Další osudy našich nových přátel vzalo do svých rukou několik mladých spisovatelů z řad čtenářů. Přečtěte si tři soutěžní 3. kapitoly a dejte svůj hlas jedné z nich. Nespleťte se, protože překvapivě dvě mají v názvu slovo „překvapení“:)
a) Nová překvapení  b) První hádka  c) Překvapení v kolejní ložnici

Co autor, to jiná cesta osudu, a my se dále vydáme jen jednou z nich – je to na vás.
(První a druhou kapitolu si můžete přečíst v rubrice Román Tajemství dvojčat.)Autorství příspěvků se odtajní až po ukončení hlasování, kapitoly budou vydány pouze pod svým názvem. Hlasuje se do příští středy, tj. 7.10. 23:59 – viz anketa vlevo nahoře na stránce.

A pro ty, kteří raději malují než spisují, tu mám speciální úkol:
Nakreslete libovolnou technikou ilustraci k románu Tajemství dvojčat. Může to být portrét některé postavy, obrázek vlaku, hradu, zařazovací slavnosti, kolejní místnosti…jak chcete. Posílejte také do příští středy, tj. 7.10. 23:59, a to na adresu redakce – trimeles@gmail.com

Vítěze vybere opět čtenářské hlasování, alespoň menší odměna ale nemine žádného soutěžícího – a navíc si náš společný román ilustracemi zpestříme.

Všichni spisovatelé soutěžních kapitol budou také odměněni: vítěz hlasování dostane 15 srpců, ostatní po 8 srpcích.

A tady máme slíbené nové kapitoly:

a) Třetí kapitola: Nová překvapení

Ondina se zvedla celá překvapená a zamířila k nebelvírskému stolu. Vanessa na ni zamávala a naznačila, ať si sedne vedle ní.
„To je skvělý, že jsme spolu v koleji, viď?“ zeptala se Vanessa.
„Jo, to asi jo, ale jak to, že já jsem tady a Warick v Mrzimoru? Chtěla jsem být taky tam, vždyť tam studovala celá moje rodina!“ řekla Ondina šokovaně a ohlédla se po bratrovi, který stále nevycházel z úžasu.
„Je sice smůla, že tam nejsi, ale jsme spolu, ne? A navíc: jsi v Nebelvíru, v koleji, kam míří statečná srdce, ne?“
„Jo, máš pravdu, koneckonců, bratranec bratrance mého táty byl taky v Nebelvíru…“ připustila Ondina a konečně se usmála.
„Vlastně jsem ráda.“ Vanessa ji potom představila své sestře.

Když byli zařazeni všichni, nastoupila na řadu hostina a ta byla opravdu vynikající. Byla tam spousta polévek, zeleninové, nudličkové a některé, které vůbec neznali. Také tam byli pečení krocani, kuřata, selata a kachny, spousta příloh, brambory, hranolky a krokety. Potom byly na řadě dezerty. Bylo tam spousty pudinků, ať už čokoládových, banánových, ale třeba i meruňkových a také tam byly zmrzliny.
Následoval ředitelův projev.
„Vítám všechny staré i nové tváře, doufám, že jste se všichni dobře najedli a přeji vám všem dobrou noc, abyste byli čilí na zítřejší výuku. Tak tedy dobrou noc.“

Všichni vstávali a začali vycházet ze síně, Ondina s Vanessou se tam zastavily a počkaly na Waricka. Když k nim došel, hned spustil:
„Ondino, to je zvláštní, že nejsi v Mrzimoru a já jo.“
„Je to zvláštní, to ano, ale nakonec jsem vlastně i ráda.“
„Jo, to já zase moc ne, představ si, co tomu řeknou rodiče…“
Takhle si povídali ještě chvilku, ale pak se museli rozloučit. Popřáli si dobrou noc a každý se vydal do své koleje. Když Ondina večer ležela v posteli, pořád přemýšlela, jak to, že je v Nebelvíru.
„Vanesso?“ zeptala se, ale odpovědi se jí nedostalo, a tak nad tím přestala hloubat a také usnula.

„Ondino, vstávej, no tak!“ probudila ji Lison Stewartová, se kterou se včera stihla seznámit. „Tak vstávej, zaspaly jsme!“
„Cože?!“ vyletěla Ondina a začala se narychlo oblékat. Asi tak po minutě vyrazila spolu s Vanessou a Lison do Velké síně. Hluboce se však mýlily, když si myslely, že mají napůl vyhráno. Cestou se totiž dvakrát pokoušely otevřít dveře, které vůbec dveře nebyly a narazily na slepou uličku. A co bylo vůbec nejhorší, narazily na Protivu, který je začal otravovat a házet po nich věci. Nakonec ale i tuto překážku překonaly a na poslední chvíli dorazily před Velkou síň.

