Povídka ze soutěže Bobří kralování.
Jak je vám jistě známo, Matthew Whitecrow musí být už podle jména zvěromág. Ale netuším, proč se mění zrovna v bílou vránu. Možná má ve jméně písmenko navíc, jak si někteří slabozrací studenti myslí a nazývají jej Whitecow, což asi taky moc nevyhrál. Ale podle své příslušnosti ke koleji by se měl měnit ve žlutého jezevce a jmenovat se Rodger Yellowbadger. Možná, že Rodger Yellowbadger je jeho skutečné jméno a Whitecrow krycí. Nebo se možná nedokázal přeměnit ve žlutého jezvce, ale jen v bílou vránu, a tak se přejmenoval. Nicméně si myslím, že by se měl jmenovat Caesar Kingbeaver [sízr kingbívr] – jde o nedávné události. P.p.Matovi se totiž zalíbilo u bobrů. Na jedné výpravě v lese k nim byl zatáhnut a posazen na trůn. Na jeho bedra padla veškerá tíha kralování, na hlavu koruna a do rukou jablko s žezlem. Bobři se na něj hned začali obracet se všemi svými problémy a vzhlíželi k němu jako k opravdovému bobřímu králi. První bobr za ním přišel hned chvilku po Kingbeaverově zvolení a ptal se: „Ó, vznešený Ceasare Kingbeavere, mám přerostlé zuby, co mám dělat?“
„To je jednoduché, tam máš strom, tak ho třikrát přehryzej a bude to v pořádku.“
Jak Caesar řekl, tak bobr udělal a hned měl obroušené zuby. Byl Caesarovi velmi vděčný a začal jej ještě více uznávat. Bobři se rozhodli, že Ceaserovi postaví bobří palác. Tak se dali do práce. Pro začátek postavili klasický bobří příbytek na řece s vchodem pod vodou. Ale Caesarovi se to nelíbilo. „Hele, vy moji šikovní bobříci, já neumím plavat a navíc bych se musel pořád převlékat, kdybych chtěl jít dovnitř nebo ven, takže potřebuju vchod nad hladinou.“
„Ale to dovnitř budou mít přístup predátoři! To nejde!“
„Prosím, pro mě by to opravdu bylo nepohodlné. Však tam můžete udělat spoustu vchodů a jen dva budou ty pravé. A můžete udělat spoustu chodeb. Navíc já pořád mám hůlku a můžu používat kouzla.“
„Jak si přejete,“ řekl hlavní bobr Gregor. „Chlapci, svolávám poradu, máme tady změnu plánů!“ zavolal na ostatní bobry. „Náš král Kingbeaver si přeje mnohem bezpečnější palác, ale potřebuje vchod nad vodou. Dokážem to postavit?“
„DOKÁŽEM!“ zvolali sborově ostatní bobři.
„Takže si udělejte pauzu, zůstane tu jen Tom a Frank, kteří mi pomůžou s plánem.“ Bobři se roztrousili do svých příbytků, kde se svalili na dřevěný gauč a dali si alkoholický výluh ze zelených řas.
„Takže,“ pravil Gregor, „Caesar si přeje vchod nad vodou, spoustu slepých vchodů a uliček a obrovskou ložnici, navrhl bych takové rozdělení: 4 pravé vchody nad vodou, 16 slepých, 2 pravé vchody pod vodou a 8 slepých; od těch 4 vchodů dalších 20 slepých odboček. Jednu obrovskou ložnici a dvě menší, ohniště, větranou odpadní místnost a „bazén“. Uděláte v suchém patře díru tak, abyste dosáhli na vodu, aby té vody bylo tak 2 metry , ale musíte opět z větví udělat dno. Nemusí to být všude stejně hluboké, ale tak aby to bylo 1,5-2 metry .“
„Dobře, chápeme. Ale to nebude hned. Ta stavba bude trvat dva týdny. Co bude do té doby náš velectěný Caesar dělat, kde bude bydlet?“
„Budeme mu muset postavit příbytek na souši. Nebude tak honosný, ale splní účel.“
Tak se bobři dali do práce. Menší část za dopoledne vystavěla příbytek na souši a druhá, větší část se dala do práce na paláci. Caesar žil v příbytku a co chvíli mu nějaký bobr přinesl bobří dobrotu. Jenže v tom byl ten problém. Bobři papají různé druhy dřeva a na to neměl Caesar zuby. Tak si musel hledat potravu sám, protože bobři jsou skoro slepí a stále mu nosili jedovaté rostliny. Jednou měl k snídani borůvky, jednou jahody, maliny, jablka, … na oběd si občas dal králíka, občas bažanta a když byla krize, nějakého toho hmyzáka.
