Zdravíme vás, milé čtenářstvo Žlutého Trimela!

Snad prominete, že vám takhle brzdíme pohled na jiné, jistě perfektní články, nicméně přihodilo se nám něco skvělého! A nešlo to jinak – musely jsme se podělit.

Mé jméno je Nicol Nash Orchidis

-Sam šťouchne do Nicol a šeptne- Nepředbíhej!

A mé jméno je Samantha Ulvenová!

Jsme mladé, nadějné, snad umíme i trochu psát a hlavně – jsme žluté. A mimo jiné jsme čerstvě zvolené redaktorky Žlutého Trimela.

Možná vás napadá otázka, jak se to stalo? Jak vlastně tohle začalo?

Po chvíli překřikování jsme se nakonec domluvily, říct vám naše příběhy postupně.

Příběh Nicol Nash Orchidis

To jsem si takhle hověla v mrzimorské kolejní místnosti, pěkně v teploučku, u krbu. To je vždycky příjemné, když venku lije jako z konve. Přede mnou na stolku ležel časopis, který jsem vzala a mimoděk v něm listovala. Pak jsem se zastavila u jednoho článku. A u druhého. Nakonec jsem časopis přečetla celý, uchvácena pěknými články. Na tiráži jsem si našla jméno šéfredaktorky. Sophia… hmmm.

Na druhý den jsem hlídkovala před Velkou síní. Stála jsem tam asi hodinu, když jsem ji zahlédla. Řvavě červené vlasy ukázněné žlutou čelenkou, na nose brýle a kolejní tričko… ne, nemohla jsem se mýlit. Tohle je rozhodně Sophia Glis Glisová.

Jen co chtěla vejít do Velké síně, vyskočila jsem zpoza rohu a narostou náhodou jsem do Sophie vrazila tak, že se jí vysypaly všechny materiály z rukou. Než stihla začít nadávat, já se začala omlouvat a začala jsem skládat papíry na sebe. Když jsem jí je předala, zatvářila jsem se překvapeně a špitla něco v tom smyslu: „Ty jsi ta Sophia Glis Glisová!“ Sophia se zatvářila rozpačitě, ale neřekla ani slůvko, čekala co ze mě ještě vypadne. Tak jsem jí začala vyprávět o večeru u krbu, kdy jsem prolistovávala časopis, jak mě uchvátil, že bych byla šťastná, kdybych mohla přispívat do takového časopisu.

Sophia mě probodla pohledem, něco naškrábala na papírek, podala mi jej a zmizela.

Příběh Samanthy Ulvenové

Můj začátek je trošku jednodušší a nudnější, než-li začátek Nicol, ale snad Vás bude aspoň trošku také zajímat. Už jako lososový nováček jsem uchváceně prolistovávala kolejní časopisy. Četla jsem článek po článku a přemýšlela, jak by bylo pěkné, kdybych mohla jednou za čas také do podobného časopisu napsat. Přeci psaní mě docela baví a snad v něm nejsem nejhorší, říkala jsem si. A bylo by pěkné pomoci aspoň takto své koleji, protože jako prvňáček toho asi o moc víc nezvládnu. Ale o čem psát? Co bude lidi zajímat? Měla jsem hromadu ALE, které pro mne byli zátarasem. Ale pak to přišlo.

Přišlo slavnostní rozřazování a já se dostala do Mrzimoru. To je překvápko, co? -usměji se sama pro sebe- A tak jsem nelenila a hned druhý den ráno jsem poslala sovu naší úžasné šéfce Sophii s dotazem, jak se dostat do redakce a jak přispívat do našeho kolejního časopisu. Ovšem připsala jsem i svoji hromadu ale, jestli mi na ni bude schopna odpovědět. Nad mé očekávání dorazila skoro obratem sova zpátky s papírkem v pařátu, na němž stálo…

Tajemství?

Na obou papírcích stálo prosté „KNP – pravé poledne! Trimeles!“

V umývárně jsme se potkaly. Dvě mladé a snad i trochu vyděšené studentky. Po nesmělém „Ahoj“ a kradmých pohledech, které jsme na sebe házely, promluvily jsme skoro naráz.

„Trimeles?“ křikly jsme obě najednou a hned nato rychle přikývly. V obličejích se nám stále zračila nervozita, zrovna tak ale i kapka úlevy. Přece jenom – už jsme v tom nebyly samy. Se slovem Trimeles se však pohnulo veliké prasátko načmárané na zdi křídou. Zachrochtalo něco v tom smyslu, že heslo je správné a otevřelo nám bránu do Komnaty nejvyšší potřeby.

Komnata vypadala skoro až strašidelně. Po stěnách byly rozvěšeny články Trimela, některé už pořádně zažloutlé (jak tématické, že?). Světla nesvítila, všude byly jenom svíčky, které plápolaly zlověstným ohýnkem. Strašidelným se však nejlépe dalo označit osazenstvo místnosti. Stála tam „šéfka“ Sophia a potom všichni redaktoři a korektoři z řad Trimela. Nikdo se neusmíval a všichni na sobě měli černé hábity a černé pokrývky hlavy. Svíčky navíc dokreslily jejich hrůznost vysokými a děsivými stíny.

„Poklekněte, nováčkové!“ zahřměl hlas Sophie. Vyděsila nás její přísnost, a proto jsme si rychle klekly. Hlavou se nám honily děsivé myšlenky, jestli třeba patří k přijímání nějaké bičování či ukamenování všeho druhu.

Sophia k nám přistoupila a zpod hábitu vytáhla půl metru dlouhý meč.

Tedy… on to nebyl meč, ale skoro tak opravdu vypadal.

Ve skutečnosti to byl žlutý ozdobný brk.

„Tímto vás pasuji na redaktorky Žlutého Trimela!“ Prohlásila a poklepala nás brkem po

rameni.

„A teď,“ odmlčela se výhružně, „koukejte napsat něco pořádného.“

Obě jsme začaly kývat hlavou, jak jen jsme mohly a pomaličku začaly couvat.

„Kam jdete? Vždyť párty teprve začíná!“ křikla Sophia a mávla hůlkou.

Všude se objevily černé a žluté balónky a konfety, frkačky, stoly, které se zaplnily jídlem, začala hrát skvělá hudba a všichni přítomní si strhli černé hábity z těla. Pod nimi byly veselé žluté róby a na tvářích se jim rozjasnil úsměv.

„Že jste se bály?“ zasmála se Sophia a nám nezbývalo nic než se začít smát.

Vskutku stylové přivítání do řad Trimela. Nemyslíte? :)

Pro Žluteho Trimela sepsaly Nicol Nash Orchidis a Samantha Ulvenová!