Prožili jsme s Warickem a Ondinou jejich dobrodružství. Nyní se jejich příběh chýlí ke konci. Ve 12. kapitole se vydali s tajemným klíčkem hladat mrzimorský poklad. Najdou ho? A co to vůbec je?
Přečtěte si, jaké zakončení knihy o Warickovi a Ondině pro nás sepsali dva mladí autoři – a hlasujte pro jedno z nich. Tady je máte:

a) 13. kapitola: Nesnadný úkolNa té louce nebyli jen oni dva. Létalo tam plno duchů. Byli šťastní a veselí, dokonce to vypadalo, že něco slaví.
V tom Warick ukázal na jednu z mnoha postav a ohromeně vykřikl: „Vždyť to je přece Helga z Mrzimoru!!“
Ondina na něj jen nevěřícně zírala s domněnkou, že bratrovi už asi z honby na poklad přeskočilo. Jaké bylo ale její překvapení, když dotyčná osoba civilizovaně odpověděla: „Samozřejmě, že jsem Helga z Mrzimoru.“
Warick úžasem oněměl.
Ondina vše pozorně sledovala, nakonec vykoktala: „J-jak jsme se-se sem vůbec dostali?“
Jedna další dušice se začala hystericky smát. „Merline, oni hledají poklad, najdou ho a ještě se ptají, haha…“
„A ty budeš…,“ vzpamatoval se Warick. „Sarella, ano Sarella, poznávám tě.“
„Sarella Johansonová, bývalá primuska Mrzimoru, ano, to jsem já,“ složila před Warickem dušice pukrle. „Kde visí můj obrázek, no povídej, kde, musím někdy navštívit svůj portrét a postrašit všechny mrzimorské, haha!“
„Tvůj portrét visí v mrzimorské kolejní místnosti, na čestném místě nad krbem.“
Ondina už se ztrácela. Vůbec nechápala rozhovor mezi Warickem a tou Sallou nebo Saralleou? Warick to poznal a vše jí vysvětlil. Nakonec si ještě nemohl nerýpnout: „U vás v Nebelvíru nevisí portréty bývalých primusů a prefektů…?“ Ondina ani nestačila odpovědět, když se Sarella ozvala znovu. „Tak sakra chcete ten poklad nebo ne?!“
„Klid, Sarello!“ uklidnila ji přátelsky Helga. „Naše nové dva přátele by asi nejdříve zajímalo, co se tu děje, a co hlídáme, nemám pravdu?“ usmála se na ně. Jasnou odpovědí jí byly výrazy v jejich tvářích.
„Tak tedy dobře. Jak jistě víte, mrzimorský poklad hledala už spousta studentů. Jediná indicie k němu však byl pergamen. Dodnes si pamatuju, jak jsem ho kupovala. Byl krásně čistý a voňavý. Tuším, že dnes už bude asi pěkně zažloutlý. Ach ty léta!!“ madam Helga se na chvíli zasnila.
Ondina ani Warick za tu dobu ani nešpitli, tak byli unešení jejím příběhem. Helga však brzy zase počala vyprávět:
„Ten pergamen však není vše. Měl ještě pečeť. Ta pečeť byla zašifrovaná, přesto byste jí určitě porozuměli. V té pečeti bylo vyryto: JEN JEDNOU ZA 10 LET. Proto ti ostatní hledači pokladů neuspěli, vám dopomohla šťastná náhoda.“
„Co jednou za deset let??“ nechápal Warick.
„Ale vždyť je to přeci jasné, tahle louka se ukáže jen jednou za deset let, my jsme měli jenom štěstí!“
„Přesně tak,“ usmála se na Ondinu Helga.
„Co se ale s tou pečetí stalo? Proč už není dál u pergamenu?“ zajímalo Ondinu.
„O tomto tajemství jsem věděla jen já. Poklad jsem ukrývala v tajnosti. Bohužel hrad byl odjakživa obydlen nejen lidmi. Jedním z takových obyvatelů je třeba i Bubák. Ten je tu snad od položení základního kamene. On se mi ukrýval ve skříni a pečeť potom zničil, aby poklad nemohl nikdy nikdo najít. Doufám, že nebudete zklamaní, až poklad uvidíte. Sarello, prosím.“
Sarella dlouho nepřicházela. Potom přišla. A s ní i všichni ostatní duchové. Vytvořili jakési uskupení, které podle přesnosti museli nacvičovat snad roky. Sarella položila před ně košík zakrytý látkou. Máchnutím látku strhla – a…
„Jů, maličcí jezevci!“
„Ano, proč myslíte, že má Mrzimor ve znaku jezevce? Když jsem poprvé procházela Zapovězeným lesem, odnesla jsem si dva na památku. Oni se rozmnožili a chovám je dodnes. Už je to 148. generace, představte si to! Teď je jejich chov na mrzimorské koleji. My už ale musíme jít. Děkujeme, že jste nás vysvobodili, nyní konečně můžeme vystoupit do nebe, protože jsme splnili svůj úkol. Každé desetiletí jsme se sem vraceli a jezevce hlídali. Hodně štěstí!“ V tu ránu všichni zmizeli.

