Právě začínal další podzimní večer a ve Velké síni se začalo ochlazovat, i když v krbu plápolalo několik kusů dřeva. Okna byla pokryta abstraktními obrazci, které se jednou za chvíli jakoby kouzlem změnily, a oživily tím atmosféru síně. Bylo zde přítomno několik lidí různých barev, mezi nimi i profesor McBrave.
Před vstupem do lesa se shromáždil profesor McBrave – samozřejmě, že na nás tam už čekal průvodce – a ze studentských řad to byli Charlotte von Emotion, Kristie Smithová, Linn Rose Lairová a Nicholas McElen, který si ještě před odchodem stihl přivolat kafe pomocí kouzla (* přileťus kafus se šlehačkus, skořicus a cukrum! *) a přelít si jej do termosky.
Jakmile jsme všichni prošli bránou, s profesorem McBravem v čele, některým z nás – hlavně tomu prvnímu – se podařilo nasbírat bylinky. Pan průvodce vystupoval slušně i zodpovědně a sdělil nám účel výpravy: vylézt na horu Kaklperushvaaraat za blíže nespecifikovaným účelem. Mnozí si zapomněli v tom spěchu přibalit zimní oblečení i obuv, tak si stěžovali na zimu. Avšak jakmile profesor George McBrave našel děravou ponožku, měl tendenci si ji navléknout na botu či nohu. Tento učitel a průvodce chvíli hlasitě diskutovali na téma, čí že je to vlastně ponožka, ale hned když se k ní někdo přiblížil a ucítil tu krásnou „vůni“, průvodce okamžitě usoudil, že to jeho není.
Šli jsme pěšinou a poznávali různé druhy bylin, které p. p. McBrave velmi ochotně a s láskou sbíral (tudíž jen dvě byliny se podařilo ukořistit jinému, než tomuto pánu). Už jsme se doplazili na mýtinu, co leží na začátku kopce, když odněkud začaly padat kamínky – pravděpodobně z nebe. Když se průvodce podíval podrobněji svým zvídavým zrakem, spatřil na skále skupinu rarachů házejících kamínky po naší výpravě. Zprvu jsme se snažili je ignorovat, ale jak na nás začali házet větší šutry (nic proti profesorce Elle Šutrlend), což se nám zrovna dvakrát ani třikrát nelíbilo, tudíž jsme byli nuceni zakročit.
Všichni studenti si lámali hlavu, která kletba je ta nejvhodnější; padaly návrhy od *Žer slimáky!*, přes *Netopýří kouzlo!* až po *Sulcové zaklínadlo!*, avšak profesor McBrave usoudil, že kouzlo *Avis!*, které vyvolá hejno krásných barevných ptáčků, je ta nejlepší ochrana. Jakmile jsme se pokochali krásou ptáčků a užili si pocit padajících šutrů, začali jsme přemýšlet dál, jak se uchránit před kameny. Pan profesor nás dokonce obšťastnil kouzlem *Salvio hexia!*, známé ochranné kouzlo, dále *Diffindo!*, co mělo útočníka roztrhnout, a dokonce nás potěšil i kouzlem *Deletrius!*, které se zajisté nelíbilo rarachům, protože ona obrovská lavina kamenů se pod posledním kouzlem rozsypala na jemný, ale těžký prach. Všichni na ni zůstali hledět jak na kachničku v ohni a přemýšleli, co s tím budeme dělat. Nejlépe zdrhla Kristie Smithová, která si stihla přivolat koště a zdrhnout letecky, jiní utíkali do kopce popřípadě na stromy. Nejhůře dopadl pan profesor – napůl zavalen kameny při pokusu ochránit sebe i studenty. Po ustálení prachu se studenti k němu sběhli, vlastními silami vyhrabali a vysvobodili jej.
Na zbytek cesty jsme se vykašlali – raraši nás očividně nechtěli pustit dál – a snažili se společnými silami dostat zpět do hradu, což se nám nakonec povedlo pomocí portálu.
