Trimeles / Soutěže / Tajemství dvojčat: 7. kapitola
Hog v kocke – 7. část – Žlutý humor S jezevci o patronaci Susanino překladové okénko, díl 1. Cassiopea Zmklká: „Sklenici mám vždy napůl plnou!“ Deskohráčův stolek: Tajuplné Říše Cassiopea Zmlklá a návrhařina Lososi na hradě Jak se (ne)ztratit v rybím těle Deskohráčův stolek speciál – Harry Potter: Boj o Bradavice Závěrečná slavnost – modní policie Záblesky z Letňáku 21: Střelci a odrážeči Záblesky z Letňáku 21: Zachraň se, kdo nemůžeš Žlutý koutek Petromily – Červen Elfové a šmelfové Deskohráčův stolek: Draftosaurus V čem trénují žlutí? Kouzelné HOG Velikonoce Žlutý koutek Petromily – DUBEN Vzpomínáme na Velikonoce Švihnout a mávnout Deskohráčův stolek: Arboretum Dubnová usměvavá výzva Rok ve fialové Zápisky Tlustého Mnicha Velikonoční vybarvování Famfrpálová profiliga bude. Ale… Nejlepší jezevčí „kolejňáky“ Žlutý koutek Petromily – Březen Helen Miltonová: Oddělala jsem dvě šéfredaktorky! Vyhlášení soutěže ke Dni Mazlíčků Závěrečný kolejní večírek Žluté duše ve fialovém hábitu – Marylin Cuthbert Žlutý koutek Petromily – únor Zimní nováčkovská záchranná mise SELINA GARCIA: Budu tu strašit tak dlouho, dokud nezískáme Famfrpálový pohár!  Soutěž ke Dni mazlíčků! Vzpomínáme na Letňáček…. Tři soudky radí 9 THEODOR MUDD – Co dává v noci pod postel svým svěřencům? Nováčkovská tipovačka aneb co si představuji pod…. TST – 8. úkol Halloweenský večírek TST – 7. úkol TST – 6. úkol Halloweenská výprava za bezhlavým jezdcem TST – 5. úkol TST – 4. úkol TST – 3. úkol TST – 2.úkol TST – 1. úkol Netradiční rozhovor s profesory TNT je zpět a přináší sebou Bratříčka Není jezevec jako jezevec Korunami stromů a ještě dál aneb nováčkovská výprava do lesa je za námi Chvilka s jezevčími nováčky Cesta žlutých jednorožců Stezka prdících obrů Letní seminář počtvrté: Písmena, číslice, čáry a máry Letní seminář potřetí: Kouknu a vidím Letní seminář podruhé: Obětujte mi kus… Letní seminář poprvé: Hopity hop Jak jsem poprvé zakotvila na ošetřovně Večírek na závěr roku S kapesníčkem v ruce aneb budete nám chybět… Má první kolejní výprava aneb jak se pojídají škrny Tučňákoland Básnička věnována Mrzimorské koleji k Mezinárodnímu dni skřítků Rozhovor se studentkami B4 – 2.díl Holky, držíme vám palce! Rozhovor se studentkami bojujícími v B4 Do západu slunce na křídlech Gryfů Mrazivá výprava ze teplem Připomeňte si s námi Albu Jacquelin Velikonoční pondělí na hradě Mrzimorští nováčci a famfrpál Patricia, Klotylda, Susan a Cassiopea : Čtyři mrzimorské bojovnice Filmový večírek Mrzimorský rituál pro nováčky Tři soudky radí 8 Bomba na hradě! Přišla osobnost, kterou nikdo nečekal!! Představujeme nováčky Nástrahy soubojového klubu Na tom není nic vtipného! V. Závěrečný večírek šíleného roku Na tom není nic vtipného! IV. Jaká byla cesta za pohárem? Na tom není nic vtipného! III. Selina Garcia o postu kapitánky: Nebyla jsem si jistá, zda se na tu funkci vůbec hodím Záchranná jezevčí mise Z deníku adoptovaného jezevce …. II. část Zima 2020 : Pohľad z druhého miesta Rekord sezony: Trénink, který trval tři hodiny! Cirque du magique – očami návštevníkov Vianočná výprava do lesa Móda Ohnivého dne Výprava očima nováčků: Na bobří hráz a ještě dál Tři soudky radí 7 Jezevci na tripu… do lesa Krátké příběhy 1 Na tom není nic vtipného! II.

