Se svým domácím úkolem (tuším do Kouzelných formulí, se svolením prof. Werewolfa) se nám rozhodl pochlubit Andrew Uroboros. Povídka je to veselá, jen nás v redakci mrzí, že k ní nemáme žádnou ilustraci a Andy se dušuje, že kreslit neumí. Takže je tu výzva pro vás: nakreslete k tomuto vyprávění vtipný obrázek a pošlete nám ho, můžete získat honorář až 5 srpců.
V kouzelnickém světě se pořád něco děje. Taky aby ne, kdyby se nedělo, nebyly by dějiny. Ale kouzelnický svět je specifický v tom, že se v něm dějí jiné dějiny. Kouzelnické.
Tak třeba jedna rodina. Říkejme jim třeba… třeba… třeba Kouzelníkovi.
Mají dvě malé děti a dědečka. Všichni žijí pohromadě v jednom domě uprostřed mudlovského města a až na pár maličkostí jsou spokojeni.
Tatínek Kouzelník pracuje na ministerstvu a maminka Kouzelníková je doma, protože děti jsou ještě malé a dědeček už trpí pokročilým stádiem sklerózy a každou chvíli se někde zapomene.
A jak vypadá jejich normální den?
****
Odpoledne přijde tatínek domů a tam, jako vždy, panuje pohoda. Z dětského pokoje se ozývá vřískání a duté rány, z kuchyně cinkání talířů a nádobí.
„Dobrý den,“ pozdraví.
„Dobrý den,“ usměje se maminka.
„Jak jste se dnes měli? A kde je dědeček?“ rozhlíží se tatínek. „Zase zkouší začarovat našeho Azora v kanape?“
„Ne, dnes ne. Dnes pro změnu seslal kouzlo Silencio na Dana.“
„A povedlo se?“ ptá se s nadějí v hlase tatínek.
„Ne,“ ujistí ho s klidem, „moc dobře víš, že můj otec je moták a nikdy žádné kouzlo neudělal.“
„Škoda, tohle se mu podařit mohlo,“ povzdechne si a zaposlouchá se do další hlasité hádky, která v dětském pokoji trhá uši i dávno zesnulé a nahluchlé babičce na portrétu.
Posadí se ke stolu a tázavě se podívá na maminku.
„Jídlo bude za chvíli, zatím si přečti noviny.“
„Vždyť dělám na ministerstvu, vím všechno, co je v novinách o den dřív,“ hlesne, ale pod jejím pohledem změkne a usměje se. „Accio noviny,“ řekne a rychle se schová za otevřenou stránku.
Maminka se vrací k vaření. Tiše si prozpěvuje a míchá v hrnci omáčku. Hluk v dětském pokoji na chvíli ustane, pak se ozve ohlušující rána a po ní další řev. Nikdo se nad tím nepozastaví.
U vchodu zavyje vlkodlak.
„Dojdeš otevřít?“ zeptá se maminka. „To zas vedou dědečka domů. Už jsem je čekala každou chvílí.“
Tatínek se zvedá a jde ke dveřím.
„Teda, ten váš zvonek,“ bručí statný policista a strká před sebou dědečka, „pokaždý zapomenu, že je to právě u vás a leknu se. Jednou z toho dostanu infarkt.“
„Promiňte,“ omlouvá se automaticky tatínek a přebírá si dědečka.
„Seděl v parku, kusem větve šťouchal do papíru a hulákal Wingardiumleviosa nebo něco podobnýho. Dávejte si na něj pozor, jo?“
„Dědeček je neškodný. Nikomu neubližuje,“ ohradí se tatínek.
„To vím, ale i tak,“ přikývne policista a obrátí se na dědečka. „Tak, pane Moulo, už jste doma. To jste rád, co?“
„Ale no jo,“ zavrčí děda a mračí se. „Stejnak ho jednou zvednu,“ vystrčí bradu a důstojně vkráčí do předsíně.
„Cože zvedne?“ policista se za ním udiveně kouká.
„Toho si nevšímejte,“ zavírá dveře tatínek. „Náš dědeček je podivín. Děkujeme, že jste nám ho přivedl.“
„No jo, rádo se stalo,“ cvrnkne policista do čepice a odchází.
„Colloportus,“ zašeptá tatínek k zavřeným dveřím a vrátí se do kuchyně. „Pro jistotu jsem zamkl,“ oznámí.
„Mně doma stejně neudržíte,“ zašermuje dědeček kusem větve, který si propašoval domů a vrhá se ke dveřím.
„Alohomora!“ ozývá se z předsíně dalších půl hodiny, dokud nedá maminka na stůl večeři.
Když se setmí a přijde čas jít spát, nažene tatínek děti do postele, dá jim každému pusu na čelo a popřeje Dobrou noc. Pak zavírá dveře a slyší: „Lumos.“
Povzdechne si. Večer co večer to samé. Otevře a unaveně se na syna podívá.
„Chceš, abych ti vzal toho Malého lektvarníčka?“
„Ne.“
„Tak zhasni!“
„Nox,“ ozve se otráveně a tatínek ví, že si konečně odpočine.