A jak to bylo dál? Mrzimor se opravdu začal starat o jezevce a chová je dodnes. Warick úspěšně dokončil Bradavickou školu. Ondina ne. Po tomto incidentu se cítila více jako mrzimorská, ale vyvrátit rozhodnutí klobouku? To přece nejde. Proto odešla na jinou školu…

b) 13. kapitola: Mrzimorský pokladOndina, Warick, Patrick, Andrea, Ester i Vanessa zírali!

Bylo to přece tak jasné.

Proč Waricka prostě nenapadlo dřív, že ten klíč s něčím souvisí?! Jak na něj vlastně mohl zapomenout?
Když starodávný klíček naprosto přesně zapadl do otvoru, Warickovi se skoro zastavil dech. Ester si zakrývala ústa rukou a Vanessa hlasitě oddechovala. Ondina se cítila velmi zvláštně, takové mrazení v zátylku. Patrick byl vzrušený jako nikdy. Ozvalo se cvaknutí a před nimi se začal rozšiřovat nějaký otvor. Proběhlo to rychle. Šestice kamarádů se chytla za ruce a po otevření dveří ucítili, jak je nějaký strašně silný vítr unáší někam pryč.
Bylo to tak rychlé. Pak ucítili měkký dopad na zem a rozhlédli se kolem sebe. Byli na veliké rozlehlé louce. Ondina se zvedla. Všude vonělo rozkvetlé kvítí a kolem nich bzučeli brundibáři – a ne, nezdálo se jí to. Nedaleko od nich byla jezevčí rodinka. Kamarádi si vyměnili vyjevené pohledy. Najednou byl všude klid a pokoj.

Pak Patrick zvolal: „Támhle!“
Prstem ukazoval na nějaké místo před nimi. Když Warick přimhouřil oči, všiml si, že tam stojí nějaká socha. Všech šest dětí se tam okamžitě rozběhlo. Když se dostali před sochu, zastavili se.
Socha nebyla příliš vysoká. Představovala nějakou čarodějku ve středních letech. Na hlavě měla starodávný kouzelnický klobouk a měla dlouhý plášť, který se nosí v Bradavicích. Na hrudi měla našitý kolejní znak Mrzimoru. Vesele se usmívala, jako by vítala ty, kdo ji našli. Vedle ní byli z kamene vytesaní dva hrající si jezevci.