Soutěže

Tajemství dvojčat: 7. kapitola

Milí čtenáři!
Přinášíme vám čtyři soutěžní sedmé kapitoly, abyste z nich
v hlasování vybrali jednu vítěznou:

a) Já je pomstím!
b) Instinkt
c) Tajemná kniha
d) Verdikt přísné profesorky


Tentokrát bude vaše rozhodování obzvlášť náročné a také důležité – dochází k rozhodujícímu zlomu v ději našeho příběhu. Právě se nacházíme v jeho polovině.
Necháte Ondinu a Ester zemřít, přežije jen jedna z nich, zachrání se obě anebo to bude ještě úplně jinak? Každá soutěžní kapitola přináší své vlastní řešení a záleží teď jen na vás. Převáží hlasy těch, kdo přejí šťastným koncům, anebo naopak vyhrají milovníci hororů opovrhující happy-endy?
Hlasování končí v sobotu 12. 12. ve 12:00 hodin.
O ilustraci tentokrát nehlasujeme, protože máme v tomto kole opět jedinou. Paul Brewer se podle vlastních slov rozhodl zruinovat kolejní konto, proto mu jako jedinému účastníkovi 7. kola za obrázek „Vampýr“ posíláme 10 srpců.

a) 7. kapitola: Já je pomstím!Warick a Patrick běželi, co jim jen síly stačily, do Zapovězeného lesa. Ani jeden z nich nevěděl, kde dvourohé jednorožce hledat, ale poháněla je touha zachránit obě dívky. Běželi s větrem o závod a ani nevěděli kam, nebylo tedy k podivu, že když se za chvíli zastavili, ani nevěděli, kde jsou.
„Myslím…“ ztěžka oddechoval Patrick. „Myslím, Waricku, že jsme se asi ztratili.“
Warick mlčel, protože si byl vědom, v jak prekérní situaci jsou a nepotřeboval to připomínat.
„Možná, že bychom měli hledat ty… jak to jen říkal… ty dvourohé jednorožce, jo. Hehe, dvourohý jednorožec, to je srandovní!“ snažil se Patrick odlehčit situaci.
„Ty ses snad úplně zbláznil, Patricku! Nevidíš, jak je to vážné?“ okřikl ho Warick.
„No promiň, no…“ houkl Patrick. „Ale místo neustálého napomínání bys mohl přemýšlet, jak najdeme ty… no zkrátka ty dvourožce.“
„A proč zrovna já?“ ohradil se Warick. „Když jsi tak chytrý, tak vymýšlej ty!“
„Ty jsi tady šéf,“ ušklíbl se Patrick.
„Nebudeme se přece hádat,“ projevil Warick konečně svou mrzimorskou nehádavou povahu. „Nemělo by to cenu.“ Patrick přikývl.
„Jenže jak je najdeme? Nemáme se koho zeptat, tohle není vlakové nádraží,“ uvažoval Warick. Patrick se užuž nadechoval, aby mu odpověděl, ale v ten okamžik tam vtrhl nějaký osamělý kentaur.
„Co tady děláte, lidská mláďata?“ vyhrkl zlostně.
„Jé, Waricku, a co kdyby nám pomohl tady pan… eh, pan…“
„Jsem Avonlad, neobyčejný kentaur! Ostatní mého druhu vám v žádném případě nepomohou, zato já jsem ochoten přijímat úplatky,“ představil se kentaur.
„Máš nějaké peníze?“ zeptal na rovinu Patrick Waricka a ukázal mu prázdné kapsy.
„Obvykle s sebou něco nosím, pro jistotu,“ kývl Warick a chvíli doloval rukou v kapse, až konečně vytáhl stříbrný srpec.
„Srpec? Za srpec vám tak maximálně řeknu, že jsem kentaur,“ posmíval se Avonlad.
„Víc nemám,“ posmutněl Warick. „Ale co třeba provést výměnu?“
„Jakou výměnu?“ zeptal se Avonlad.
„Informaci za informaci. Přesně uprostřed Zapovězeného lesa je obrovský strom, ten poznáte. Vyvrátíte ho z kořenů a budete kopat, kopat a kopat, dokud nenarazíte na beton. Ten je ale doopravdy hodně hluboko. No a až narazíte na ten beton, musíte tam udělat díru, a tam v tom betonu je velká truhlice, ve které je poklad – spousty a spousty galeonů,“ vymýšlel si honem Warick.
„Hm, tak fajn, co chcete vědět vy?“ netrpělivě podupával kopytem Avonlad, který zjevně netoužil po ničem jiném, než konečně vyrazit.
„Kde najdeme dvourohý jednorožce?“ vypálil na něj Patrick.
„No dobře, řeknu vám to, ale je to přísně tajný! Slibte, že to nikomu neřeknete!“
„Slibujeme,“ odpověděli jednohlasně oba chlapci.
Kentaur se k nim naklonil a zašeptal: „Dvourohý jednorožec tady je. Jsou ale už jenom dva. Onehda někdo tři zabil a nedlouho poté se té klisně, co přežila, narodilo mládě. Je ještě malinké a klisna vás může i zabít, jak se k němu přiblížíte, je na tohle hrozně choulostivá.“
„A kde je najdeme?“ nevydržel to Warick. Avonlad si ho změřil vyčítavým pohledem, než pokračoval.
„Je to tady kousek, na mýtince,“ řekl.
„A jak se dostaneme zpět do hradu?“ zeptal se Patrick.
„Víte co, půjdu s váma a pak vás zpět do hradu odvedu… Ta informace byla skvělá,“ usmál se Avonlad a vydali se na nedalekou mýtinku.
Na mýtince však nebylo nic, kromě spousty stříbřité krve.
„To není dobré,“ zamumlal Avonlad a rozhlížel se kolem sebe. „To vůbec není dobré, dvourozí jednorožci jinam než sem nechodí.“ Chvíli bylo ticho, což však brzy přerušil tlumený výkřik. Patrick si rukou zakrýval ústa a prstem ukazoval někam do trávy. Warick se tam rychle podíval a srdce se mu na okamžik zastavilo – v trávě tam leželi ti nejúchvatnější tvorové, jaké kdy viděl, a bohužel byli oba mrtví.
„Ale… určitě jsou ještě nějací další, že ano?“ ptal se vyděšeně.
„Ne,“ zavrtěl Avonlad smutně hlavou. „To byli poslední na světě.“ S Warickem se zatočil celý les a upadl na zem.

