Tento článek nám poslal tajný dopisovatel, který si nepřeje zveřejnit své jméno a bude publikovat pod pseudonymem.
V Bradavické škole čar a kouzel se člověk pořád na něco těší, pořád se nemůže něčeho dočkat… Nejprve to bylo na e-mail s rozhodnutím o přijetí (či nepřijetí) ke studiu. Když člověk tento e-mail obdržel, byl nadšený, že má povolen vstup do hradu. Tak si tam lososil a začal se těšit, až bude zařazen do některé z kolejí. Nakonec byl i zařazen, ale zase se nemohl dočkat, až si bude moci zapsat první předmět, druhý, třetí…
Den, kdy bylo možné zapsat první předmět, byl pro nás, nováčky, zvláštní. Schody se zbláznily. Hýbaly se tam a nikoli zpátky, zpřeházely cesty, zkrátka, pořádný zmatek. Někteří studenti to brali s humorem, jiní smutně bloudili sešeřelými chodbami a doufali, že najdou cíl své cesty dřív, než je tu sežere bazilišek. S blížící se šestou hodinou odpolední napětí ve Velké síni stoupalo. Většina studentů si již s předstihem zjistila, kterou cestou se jde do Informací o výuce. Bylo zřejmé, že u některých předmětů to bude masakr. Nejvíc byli nervózní samozřejmě nováčci. Nebo to alespoň dávali nejvíc najevo. Starší spolužáci na ně shlíželi vesměs shovívavě, byť někteří z nich si neodpustili povzdechy, kroucení hlavou a pobavené poznámky. Nováčkové důležitě a nervózně diskutovali o tom, jaké předměty by si chtěli zapsat, kolik peněz mají, kdo jim půjčí a s kým by chtěli do třídy chodit… a to všechno pořád kolem dokola. Do toho všeho zněly výstražné hlasy kolejních ředitelů, aby si, především nováčci, nenabrali spoustu předmětů, které nakonec nestihnou, budou ztrácet body a všechny ty příjemné následky podobně uvapených rozhodnutí. Byly tři minuty po šesté, když kdosi ze starších studentů ve Velké síni vykřikl: „Už!“ Zcela dle očekávání se všichni vrhli na zápis. Nešťastné naříkání dotyčného, že to měl být vtip, nikdo nebral vážně. Zřejmě bídně zhynul pod dusajícími nohami studentů. Ale, ať už to vtip byl, nebo ne, zápis byl otevřen.
Se spuštěním zápisu předmětů a seminářů se objevila taková drobná „nepříjemnost“, jejíž hrozbu někteří přehlíželi. Domácí úkoly. Chtě nechtě si vypracování takového úkolu pár minut žádá. Čím víc úkolů, tím víc minut. Najednou člověk zjistí, že od chvíle, kdy sedl k počítači a jal se úkoly vypracovávat, uběhlo šest hodin. Pak ve Velké síni poslouchá ostatní, kteří se holedbají, jak ty úkoly zvládnou na poslední chvíli. Levou zadní. S každým odevzdaným úkolem či soutěží nastává další těšení. Jak to dopadne? Bude se líbit nebo budu za trolla?
Jeden by řekl, že je krásné neustále se na něco těšit. Jenže při permanentním těšení na stále nové a nové věci strašně rychle utíká čas. S tímto přístupem budeme za chvíli v důchodu :-)
Mundungus