Reportáž přináší Teodorik Valdorius

Průvodce: Samael Raukowicz

Účastníci výpravy:
Briseis Kouzelná, Cathrine Lokwood,
Elizabeth Lextrová, Nicolette Marique Leroy, Teodorik Valdorius

Takhle v podvečer jsme se sešli, nebozí studenti, okusit trochu toho dobrodružství v Zakázaném lese.Trošku se ochladilo, ale nálada očividně neklesala. Eliz hned na začátku prohlásila, že jsme jako duha. Každý z koleje tu má svou barvu.
Netrpělivě jsme čekali, až dorazí pan Samael. Někteří si zvědavě prohlíželi lebky těch, co se pokoušeli dostat do lesa na vlastní pěst. Konečně dorazil náš průvodce.
„Tak kam půjdeme?“ prohlásil ihned na začátku.
Navrhoval jsem jezero, protože jsem si myslel, že by to mohlo být poklidné místo. Jenže byl jsem přehlasován novým návrhem. Hřbitovem. Prý jestli v lese nějaký je? A vskutku pan Samael mě šokoval kladnou odpovědí.
Některé dívky si sebou do batůžku vložily šišky a vyrazilo se. Cathrine zřejmě zaspala a dál s námi nešla. Nebo snad si to rozmyslela? No to nevím.Za chvilku už jsme si to štrádovali směrem ke hřbitovu.
V průběhu cesty nás snad pozorovaly nějaké oči, ale možná se nám to jen zdálo. A když jsme se jednou ohlédl , abych některé loudaly trochu popohnal… Tak se to stalo. Zákeřný kořen se mi postavil do cesty a já zabrzdil svým obličejem o matičku zemi. Když jsem se ale zvedal, našel jsem bylinu, takže jsem na ten protivný kořen hned zapomněl.
Po tomto malém zdržení už cesta probíhala v klidu, na to, že jsme byli v Zakázaném lese, to je obdivuhodné. Rychle jsme pospíchali za našim průvodcem a konečně jsme dorazili k polorozpadlému plůtku od místního hřbitova. Z něj se ozýval podivný hluk. Pomalu jsme se shromáždili u branky, jen Eliz už byla dávno za ní.
Trochu jsme asi halasili, když se před námi objevil skřet. Nesměle jsme ho pozorovali a pak i pozdravili. On se na mne podíval a najednou zakřičel dozadu:
„Hééj, našel jsem nový buben!“
Všichni jsme se na sebe podívali se to děje, ale když se vynořili ostatní skřeti (celkem šest jich bylo) a u sebe měli bubny z lebek, začínali jsme mít neblahé tušení. Ten největší skřet přestoupil a řekl, když nám necháte tohohle, můžete jít a nic se vám nestane (nevím, proč ukazoval na mne).
Naštěstí jsem drželi při sobě a nabídku odmítli. Strhla se šarvátka. Kletby se míhaly vzduchem spolu s špatně mířenými noži.
Jednoho skřeta složil pan Samael, a po jednom já s Eliz. Dalšího skolila dobře mířená šiška a já ani nevím, jak jsme ty další přemohli. Byla to mela, to Vám povím.
Všichni jsme byli rádi, že se nikomu nic nestalo a rychle jsme se vrátili k hradu, co kdyby se skřeti začali rychle probouzet, nebo tam byli další.