Když se probral, bylo mu podivně teplo. Ležel na ošetřovně, kde však jejich školní ošetřovatelka nebyla – nikdo jí o děvčatech nic neřekl. Nad ním se s poněkud starostlivým výrazem skláněli kentaur Avonlad i skřítek Truppy, Patrick měl v očích výraz naprostého zoufalství.
„Ondina,“ zašeptal Warick. „Kde je moje sestra?“ Odvedli ho k postelím, kde Ondina i Ester ležely.
„Sestřičko,“ vzlykl Warick. Ondina se zavrtěla a probrala se.
„Není mi vůbec dobře…“ zamrmlala. „Strašně mě bolí krk.“ Warick se ani nesnažil potlačit slzy.
„Myslím, že jsem se ždibec přepočítal,“ ozval se skřítek. „Zbývá už jenom asi čtvrthodina.“
„Zbývá? Na co?“ ptala se zmateně Ondina. Warick se rozplakal.
„Ondino,“ začal Patrick. „Tobě a Ester zbývá už jenom čtvrthodina.“
„Čtvrthodina čeho? Tedy… aha.“ Ondina pochopila a taky se dala do pláče.
„Co se to děje?“ Ester se za zvuku pláče dvojčat probrala. „Je mi…“ nedořekla, protože ji najednou popadl strašný záchvat kašle. Patrick ji držel za ruku a neudržel pláč.
Ester se ještě chvíli dusila a pak vydechla naposled. Patrick jí přikryl obličej dekou a svůj obličej skryl do dlaní.
Warick po celou tu dobu Ondinu objímal a zakrýval jí uši, aby nic neslyšela, ani neviděla, jeho sestra ale nebyla hloupá.
„Já ještě nechci umřít,“ vzlykala v záplavě slz.
„Mám tě moc rád, sestřičko,“ vymáčkl ze sebe Warick a hladil Ondinu po tváři.
„Já tě taky moc…“ Ondina se začala dusit, stejně jako Ester a stejně jako Ester se i ona po chvíli udusila.
Truppy s tlumeným prásknutím zmizel. Warick přikryl Ondině obličej dekou, stejně jako to udělal Patrick Ester, a se zarudlýma očima se napřímil.
„Přísahám při samotném Bohu, a vy, Patricku a Avonlade, vy jste mi svědky, že Ester Longovou a hlavně Ondinu Niedelsonovou pomstím! A pomstím se na všech – na tom mizerném skřítkovi, školníkovi, upírech, ale i na těch, co zabili ty jednorožce! Pomstím se – i kdyby mě to mělo stát život.“

b) 7. kapitola: Instinkt

Ondina chvilku mlčky ležela na ošetřovně. Najednou, jakoby z dálky, uslyšela hlas svého bratra a Truppyho. Slyšela všechna jejich slova a dokonce vycítila přítomnost bratra.

Dvanáct hodin života mi ještě zbývá… Dvanáct hodin. Tak bych už, kruci, mohla začít něco dělat!

Potom se rozeběhla za Warickem.

„Počkej na nás, přece!“ Warick chtěl sklopit oči a potom se zase rozeběhnout, když vtom spatřil její ruku.
„Co to máš na dlani?“ vyhrkl.
„Co asi? Prsty.“ odsekla mu.
„Co to tam máš?!“ vzal ji za zápěstí a ukazoval podivné ornamenty vedoucí od prstů až po loket.
„Já… nevím. Nebude to třeba nějaké znamení… jakože za pár hodin zemřu?“ řekla s ledovým klidem a dál fascinovaně pozorovala svou ruku.
„Jak to víš? Ty nezemřeš! Jsem tu přece já…“ koukl se jí do smaragdových očí a překvapila ho její vyrovnanost.

„Hele,“ vyštěkla, „už nepotřebuju svého velkého bráchu, aby zmlátil starší kluky, když mi jen slovem ublížili. Nepotřebuju totiž vůbec nikoho! Tebe, toho blbýho skřítka poloupíra, nikoho. Jsem už rozumná a vím, že nejlepší je být sama,“ divoce mu máchala rukou před obličejem a Warick si byl stoprocentně jistý, že se ty divné klikyháky na moment rozzářily.
„Jsem přece tvůj bratr, jsme rodina,“ nezmohl se na další slova. Nikdy se s Ondinou tak hodně nepohádali a on nevěděl, jak na to má reagovat. Bezradně si prohrábl vlasy a čekal, co mu na to odpoví.
„Odteď už žádné my není. Teď už je jenom a ty,“ otočila se a chtěla odejít.
„Ale… to nemůžeš! Nemůžeš jen tak říct „hele, budem dělat, že se vůbec neznáme, jo?“ To nemůžeš!“
„Že ne?“ ušklíbla se na něho. „Tak sleduj…“ a utekla směrem k lesu.
Ondina pro slzy neviděla na cestu, několikrát zaklopýtla, ale zase se zvedla.