„Fíha! Víte, co si myslím? Tohle je Helga z Mrzimoru!“ zapištěl Warick.
Andrea mezitím klečela na kolenou a zdálo se, že pozoruje Helžiny nohy.
„Pojďte se všichni podívat, tady něco je!“ prohlásila se zaujetím a odhrnula si vlasy z čela. Pak začala předčítat:
„Ten z Vás, jenž objevil klíč tajný,
ten z Mrzimorských musel býti pravý!
Toť právě on musel správný kodex ctíti
a zcela žlutý v srdci býti.“
Warick nakrčil čelo.
„Vždyť jsem přece nic zvláštního nedokázal, myslel jsem, že na tom není nic složitého. Nějaký pocit mě dovedl do té chodby sám. Ale ta paní na obraze, který se vyklopil, vždyť to musela být také Helga!“
Začalo mu docházet, že ta chodba se asi neobjevila všem a že teď se děje asi opravdu něco zvláštního. Ondina hluboce oddechovala. Pak zpozorovala, že přední jezevec drží v tlamičce dopis. Přišla k němu. Vanessa stála za ní a zřejmě si dopisu taky všimla. Vypadala nejnervózněji ze celé šestice. Nohou klepala o zem a měla co dělat, aby se udržela na nohou. To až se dozví sestra, že jsem byla u toho, říkala si v duchu.
„Ten dopis tu musel být už hrozně dlouho. Pozor, ať se nerozpadne!“ upozornila Ondinu, která opatrně s třesoucíma rukama vyndávala dopis jezevcovi z tlamičky. Ten jezevec má oči jako živé, jakoby před chvílí viděla, jak se jedno oko třpytí! A dopis byl podezřele zachovalý, jakoby byl právě napsán. Písmo bylo staré a těžko čitelné, ale dopis otevřela a nahlas četla:
„Ty, studente, který v Mrzimoru není, ty sevři pravou ruku mojí. Mrzimor měl sen tvůj být, však jiná kolej u sebe tě bude mít.“
Zmateně se podívala na sochu stojící Helgy a pak pokračovala.
„Studente, jenž v duši jsi Mrzimor, žlutý až do morku kostí, ty sevři levou ruku mou, co mám semknutou v pěsti.“ Ondina se podívala na Waricka, který váhavě sevřel Helžinu levou ruku. A jak stálo v dopise, ruka byla opravdu sevřená v pěsti, jelikož držela hůlku. Ondina se podívala na Ester, která horlivě kývala hlavou. Ondina se nadechla a natáhla ruku k Helžině pravé ruce.
Pak se socha zableskla červeným a žlutým světlem a všichni poodstoupili o krok. Když světlo pohaslo, zůstalo ležet před sochou na zemi něco malého a dřevěného. V tu ránu se ozvalo „PUF“ a socha i s jezevci zmizela.
Ondina to malé dřevěné sebrala a podívala se na to. Byl to malý jezevce, akorát do dlaně. Překvapená Ondina ho podala do ruky Warickovi.
„Co to je? K čemu slouží?!“ vrtalo mu hlavou. Každopádně byl však velmi ohromený. To, co před chvílí viděl, ho fascinovalo.
Jediný, kdo byl trochu zklamaný, byla Vanessa. Očekávala spoustu galeonů a nikoliv malého jezevce. Nedávala to však na sobě znát. Kamarádi se mlčky vydali směrem ke hradu. Cesta jim trvala trochu déle, než když se rozběhli k soše. Když byli u východu z louky, Warick se ohlédl na prázdnou louku, Helga tam již nestála.
Když z louky vyšli a ocitli se na chodbě, teprve pak až se rozmluvili.
„K čemu ten jezevec slouží, můžu si ho prohlédnout?“ ptala se Ester a Andrea mlčky přikyvovala.
Warick však prohlásil: „Měli bychom jít za ředitelkou. Co nejdříve.“
Ostatní souhlasili a rozběhli se směrem k ředitelně. Než tam však dorazili, potkali profesorku Austerovou, jak pomalu kráčela chodbou.
„Paní profesorko, paní profesorko!“ zakřičeli na ní Patrick s Warickem a paní profesorka se otočila a laskavě se na ně usmála.
„Co si přejete?“ podívala se po šesti udýchaných, vyjevených a nadšených tvářičkách. Ondina jí podala jezevce.
„Našli jsme mrzimorský poklad! Našli jsme ho!“ překřikovali se jeden přes druhého. Paní profesorka Austerová se zatvářila velice vážně a překvapeně.
„Pojďte za ředitelkou.“
Netrvalo to příliš dlouho a ocitli se před ředitelnou. Všichni mlčky cupitali za kolejní ředitelkou Mrzimoru a vyměňovali si mezi sebou pohledy.
Když je míjela Vanessina sestra Mercedes, podívala se na ně značně podezřívavě, avšak Vanessa se tvářila nadmíru důležitě. Také měla proč. Když paní ředitelka otevřela dveře, paní Austerová jen těžko skrývala nadšení.
„Paní Gumietová, ta děcka našla ten poklad. Měla jste pravdu, zvládli to! Po tolika a tolika letech je poklad Mrzimoru v našich rukách. Podívejte, to je ono!“ podala jezevce paní ředitelce.
Ředitelka byla starší dáma, usměvavá, s krátkými šedými vlasy a v tmavě fialovém plášti. Tvářila se velice klidně.
„Jak si můžete být tak jistá, kolegyně Austerová, vždyť si mohou vymýšlet.“
V tu chvíli Waricka napadla zvláštní myšlenka. Co když to není ten poklad, ale jenom další zkouška nebo trik? Paní ředitelka Gumietová si malého jezevce vzala a několikrát na něj mumlajíc poklepala hůlkou.
„Pane a slečno Niedelsonovi… I vy další,“ spustila ředitelka, „to, co se podařilo vám, se ještě nikdy nikomu nepodařilo a právě vy jste objevili známý a opěvovaný mrzimorský poklad. Zajímalo by mě, jak jste se k němu dostali.“ Mile se usmála a zadívala se na dvojčata. Oba jí pak všechno převyprávěli. Jejich kamarádi doplňovali nebo přikyvovali. Pak jim paní Gumietová podala jezevce.
„Toto je velmi vzácná věc. Tato figurka obsahuje mocné léčivé schopnosti a dokáže velmi pozvednout zdraví. Dokáže uzdravit leckteré nemocné anebo jim výrazně polepšit na jejich stavu. Je opravdu velmi vzácná. Je ale jen na vás, jak s ní naložíte.“ Odmlčela se a pokračovala. „Tady stojí – “ ukázala na malá písmenka zespoda jezevce.
„Užívejte mě moudře. Važte si přátelství a ochoty.“
Warick se podíval na Ondinu a ta se podívala na Waricka. Doufali, že tohle už je alespoň částečný konec jejich dobrodružství a že už se budou moct naplno věnovat životu v Bradavicích!