posledního drobku snědeno a ve vzduchu zbyli jen ti nejrychlejší marcipánoví vrabci, ředitel Valemínek, který se vztyčil v čele stolu, jako obvykle zacinkal lžičkou o skleničku a požádal o klid. Studentům se sice nechtělo, ale nakonec všechen hovor v Síni utichl.
„Jak už jistě všichni víte,“ začal a na tváři mu hrál šibalský úsměv, „neboť tajné informace se šíří rychleji než světlo,…“ Místností se ozval pobavený smích. „… naše škola byla terčem útoku podivných bytostí beze jména. Byly to neinteligentní stvůry, které požíraly mysli lidí, aby mohly používat jejich těla a zabíjet tak další.“ Všemi stoly proběhl vzrušený šepot.
„Já jsem ti to říkal!“ sykl jeden z mrzimorských studentů svému kamarádovi. Ten mu ale naznačoval, ať neruší.
„Jsou to bytosti z jiného prostoru a času, záznamy o nich neobsahuje ani naše prastará knihovna a jen málo kouzelníků o nich slyšelo, natož aby Je někdy potkali a mohli o tom vyprávět.
V poslední době byl ochranný štít školy povážlivě narušen, a tak se těmto stvůrám povedlo jej prolomit. Díky zničení zdroje Jejich energie jsme je ale byli schopni zastavit. V současné době už žádný z Nich nežije. Bohužel, nežijí už ani dva naši milí kolegové, kteří zahynuli při obraně této školy. Byli to skvělí profesoři, kteří za celou dobu svého působení přinesli škole mnoho dobrého. Poprosím vás teď, abyste povstali a věnovali jim minutu ticha.“
Celá Velká Síň okamžitě poslechla. Bylo to nepřirozené, neslyšet najednou ani jeden hlas v celém ohromném dómu, který byl vždycky plný studentského cvrkotu. Nikdo, ani ten nejdrzejší zmijozelský, si nedovolil špitnout.
S tíživým pocitem v žaludku si Aida vzpomněla na mrtvolu profesora Nocta v chodbě, s vytřeštěnýma očima a propadlými rysy, na mladého Galéna, jak roznáší okolo sebe smrt zkrvaveným mečem, až si i ona našla jeho. Do očí jí vstoupily slzy a v hrdle se jí vytvořil velikánský knedlík.
„Děkuji vám,“ zval se ředitelův hlas a všichni kromě něj se opět usadili. „Zároveň mám povinnost vám sdělit, že předmět Teorie kouzel se tímto ruší, protože v současné době zde není nikdo, kdo by jej chtěl učit, a Bylinkářství převezme na dobu neurčitou profesor Vlček, který se ochotně nabídl a já jsem mu za to velice vděčný.“
Velkou Síní se ozval jásot a potlesk. Aida nebyla schopná říct, zda to bylo kvůli zrušení neoblíbeného předmětu nebo kvůli oblíbenému učiteli. Nejspíš obojí.
„Také budeme potřebovat pomoc všech studentů se zacelováním ochranného štítu kolem školy. Hodlám z toho udělat dobrovolnou brigádu a pilným pomocníkům udělovat body pro jejich koleje. Každá ruka se nám bude hodit, i těch nejmladších.“ Tento nápad byl také přijat s všeobecným nadšením. Práce v Zakázaných chodbách – to bylo něco pro zvědavé studenty.
„A nakonec,“ pronesl slavnostně, „jsem si nechal tu nejpříjemnější povinnost. Rád bych vyzdvihl odvahu a odhodlání vašich dvou spolužaček, které nám byly velkou oporou a zasloužily se obrovskou měrou o naše vítězství. Jsou to skvělé kouzelnice a jejich kolej na ně může být právem hrdá. Uděluji tedy, v zastoupení kolejní ředitelky paní Ocúnové, slečně Valemínce a slečně Troy mrzimorské nejvyšší oceněníŘád Jezevce!“
Velká Síň doslova vybuchla nadšením. Mrzimorský stůl byl okamžitě na nohou a zasypal své spolužačky bouřlivým potleskem, nadšenými výkřiky a spontánním jásotem. Erik, Eliáš a Simone je protlačili davem až k profesorskému stolu, kde jim ředitel Valemínek připnul na hábity nádherně tepaný zlatý osmihran s jezevcem uprostřed, ze kterého visela žluto-černá stuha.
Přicházeli jim gratulovat profesoři, dívky – obě rudé ve tvářích štěstím – si s nimi potřásaly rukama a děkovaly za projevené uznání. Nejsrdečnější ze všech byla profesorka Ocúnová, která každou z nich samou radostí objala, Aidu dokonce políbila na čelo a pořád dokola je chválila, až si obě připadaly nepatřičně. Nakonec ještě spiklenecky prohlásila: „Však my ten pohár letos vyhrajeme, uvidíte!“ a s úsměvem odešla.
Když se obě dívky konečně mohly vrátit zpět ke svým stolům, musely vytrpět ještě gratulace svých spolužáků. Všichni mrzimorští a dokonce i někteří z jiných kolejí jim přišli poblahopřát.
Mezi nimi byla i Klara, která Aidu srdečně objala a poblahopřála jí. „Já vědjéla, še s tebe njeco vyroste! Já to vědjéla uš techdy ve vláku!“ křičela Aidě do ucha vcelku nesrozumitelné věty.
Vřava pominula až za dlouhou dobu, kdy byly Aida a její sestřenice objímány, mačkány a poplácávány, bolely je ruce od neustálého potřásání s polovinou školy a byly rády, že si mohly konečně vydechnout.
Aida si prohlížela odznak na své hrudi, který se matně leskl, a připadala si dokonale šťastná. Bylo jí příjemně, všechny gratulace ji hřály u srdce a najednou se strašně těšila na celý zbývající školní rok. A proč také ne? Byla tu doma. Měla tu rodinu, přátele, všechno, na čem v tuto chvíli nejvíc záleželo.
Čekal ji rok plný vzrušujících kouzel, kleteb, a zakletí, pokusů, her, soutěží, procházek venku, rozhovorů s přáteli, objevování podzemí – všechno bez neustálého nebezpečí smrti. Dveře jsou zavřeny.
Do své ložnice se vracela jako voják z války domů. Svůj Řád jezevce si postavila na noční stolek a zachumlala se do příjemně chladivých přikrývek. Jediné, co chtěla teď, bylo spát a spát a spát.
Zítra jí přece začíná nový život!

Příště: Epilog

Napište k tomuto příspěvku komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*