„Je to – vzlyk – pro jeho dobro. Nechci, aby to mléko hledal a zranil se. A vůbec ne, aby si dával za vinu mou smrt,“ popotáhla a utřela si nos. Ondina věděla, že umře. Dvourohých jednorožců je málo a jsou to plachá zvířata. Je obtížné nějakého najít za 10 let a už vůbec ne za necelých 12 hodin. Ale i přesto se ho bude snažit hledat, musí!

„Ondinooo! Ondinoo!“ volal jakýsi dívčí hlásek.
„Ester?“ zamumlala Ondina, „Tady jsem.“odpověděla jí polohlasem a strhla ji do keře.
„Tady nesmíš tak řvát. Všechno nás to tu chce sežrat,“ dodala zlomyslně a znovu Ester umožnila dýchat. Ta jenom přikývla a šla poslušně za Ondinou.
„Musíme najít dvourohého jednorožce, jinak za pár hodin obě umřem,“ poznamenala Ondina jakoby nic. Ester na to nic neřekla, snažila se nedávat najevo ohromení…
„Kde začnem hledat?“ zeptala se po chvilce.
Ondina jí zadumaně odpověděla: „Nejlepší by bylo někde z koštěte. Jenže vím, že obě dvě nemáme hůlky. Asi nám je vzal ten skřítek..“
„Počkat, tak jak jsi nás mohla zachránit?“ zeptala se překvapeně Ester.
„To kdybych věděla…“ povzdychla si a odstrčila jednu větvičku stranou.

„Slyšelas to? “ zasyčela Ondina. Dívky se na chvilku zastavily a zaposlouchaly. Les byl podivně klidný, až hrůzostrašně klidný. Sem tam se ozvalo zahoukání sovy a zavrčení. Ve vzduchu byla cítit směsice čpavku, hniloby, různých bylinek a krve. Krve? Ticho prolomil lidský výkřik. Vystrašená Ondina v rychlosti skočila na Ester. Uslyšela něčí kroky a hlasy.

„Jsou tu zase… ti upíři,“zašeptala neslyšně a slezla z Ester. Naznačila jí, aby se schovala, protože bez hůlek byly snadnou kořistí…

„Zase mám žízeň. Je to k nevydržení.“zavrčel jeden z upírů.
„Myslím, že máme štěstí, Jowi, slyším tlukot lidského srdce a proudění krve v žílách…“ upír si nechutně oblíznul rty.
Ondina s Ester na chvíli přestaly dýchat. Už tak jsou oslabené jedem a další dávku by už asi nepřežily.
Co teď? Předtím jsem je nějak zastrašila, kdybych to zkusila i teď, mohly bychom pokračovat v hledání. A je jasné, že nás najdou, nebudu tu jen vystrašeně sedět a čekat na smrt. Musím ji ochránit!
Ondina odhodlaně vyskočila z křoví a zamračila se na upíry.
„Hele, Dowi, není to ta holka?“
„Myslím, že je, Jowi.“

„Hele, vy blbé napodobeniny Chucka a Larriho, teď mi uhněte z cesty, nebo…“ prohlásila sebevědomě Ondina.

„Nebo?“ zasmáli se oba naráz. Ondina semkla ruku v pěst a namířila ji k upírům. Ti na sebe kývli a s vyceněnými tesáky se rozběhli k Ondině.
Prosím, ať to zabere. Prosím!
Z pěsti jí vyšlehla obrovská tlaková vlna a Ondina padla na zem vyčerpáním.
Celý život jsem svůj instinkt ignorovala, tak snad teď se mi to vyplatí…Začala zrychleně dýchat a cítila, že už další vlnu nezvládne. Pálilo ji celé tělo, jako kdyby ji někdo hodil do ohně. A ta bolest v ruce! Byla téměř k nevydržení, ale Ondina měla pevně stisknuté rty, aby nemohla vykřiknout.

Ester? Stalo se jí něco?
Na chvilku přestala vnímat bolest a očima těkala kolem sebe. Nikde však Ester neviděla.
Doprčic!
„Ester! Ester!“ ztěžka se postavila a rozhlížela se. Pod jedním stromem uviděla bezvládná těla upírů, takže oni Ester ublížit nemohli.
„Ester! Vylez, kruci!“ zakřičela znovu. Po chvilce Ester přiběhla, celá odřená a poškrábaná, ale bez nějakého vážnějšího zranění. Ester ucítila Ondinin zkoumavý pohled.

„Když jsem uviděla to… já nevím, co to vůbec bylo, rychle jsem se schovala do jednoho keře. Jinak bych asi dopadla,“ polkla, „jako oni…“ a ukázala na mrtvé nemrtvé.

