A jaký příběh nám Samanthka napsala?

Vylezla jsem si na strom a chtěla si na nějaké počíhat, když se pode mnou začaly míhat drobné tečky, které jsem odhadovala na Papustňáky,…..

… Ještě více jsem se na větvi přikrčila a schovala se do listí, aby mne hned na první chvilku nespatřili. Drobné tečky se začaly zvětšovat a mně už bylo jasné, stoprocentně jasné, s kým mám tu čest. Ano, ano, s Papustňákama. Už o tom nebylo pochyb.

Papustňáci začali běhat kolem stromu, který mi sloužil jako úkryt a já začala mít trošku strach. „Co se se mnou asi tak stane, když mne najdou? Co když mi ukousnou moje krásné prstíčky nebo dokonce ucho či nos? Bez nosu už mě žádný kluk nebude chtít.“ Začala jsem se děsit. „Ale klid, lidem nejsou tak nebezpeční.“ Začala jsem se uklidňovat, ovšem musím se přiznat (až teď do deníčku, v tu chvíli bych si to asi nepřiznala), že jsem měla „bobky u zadku“, jak vždycky říkala moje babička. Ovšem nevšimli si mne a já je v klidu mohla pozorovat z vršku. Teda v klidu jsem nebyla, ale dokud jsem byla v bezpečí na stromě, tak jsem jakous takous jistotu měla.

Takže abych se dostala zpátky k tomu, co jsem vlastně vypozorovala. Bylo to neuvěřitelné. Papustňáci začali odkudsi z dálky, kdoví jak daleké, tahat lopuchové listy ke stromu, na kterém jsem seděla, a začali z nich tvořit nové údolí lopuchů. Kdybych na vlastní oči neviděla, jak lopuchy skládají dohromady a dělají z nich znova rostlinky, tak bych v životě nevěřila, že jsou něčeho takového schopni. Bylo to opravdu úžasné. Každý list byl na svém místě, jak kdyby nebyl nikdy utržen. Každé ohnuté stéblo sedělo tak, jak mělo. Neuvěřitelné, opravdu.
Když měli Papustňáci vše hotovo, tak se pod listy schovali a čekali. Už mě začínala být zima, začínalo se i šeřit, ale co se dalo dělat. Teď jsem to již musela vydržet. Nemohla jsem začít dělat rámus a začít slézat ze stromu, jednak by mě Papustňáci pokousali a jednak jsem byla strašně zvědavá, co to všechno má vlastně znamenat. Takže jsem čekala s nimi.

Po šeření se začalo již i stmívat a v tu chvíli to přišlo. Ke stromu a k listům, pod kterými byli schovaní Papustňáci se začala přibližovat veverka. Nic netušíc si v klidu nakračovala, čmuchala a hledala, kde by tak našla oříšek. Najednou začmuchala a vydala se přímo k listům, pod kterými byli Papustňáci schovaní. Chtěla jsem ji varovat. Chudinka malá, tak krásná byla. Jenže se nedalo nic dělat. Pokud jsem večeří nechtěla být já, musela jsem být v klidu a potichu. A tak jsem také udělala. Ale co se dělo pak, na to v životě nezapomenu. Nevím, jestli Papustňáci zatemnili a zmátli mysl veverky až tak, že pod listy cítila oříšek nebo jestli to byla její vlastní blbost, ale veverka přišla až k listům a pomalu je začala tlapkou odhrnovat. To však byl její začátek konce. Zpod listů vyskočilo snad pět, snad šest Papustňáků a vrhli se na chuděrku veverku. Ta se ani nestačila bránit a celá ochromená, ať již zase tím, že jí ochromili mysl, nebo z toho šoku, stála a čekala. Papustňáci ovšem nečekali a na veverku se vrhli, svalili ji na zem a během deseti minut po ní zbylo akorát pár chlupů a zoubky. Bylo mi z toho až do breku, ale co se dá dělat. Taková je již příroda. Silnější vyhrává a slabší je oběť. Bohužel.

Po takovéto, pro mě nechutné večeři, se Papustňáci sbalili a odpochodovali někam dále do lesa. Nevšimli si mě a já mohla konečně slézt ze stromu. I když to tak snadno nešlo, protože jsem byla celá zmrzlá a ztuhlá.

Po této zkušenosti jsem opravdu zjistila, že jsou velice vynalézaví a že pokud mají hlad, tak je lepší se jim klidit z cesty. První setkání moc srandovní nebylo, ale časem a postupným sbližováním s nimi jsem zjistila, že až takový zlý nejsou, jak se mi na první pohled zdálo a že dokážou být i milí a hodní…