Najednou ale uviděly něco, co je naprosto vykolejilo.

b) Třetí kapitola: První hádka

Ondina cítila, jak se jí po obličeji kutálí první slza. Rázně ji rukou zastavila a i přes své pocity se na své nebelvírské spolužáky usmála. Přece si to s nimi hned nerozhází. Přisedla si tedy k Vanesse, které se na ni stále rozzářeně usmívala. Ondina se otočila na bratra. Ten na ni stále jen nevěřícně zíral.
„To přece není možné,“ říkal si polohlasně a spolužáci se na něj trochu udiveně otáčeli. Ne však dlouho, všichni se totiž věnovali živé konverzaci. Warick si to jen nerad přiznával, ale cítil se bez Ondiny sám a podivně prázdný, jako kdyby už nikdy neměl být šťastný, jako kdyby ho vysál mozkomor… Zoufale pohlédl zpátky k Ondině, ale ta už ho neviděla.
Zhostila se své role dobře, vesele se s ostatními bavila, jen když došla řeč na to, do jaké koleje chtěl kdo vlastně jít, začala srkat ze své sklenice dýňové šťávy a raději poslouchala Vanessu, která nadšeně diskutovala o tom, jak vůbec nevěděla, kam má chtít jít, a že je ráda, protože tady má sestru… Jistě by povídala a povídala dál, jenže paní ředitelka cinkla lžičkou o skleničku.

„Ehm, vážení studenti, prázdniny nám zase utekly jak voda, proto nezbývá než s nově nabytou energií usednout znovu do školních lavic. Tímto bych také chtěla přivítat právě rozřazené nováčky. Primusové a prefektové jednotlivých kolejí je jistě obeznámí s jejich povinnostmi. Ať se vám tady líbí!“
Ředitelka domluvila a celou Velkou síní se ozval hromový potlesk. Všichni tady měli tu starou, možná už trochu vrásčitou ženu rádi. Ve své funkci už byla 20 let a říkalo se o ní, že je nesmírně laskavá a spravedlivá.
Nato začaly odkudsi z neznáma přilétat talíře s jídlem. Potom i dezerty.

„Tak, teď prosím všechny nováčky do kolejky, držte se za mnou!“ zařvala Mercedes. Vanessa se k ní rozeběhla, aby náhodou nebyla o krok pozadu. Ondina se držela někde uprostřed a přitom si povídala s Ester, se kterou se právě seznámila. Ester jí připadala jako dobrá holka a hlavně neměla pořád takovou potřebu mluvit jako Vanessa.
Ondina už nemluvila, jenom fascinovaně sledovala, kudy procházeli. Ohromné bludiště! Nakonec došli do slepé uličky. Mercedes přejela po zdánlivě slepé stěně malíčkem a ta se začala rozevírat do obou stran. Za stěnou se rozkládala ohromná místnost, které vévodila tapiserie s Godrikem Nebelvírem na červeném pozadí. Hned pod ní stál ohromný krb, který vyhříval celou místnost. Působilo to velkolepě!
Jakási starší studentka je vyzvala, aby se posadili do křesel, popřípadě kolem krbu. „Nemusíte se bát, je tu čisto,“ usmála se. „Jinak já jsem Claire Suliová, primuska koleje. K ruce mám tady Mercedes,“ Mercedes přistoupila ke Claire a Ondina si pomyslela, že Vanessa a Mercedes si nejsou podobné jen obličejem… „a tady Petera. To jsou prefekti a pomáhají mi se správou koleje. Pokud tedy budete mít jakýkoli problém, běžte za nimi, popřípadě za mnou. Peter vám teď vysvětlí, jak to je s výukou, Mercedes vám pak může něco povědět o úspěších naší koleje, popřípadě o famfrpálu, ale to se vás ještě asi netýká.“
Následoval vyčerpávající proslov o úkolech, chodu školy a dalších bodech, které Claire zmínila. Na nic se nezapomnělo. Asi po dvou hodinách je konečně pustili na „průzkum ložnic.“ Ke své radosti Ondina zjistila, že je na pokoji se sympatickou Ester a ještě neznámou Andreou, ke svému zděšení zjistila, že bude na pokoji i s Vanessou. „No potěš Merlin!“
Všechny si začaly vybalovat věci, jediný, kdo měl při tom potřebu ještě mluvit, byla samozřejmě Vanessa. Ester a Andrea byly hotovy rychleji, proto se dohodly, že se pokusí objevit WC. Tak ji Ondina musela poslouchat sama.

„… no není to úžasný, že můžeme chodit do Prasinek? Každý víkend? Já tam ještě nikdy nebyla, ale budu se dobře učit, aby mě tam vždycky pustili a kdyžtak mi to Mercedes domluví…“
Tentokrát už Ondina nebyla zticha. „Víš, Vanesso, kdybys tady neměla sestru, tak taky na to pohlížíš jinak. Takhle jen ukazuješ, jak seš na ní doopravdy závislá.“
Vanessa vybuchla. „Ty mi prostě závidíš, že jo? Taky jsi chtěla být s bratrem a nejsi, tak si to vybíjíš na mě. Ty snad na bratrovi nejsi závislá?!“
„Ne,“ zavrčela Ondina. „Ne, ukážu, že umím být i bez něj!“ řekla si už jen pro sebe. Proud slz, který ji vytékal z očí jako potůček, už tentokrát nedokázala zastavit. Proto se předklonila nad kufrem, aby to neviděla Vanessa, a vybalovala dál.