„Myslíš, že jsem je zabila?“ Ondina se také koukla na upíry a i když je chtěli zabít a nejspíš kvůli nim i obě zemřou, bylo jí jich líto.
Dowi a Jowi, jak pitomý jména…
„Já… nevím. Upíry jen tak něco nezabije, takže bychom měly jít zase hledat.“
„Máš pravdu,“ připustila Ondina. A dívky se daly do běhu.

„Co víš o – kuck – dvourohých jednorožcích?“ ptala se udýchaně Ondina.

„Je jich málo a mají rádi vodu. Spolu s mláďaty putují jednou za rok k největší řece v okolí, kde se o ně chvíli starají. Mají světlou srst a…“
„Počkej!“ křikla vzrušeně Ondina, „říkala jsi, že jdou k největší řece? Cestou jsem viděla malý potok, pokud bychom šly po proudu, mohly bychom narazit na nějakou větší řeku!“
„Ale pravděpodobnost, že to „jednou za rok“ bude zrovna dneska, je strašně malá.“
„Ty snad chceš umřít bez hledání?!“ Ester zavrtěla hlavou. „Tak jdeme najít tu řeku!“
—–

Warick se díval na utíkající sestru a po chvilce i Ester. Patrick se zatím někam vypařil.

„Ondino…“ nemohl už dál udržet slzy. „ Přesto, že podle tebe už nejsme rodina, ti pomůžu. Je mi jedno, proč to říkáš.“
Potom se rozběhl opačným směrem, k hradu. Doběhl k nejbližšímu kabinetu, k jakési paní Moudruré. Zběsile klepal na dveře, dokud mu neotevřela. V paní Moudruré poznal tu přísnou profesorku, co ho několikrát okřikla při zařazovací slavnosti.

„Musíte mi pomoct,“ vyhrkl a vypověděl jí celý příběh. To o upírech, Ondině a Ester a mléku dvourohého jednorožce.

Profesorka chvilku přemýšlela a potom mu řekla: „Teď jsi v zapeklité situaci, že, mladíku? Ty teda ne, spíš ta tvoje sestra, Ondina. Samozřejmě se jí pokusím pomoct, hlavně kvůli tomu proroctví,“ profesorka Moudrurá si upravila kýčovitý klobouk a velké brýle.

Co to ta divně blábolící babka má s proroctvím?
„Proroctví?“
„Ehmm? O jaké proroctví mluvíš, mladíku?“
Skvělé, požádal jsem o pomoc osobu se sklerózou a ještě si vysloužil přezdívku.
Warick něco zahuhlal a nechal dál mluvit profesorku.
„Nuž, mladíku, půjdeme se porozhlédnout po tom mléku. Pamatuji si, že jsem ho někde měla. Neboj se o svou sestru, zachráníme ji.“
„Jenže ona tu….není.“
„Copak si myslíš, že jsem nějaký moták? To ne, mladíku, umím čarovat. Sestru i tu kamarádku si přivoláme kouzlem. O nic se nestarej…“ profesorka se přehrabovala v různě barevných lahvičkách.
„Kdybych jen věděla, kam jsem to mléko dala…“

Warick protočil oči a na chvíli zalitoval, že nešel se sestrou. Ale přece jen věřil, že tohle by jí mohlo pomoct….

c) 7. kapitola: Tajemná kniha
Dorazili na kraj lesa. Báli se jít znovu mezi stromy, báli se skřítka i školníka. Ve školníkově boudě se znenadání rozsvítilo – u okna se mihly záblesky dvou očí a chlapci byli nejspíš prozrazeni. Urychleně se schovali za širokým stromem.
,,Myslíš, že nás viděl?“ zašeptal vyděšeně Patick.
„Možná, ale teď nemáme čas nad tím přemýšlet! Tak pojď, rychle, musíme najít to mlíko!“ Warick se bezhlavě rozběhl do tmy. Běžel, běžel, stromy se kolem něj čím dál tím víc svíraly a větvičky praskaly, co jen mohly. A najednou zakopl. Letěl volně vzduchem a uplynula dlouhá chvíle, než se konečně dotkl znovu země. Rychle se vyhrabal zpátky na nohy a ohlédl se, aby zjistil, co způsobilo jeho pád. Ležela tam kniha. Stará, ošuntělá, otrhaná kniha.
Warick ji otevřel. Chvíli v ní listoval a nemohl tam nic najít. Byla prostě prázdná. Najednou zaslechl blížící se dusot, zrychlený dech a pochvíli ucítil i dotek na rameni. Hlasitě vykřiknul.
„Co blbneš? Víš, jak jsem se lekl??“ vyrazil ze sebe a hněvivě se podíval na Patricka.
„Promiň, já jsem se jen bál, že jsem tě ztratil…“ zašeptal zkroušeně Patrick. Warick už nic nevnímal a zaměřoval se jen na knihu.
„Nevíš, co to má znamenat? Proč je ta kniha prázdná?“ hledal odpověď u Patricka.
„Hele, není ti nic?“ Patrick se vyděšeně podíval na Waricka. „Vždyť ta kniha NENÍ prázdná! Je v ní přece něco napsané! Půjč mi to!“
Teď Warick nic nechápal. Proč Patrick viděl text v knize a on ne? Teď ale neměl čas se tím zaobírat. Do konce života Ondiny a Ester zbývalo už jen pouhých 10 hodin…
„Je tady napsané…..“ Patrick zblízka studoval knihu. „Posviť mi!“ Warick ochotně vytáhl hůlku a rozsvítil ji, kouzlo jej naučil starší student Mrzimoru, pravděpodobně prefekt. „Je tady napsané: Mléko z dvourohého jednorožce neseženete tak lehko. V celém lese je totiž jen jeden. – Ale vždyť ten skřítek říkal, že čtyři!!“ přerušil čtení Patrick a hněvivě zvedl hlavu od knihy.
„Na skřítka se vykašli, čti dál, honem, honem!“
Ten jeden jednorožec žije uprostřed lesa, tam, kde jsou nejvyšší stromy. Hledejte a naleznete. Musíte být vytrvalí a trpěliví.“ Patrick dočetl a zaklapnul knihu.
„Hm, fakt super. Vytrvalí a trpěliví! Ale co když nám na to nezbyde čas!“