A jak čas běžel, bobři dostavěli palác a Caesar se mohl nastěhovat. Nicméně ve svém příbytku už měl spoustu věcí, a tak stěhování nebylo tak rychlé, jak by chtěli. Stěhování začalo ráno, všichni se činili, na oběd měli jen kraťoulinkou pauzu a hned pracovali dál. Když se přiblížil večer, zaútočila nečekaně divoká prasata. Všichni bobři se rozprchli do svých úkrytů, ale Ceasar, který se ještě nestihl naučit, kterou chodbou se jde do paláce, zůstal sám samotinký napospas prasatům. Prasat se totiž bojí i celá smečka vlků. Postaví se jim jedině medvědi a i ti musí být v přesile. Takže z Caesara se stal zajatce divokých prasat. Ovšem prasata jej začala také uctívat, a tak se Ceasar Kingbeaver přejmenoval na Grega Kingpiga. Prasata nemají příbytky, jen se tak poflakují kolem a hledají žaludy. Greg Kingpig dostal svého vlastního oře – teda vlastně prase, které jej všude nosilo. Nicméně potravu si musel stále hledat sám. Takže opět – borůvky, maliny, ostružiny, jahody, hmyzáci, zajíci, … Když jedno prase umřelo, chtěl si jej Greg dát k večeři, ale to se ostatním prasatům tuze nelíbilo. „Co si to dovoluješ?! Vždyť to byl tvůj vážený poddaný!“ rozhořčila se prasata.
„Vždyť ani nevím, jak se jmenoval,“ odvětil Greg.
„Je úplně jedno, jak se jmenoval, ale vždyť je to kanibalismus! Jíš svého druha!“
„To není můj druh, já jsem člověk, vy prasata… jsem nadřazený. Navíc jsem váš král, takže byste mě měli ctít a ne na mě hulákat,“ odpověděl naprosto klidně Greg.
„My nehulákáme! My pouze projevujeme svůj názor!“ křičela prasata z plných plic.
V tu chvíli přiklusala banda medvědů. „Co je to tu za randál?!“ zahřměl hlavní medvěd.
„Tady náš král Kingpig si chce dát k večeři našeho zesnulého Béďu,“ zanaříkalo prase.
„Já v tom nevidím žádný problém,“ pověděl medvěd, „hele Kingpigu, či jak se to jmenuješ, vezmi tady Béďu přes rameno a pojď s námi.“ Greg udělal, jak medvěd řekl a ani prasata neprotestovala, protože proti takovému počtu medvědů neměli šanci.
Tak se Greg ocitl u medvědů a musel se opět přejmenovat, jeho další jméno znělo Leer Brownbear [lér braunbér]. Konečně měl dostatek potravy, protože medvědi jedí jak maso, tak lesní plody a všechno mu donášeli. On si to jen upravoval. Byly to úžasné dny. Ale po čase přišla do lesa nějaká nemoc a znehodnotila všechno maso. Medvědi začali pomalu umírat. Leer netušil, co s nimi dělat, a tak kouzlem vykopal obrovskou jámu, kam každého zemřelého medvěda pohřbil. Nakonec zůstal jen on a jeden starý medvěd. Tak ho Leer poprosil: „Prosím tě, medvěde, doveď mě k prasatům, víc po tobě nechci.“ A medvěd udělal, jak ho Leer poprosil. Tak se Leer dostal opět k prasatům a zjistil, že prasata postihla také ta samá nemoc jako medvědy. Na ně se přenesla tím, jak hrabali v zemi plné rozkládajících se mršin. Tak Leer, teď už zase Greg, vykouzlil jámu a pohřbíval zde všechna prasata. Když už zbylo poslední prase, poprosil ho Greg o laskavost. „Prosím tě, prase, zaveď mě k bobrům.“ Prase udělalo, jak si Greg přál a zavedlo ho k bobrům.
Když se Greg, nyní opět Caesar, objevil u bobrů, byla z toho velká sláva. Bobři problém s nemocí neměli, protože pouze okusovali stromy a nemoc se přenášela masem. Nicméně z Cesara se musel stát vegetarián, aby se taky nenakazil. Avšak Caesar se přestěhoval do paláce, jedl kořínky a lesní plody a spolu s bobry si náramně žil. Ale toho štěstí bylo trochu moc, a tak přišli mudlové s pilami a začali kácet les.Bobři netušili, co s nimi, a tak začali ohryzávat stromy, aby se pořádně najedli na horší časy. Taky se snažili ničit mudlovské stroje, ale moc jim to nešlo. Když tu jim přispěchal na pomoc Caesar a všechny stroje zničil. Týden byl klid, ale pak se mudlové zase vrátili a s kácením postupovali stále blíž a blíž k bobřím příbytkům. Caesar opět zasáhl, zničil všechny stroje a svolal bobří poradu. „Bobři, musíme něco vymyslet. Nemůžu těm mudlům ničit ty stroje věčně.“
Bobři zakývali hlavami. „A co zavolat na nějaké mudlovské úřady a vyjednat to s nimi,“ navrhl mladý bobr.
„A jaký důvod k zastavení prací jim asi tak dáme? Zachránění bobří kolonie?“ řekl Caesar.
„A co dát nějakou ceduli před les?“ navrhl další bobr.
„To je výborný nápad, mudlové jsou hloupí a cedule nám určitě pomůže,“ řekl Caesar a následující noc se vydal před les, aby tam vykouzlil ceduli: „Veškeré další práce spojené s likvidováním lesa se ode dne 29. 2. 2012 zakazují, nařízeno ministerstvem životního prostředí.“ Caesar jen doufal, že to zabere. A zabralo… uběhl týden, dva, měsíc, čtvrt roku, půl roku, rok… A Caesar si vesele dál kraloval v bobřím paláci.
Ciline Flameová