Warick zamyšleně ležel na posteli, nohy křížem. Stále tomu nechtěl věřit. Věci si už vybalil, jenom tak ledabyle, až ho přijde navštívit Ondina, pomůže mu s tím. Pak mu to ale došlo. Ona nepřijde, ona je jinde a k němu do koleje nesmí. Nepřijde. Nepřijde. NEPŘIJDÉÉ.

c) Třetí kapitola: Překvapení v kolejní ložniciOndina si sedla na lavici vedle Vanessy. Ani nedokázala vnímat všechny ostatní lidi z koleje, kteří ji poplácávali po zádech a gratulovali jí.
Zbytek zařazování už nevnímala a pořád si v hlavě přehrávala tuto událost. Nedokázala pochopit, proč zrovna ona jako jediná z rodiny padla do Nebelvíru. Už ale neměla čas o tom stále přemítat. Pomalu se s tím smířila a přijala nový život, oddělený od bratra. Byl konec zařazování. Z ničehonic se ozvalo hlasité PUK! a stoly se zaplnily všemožnými pochutinami. Všichni kolem se hltavě cpali různým jídlem. Ondina vyjeveně sledovala paštiku, v které se něco hýbalo. Raději sáhla po čokoládovém dortíčku.
Během jídla už se stihla seznámit s několika dalšími žáky Nebelvíru. Naproti ní seděl Patrick Smith, vedle něj Maddy Angelová a po jeho druhé straně Lila Partonová. Všichni tři chodili do druhého ročníku a vypadali velice přátelští.

Po hostině se všichni měli přesunout do kolejní místnosti. Ondina v davu očima vyhledala Waricka a povzbudivě se usmála. Kdo ví, jestli si jí ale vůbec všiml, byl zabrán do horlivého rozhovoru pravděpodobně s novým kamarádem. Vanessa do ní hučela spoustu slov a povídala jí o tom, jak to vypadá v kolejní místnosti. Tedy jak jí to popisovala sestra. Prefektové si dav nováčků řádně spořádali. Přikázali starším studentům, aby ještě chvíli vyčkali ve Velké síni a nováčky odváděli po schodech. Na chodbách bylo plno obrazů s kouzelnickými tvory, ale i se spoustou lidí, významných kouzelníků a kouzelnic. Ondina si všechno se zájmem prohlížela a už si začala zvykat. Prostě to bude muset přežít. Osud věděl, proč ji zařadil tam, kde je.

Dav nováčků došel až před dveře nebelvírské kolejní místnosti. Jedna z prefektek vyslovila nahlas heslo „červená mašle“, Ondina odhadovala, že právě tohle je Vanessina sestra Mercedes, byly si totiž neskutečně podobné. Komnata se otevřela a nováčkům se naskytl výhled do nádherně zařízené místnosti. Byl tam i hořící krb a kolem něj pohodlná sedačka. Opodál bylo pár stolečků s židlemi a ještě dál vedly dvojí schody někam nahoru. Jedny do ložnic dívek, druhé do ložnic chlapců. Ondina se vydala za doprovodu Vanessy prozkoumat ložnice. Na každých dveřích byl seznam jmen. Ondina vyhledala to své a s radostí zjistila, že je v pokoji s Vanessou a dalšími třemi dívkami, které doposud ještě neznala. Otevřela dveře a spatřila nádherné postele. O těch se jí ani nezdálo. Ale na posteli, kde měla spát ona, něco nebylo v pořádku. Seděl na ní malý skřítek. Usmíval se od ucha k uchu a cenil na Ondinu maličké zoubky….

Mezitím i Warickovi představili kolejní místnost. Byla celá žluto-černá a měla krásné židle, potažené snad nejdražší látkou, co existovala. Lišila se od nebelvírské. Krb měla menší, zato hned dvakrát – jeden v jednom rohu a druhý v druhém. Také Warick se rozhodl prozkoumat ložnice. Se svým novým kamarádem – Jeanem. Spoustě lidí připadalo jeho jméno zvláštní, Warickovi ale nevadilo, a právě díky tomu se seznámili.
I mrzimorské ložnice byly nádherné. Nebyly na rozdíl od místnosti o nic odlišné, než nebelvírské. Warick si lehl na postel a v tu ránu usnul. Ani nepomyslil na Ondinu, která v tuto chvíli vyjeveně stála před skřítečkem, sedícím na její posteli…

„Welcome to the Hogwarts!“ vypálil jako z kanonu bleskurychle skřítek po anglicku na Ondinu. Už si jej všiml celý pokoj a všechny dívky se kolem něj seskupily.
„I am your…“ pak se zasekl a teprve se všiml podivných výrazů dívek. „Co je?“ vypálil bleskurychle, ještě rychleji než předtím, ale konečně po česku.
„Jen jsem ti chtěl říct, že jsem tvůj osobní bodyguard! Skřítčí! Doufám, že aspoň budeš platit. Dnes jsou ty platy strašná bída…“ a s mumláním odešel.

„Myslíte, že je to pravda?“ zeptala se udivená Ondina spolužaček. Ty jen tiše pokrčily rameny.