Za chvíli už Ondině a její kamarádce zbývaly pouze dvě hodiny. Warickovo srdce se svíralo úzkostí a strachem, že Ondinu nestihne zachránit. Konečně dorazili na místo, kde měl jednorožec údajně být.
„Tohle místo už jsem někde viděl!“ vykřikl Patrick. „Ano, vždyť tohle je to místo, kde byla svázaná tvá sestra a ta její kamarádka!“
Patrick ještě ani nedořekl vše, co měl na jazyku, a najednou se ozvalo hlasité PUK! PUK! PUK! a všechno bylo tak, jako před více než deseti hodinami. Ondina a Ester, svázány na mýtince, vedle nich školník Lernej. Vypadalo to, jako by se čas vrátil zpátky. Ondina vypadala ale jinak než předtím, vlastně i Ester se změnila. Obě měly pocuchané vlasy a vypadaly dost zuboženě.
„Tak, ale teď mi tu fakt něco nehraje, vždyť jsme je předtím vytáhli z lesa!“ Patrick usilovně přemýšlel, Warick nebyl schopen slova. Nic nechápal a všechny myšlenky ho jakoby opustily.
A najednou se ozvalo další PUK!, silnější než předtím a s ním přišla i bleděmodrá záře.

„Tak a dost! Lerneji Servisto, co to zase děláte? Pořád nám jen strašíte nováčky, že se nestydíte! A proč ty děti týráte? Ale okamžitě zpátky, okamžitě zpátky, všichni, a budu přemýšlet o tom, jestli vás nepošlu na trvalou dovolenou, minimálně tedy vás, pane školníku!“
Byla to nějaká žena, pravděpodobně profesorka. Měla dlouhé, kaštanově hnědé vlasy, byla poměrně vysoká a věkem se mohla blížit tak třicítce… Vypadala poměrně sympaticky a školník ji oslovoval „profesorko Meewenová“.
Kouzlem zvedla Ester a Ondinu do vzduchu a všechny hnala před sebou pryč,ven z lesa…

d) 7. kapitola: Verdikt přísné profesorky
Truppy za nimi chvíli běžel, ale pak to vzdal. Kluci běželi děsně rychle. Konečně se celí udýchaní zastavili před branou Zapovězeného lesa.
Patrick začal nahlas přemýšlet. „Počkej, Waricku, určitě to má cenu tam chodit? Neslyšel jsi, co říkal skřítek? Nemáme šanci je najít!“
Warick to nevydržel a vybuchl: „A to mám jako nechat umřít svoji sestru?“
„Tak možná sis nevšimnul, že nebyla sama, ta její kamarádka by asi taky chtěla žít dál…“ připomněl mu Patrick. „Já si myslím, že bychom měli najít profesora lektvarů, to je můj názor.“
Warick na Patricka obdivně pohlédl. „Správně!“ a znovu se rozeběhl, tentokrát zase zpátky k hradu.
„Fajn,“ zahučel zase Warick. „Jak chceš poznat profesora lektvarů, vždyť ještě žádného neznáme.
Patrick ale přišel s dalším chytrým plánem. „Hele, nakreslíš mi modrým inkoustem na obličeji tečky, pak zajdeme za naším kolejním ředitelem a zkroušeně přiznáme, že jsme zkoušeli jedno zaklínadlo a já dostal modrou vyrážku, že potřebujeme profesora lektvarů. Warick jen povytáhl obočí, Patrick ho svou inteligencí stále ohromoval.
Pan Gelben, kolejní ředitel Mrzimoru, měl kabinet v prvním patře. Chlapci ztratili mnoho cenných minut jeho hledáním.
„Co potřebujete?“ usmál se na ně. Warick odříkal celou historku, jak to vymyslel Patrick. Pan Gelben se na něj letmo podíval. „No to ale nepotřebujete kolegyni Bonnetovou, ale musíte na ošetřovnu, ne?“
„Tam už jsme byli,“ zalhal pohotově Patrick. „Paní ošetřovatelka nám řekla, že musíme najít kabinet lektvarů a my jsme se nějak ztratili na… tó… ehm… schodech,“ zakoktal se.
„Nu dobrá,“ odvětil profesor, jemuž se vysvětlení chlapců ani trochu nelíbilo. „Musíte do sklepení, tam zaklepejte na paní Bonnetovou, ale říkám vám to rovnou, radost z vás mít určitě nebude. A já taky ne, hned, jak si dáte věci do pořádku, si oba přijdete ke mně pro školní trest! Jděte už!“
Chlapci tedy letěli po schodech dolů. Jako na potvoru se zrovna začalo schodiště přesouvat a oni skončili ve druhém patře. Po nekonečné čtvrthodině se dostali dolů.
„Víš, že už jsme ztratili celou hodinu?“ vykřikl nešťastně Warick.
„Teď už to bude jenom dobrý, uvidíš.“
Chodba zapáchala zatuchlinou a byla tam zima. Pod nohama jim běhaly krysy. Na každém druhém metru stála socha. Sochy měly strašlivé výrazy, byly to především ženy strašných tváří. Každou chvíli prošli skrz nějakého ducha. Čím to, že se soustředili zrovna tady? Něco je tady přitahuje? Nevěděli, ale tušili, že tohle není zrovna posvátné místo, a že by tady vůbec neměli co dělat. Oni však doufali, že v tomhle hrozném místě najdou pomoc.
Konečně stáli před dveřmi kabinetu profesorky Bonnetové. Patrick si dodal kuráže a hlučně zabušil na dveře. Krátce na to se ve dveřích objevila profesorka. Netvářila se vůbec nadšeně. Warick v ní poznal profesorku ze zařazování…
„Co teď a tady chcete?“ skoro na ně zařvala. „Ehm… my…“
Uplynula skoro další hodina, než jí vypověděli celý příběh. Madam Charlotte Adhel Bonnetová se potom už tvářila přívětivěji, nebo si spíše už na její výraz a chování zvykli.
Madam nejdříve odčarovala jemným máchnutím Patrickovu „vyrážku“. Potom kontrolovala obsah různých lahviček.
„Mám tady mléko od jednorohého jednorožce, to druhé je horší, Tagux Gelesteni, jak se tenhle lektvar nazývá celým jménem, je velmi vzácný. Á, tady to máme.“
Protřepala malou lahvičkou se stříbřitou tekutinou. „Bude to stačit ale jen pro jednu. Jedna z dívek dnes odpoledne bohužel zemře!“

11 komentáře

  1. Anonymous 9. 12. 2009 13:32

    Já se pomstím! je podle mě milá a hezká kapitola, až na to, že Ondina umře :)
    Instinkt se mi líbí ještě víc, protože je delší. Děj se moc neposunul a Warick i Ondina jednají dost nelogicky, ale je to napínavé a čtivé :)
    Tajemná kniha se mi nelíbí :)
    A Verdikt přísné profesorky se mi líbí, taky taková milá kapitolka :)

    Myslim, že tohle kolo bylo úspěšný, ale podle mě se to trochu pokazilo tou minulou, trochu moc přehnanou a fanstastckou kapitolou, škoda, že jsem nenapsal, bylo by to určitě nejlepčí! :D

    Paul

  2. Anonymous 9. 12. 2009 14:25

    1) Pěkná, čtivá, ale ten konec… :) Jako vzhledem k tomu, že by to byla kniha by bylo divné, aby hlavní hrdina umřel hned v první den bez toho, aby zažil vyučování :)
    2) Moc se mi nelíbí, už jen proto, že je tak zdlouhavá.. Nevím, nějak mě ten děj neuchytil a neupotal a potom vzhledem k délce.. Trochu nudné :)
    3) Oproti ostatním teda nic moc, celkem krátké…
    4) No, tato se mi taky moc nelíbila :) .. Taková trochu .. zvláštní, ani nevím proč, moc dobře na mě prostě nezapůsobila :) A zase jsme se sekli…

    Nejvíc teda pro mě asi 1), ale odstřihla bych ten konec :)

  3. V.L. 9. 12. 2009 16:36

    Mně se líbí všechny. Autoři si s nimi dali určitě mnoho práce a určitě jim není příjemné, když jejich povídky takhle hanbíte. Takže si tu kritiku nechte pro sebe nebo příště něco napište, zveřejněte t někde a já vám to taky přijdu kritizovat.
    A jak píše tady první člověk (myslím), že kapitola druhá je dlouhá a nudná, ale zase trojka je moc krátká…no…raději nic že. Tady asi někdo neví, že nikdo nenní dokonalý a je mu líno číst delší články ;).

  4. Anonymous 9. 12. 2009 17:17

    V.L.
    Hluboce se Vám omlouvám, že kriizuju, ale myslel jsem to v dobrém a chtěl jsem jenom vyádřitsvuj názor ;) příště taky snad napíšu, když budu mít čas, a za kritiku budu jenom vděčnej :))

    PS: nechci prudit, jenom se trochu zahádat, ale nenní mi přišlo vtipný :D

    Paul

  5. V.L. 9. 12. 2009 19:21

    Nenní byl překlep, zlatíčko ;)

  6. V.L. 9. 12. 2009 19:35

    A překlep je taková ta věc, co děláš v každém druhém slově :D

  7. Sophia Glis Glisová 9. 12. 2009 22:24

    V.L., myslím,že se mýlíš. Kritika, která není zlá a urážlivá, ale vyjadřuje prostě komentátorův názor, je autorům určitě ku prospěchu. Jak by se mohli dál zlepšovat a vyvíjet, kdyby neměli odezvu žádnou anebo kdybychom je jen chválili? Takže komentáře jsou určitě vítány.

    Jinak, také si myslím, že nechat nyní zemřít jednu ze dvou hlavních postav by bylo dosti zvláštní, no ale jednak by nám stále ještě zbyla druhá hlavní postava a jednak možná by se s tím v pokračování dalo ještě něco dělat:) Je to teď hodně těžké rozhodování, já sama bych považovala za docela rozumné vysvětlit celé dobrodružství s upíry jako podivný žert nebo zkoušku (kapitola c; u té je ale škoda, že je příliš krátká a málo rozvinutá), protože se mi to zdá opravdu příliš divoké, ale je jasné, že čtivě napsaná pokračování s dramatičtějším průběhem jsou taková atraktivnější… uvidíme tedy, která kapitola nakonec vyhraje, ale můžeme už přemýšlet nad několika variantami pokračování – pro každou z nich.

  8. Anonymous 10. 12. 2009 06:11

    V.L.
    Omlouvám se, j mam překlepy pořád..Ale stejně mě to rozesmálo :D
    Sophie má asi úplnou pravdu, upíči se do toho vůbec neměli motat :/

  9. Anonymous 10. 12. 2009 14:17

    Se jinak omlouvám, u toho druhého komentáře jsem se zapomněla podepsat :)

    Jinak, souhlasím se Sohpií, k čemu by bylo, kdyby jsme jenom chválili? :) Kritika sice celkem bolí, ale když je šikovně podaná, tak proč ne…

    Alanise

  10. Vicky 10. 12. 2009 15:34

    Takže taky bych se ráda vyjádřila, do toho tady snad ty komentáře jsou. :)
    Já osobně jsem děsně ráda, když někdo má tu sílu a výdrž přečíst všechny články a ke všem se vyjádřit. Je jasné, že některé se budou někomu líbit více, jiné méně a někomu zase naopak. Proto mě celkem udivuje názor jisté „V.L.“ Nevidím nic špatného, když někdo něco zkritizuje, každý se tady doposud vyjadřoval slušně a odůvodnil, proč se mu ten a ten příběh nelíbí. Když se to vyjádří slušně, nevidím na tom nic špatného, naopak jsem ráda, že to někomu stálo za okomentování. A když nechci, aby se k tomu někdo vyjadřoval, tak to tedy neuveřejňuji, a když ano, jsme připravena čelit i zápornějším reakcím…

    I já jsem si přelouskala všechno povídky. :)

    1) Musím říct, že je pro mě nejvíce zajímavá a napínavá. Taková realistická, nedělají se tam žádné pokusy, ale aby obě důležité postavy zemřely, to asi neprojde… Ale za sebe bych jí docela fandila. :)

    2) Zaujala mě nejméně. Jeden by třeba řekl, že autor/ka se snažil/a asi nejvíc, napsal/a nejdelší povídku, ale skutečnost bych viděla asi jinak. Musím říct, že ačkoli jsem četla stejně pozorně jako u ostatních, nějak jsem se úplně ztratila v ději. A hlavně zase ti upíři, pochopím to jednou, ale tohle je už možná trochu moc a dostáváme se asi někam jinam, než skutečně chceme. Těžko by se mi na takovou kapitolu navazovalo.

    3) Tak ta třetí kapitola by byla asi pro mě na druhém místě. Je také pěkná, autor=ka se snažil/a trochu hýbnout s časem, skvělé. Ten konec trochu zmatený, ale vlastně dobrý, nic se tedy nestalo. Tím pádem by ale byly asi dvě předchozí kapitoly úplně zbytečné, protože by se vlastně nic nestalo. :)

    4) Nebudu se z jistých důvodů vyjadřovat. o=)

  11. Sophia Glis Glisová 11. 12. 2009 10:04

    Jen doufám, že hlasování nedopadne rovností hlasů pro všechny:) To bychom pak museli asi losovat.
    Ad předchozí komentář ke 3), vlasně c) – předchozí kapitoly by zbytečné nebyly, protože by v nich Warick prošel jakousi zkouškou – jaký byl její smysl, to bychom se mohli dovědět příště. Tedy kdyby tato kapitola byla vybrána:)Každopádně doufám, že se během románu dostaneme aspoň o pár dní dál:D V HP je vždy celý školní rok, tak si z toho autoři vezměte příklad:)

Napište k tomuto příspěvku komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*