Čas utíká jako voda, a to, co se stát muselo, se také stalo. Stále ztřeštěná Elizabeth (tentokrát jenom o krapet starší, trochu zkušenější a více aktivní) se znovu vydala za Moudrým kloboukem. A to nemohlo jinak než dalším ztřeštěným rozhovorem…


Pozn.: Pokud jste nečetli ty předchozí dva, může se stát, že zjistíte, že mrzimorská prefektka je naprostý blázen.
Pozn. no. 2: Věnováno Andymu a jeho hezkému popichu v zasedačce. =)
Pozn. no. 3. od SGG: Předchozí články o setkání blázna a klobouku najdete v rubrice „hluboké myšlenky – aneb co všechno z nás vypadlo“ – myslím, že tím je opravdu řečeno vše:)


Byl krásný červnový večer. Okna celého hradu byla otevřena dokořán (vyjma pokoje jistého červeného, protože nikdo nechtěl cítit jeho ponožky) a většina jeho obyvatel mrtvá, mírně řečeno. Ve skutečnosti byli všichni znaveni panujícím vedrem, absencí deště, dlouhotrvajícími slavnostmi na oslavu konce školního roku, ale také vyděšeni pocitem, že co nevidět se do hradu nahrnou další nováčci.
Na chodbách jste nezahlédli ani nohu. Vy jste totiž mohli zahlédnout pouze dvě nohy. Možná trochu křivé, schované pod černou sukní, v níž se tak trochu vařily bez vody. Asi si pomyslíte – „Který blázen nosí v tom vedru dlouhou sukni? A ještě černou?“ Tohle totiž může udělat jenom Elizabeth, která se kradla chodbami, až se ocitla v jedné z mnoha nepoužívaných učeben, kde na ni již někdo čekal… a ne, nebyl to kat. Byl to předmět, který nováčkům naháněl mnohem větší strach… Moudrý klobouk!
„Ahojky,“ pozdravila ho a sedla si na stoličku naproti němu. „Podívej, co jsem ti přinesla!“ Z jedné kapsy, která tam vůbec nebyla, vytáhla malý váček.
„Hm, co to je?“ zeptal se klobouk podrážděně a bez pozdravu (jak to při jeho rozhovorech s Eliz ostatně bývalo zvykem).
„No, přece kuře! Hezky uzený, takže ho můžeš sníst i studený!“ vytasila se se svým úlovkem ze školní kuchyně. Klobouk vypadal, že dostane infarkt. Brzo.
Chvíli dělal něco, co by se dalo nazvat uklidňujícími nádechy a výdechy při mudlovském porodu, poté vypadal, že začne hystericky křičet jako žena, když uvidí pavouka. Nakonec se uklidnil.

„Ty si fakt myslíš, že klobouk jí kuře?!“ zeptal se nevěřícným tónem.
„No jasně! Co jiného by asi jedl?“ opáčila se naprosto logicky nelogicky Elizabeth. Klobouk protočil oči, zhluboka si povzdechl a přemýšlel, jak se této žluté zbavit. „Jak to jde u vás v koleji?“ zeptal se, aby zavedl rozhovor někam jinam. 
„Ale jde to. Znáš to, prázdniny – žádný úkoly, eseje, takže docela nuda,“ trochu si postěžovala.
„Mi chceš říct, že máš ráda úkoly a tak?“
„No jasně! Víš jaká je to zábava?“
„Merline, ty seš fakt blázen!“ povzdechl si.
„Blik, cvak, zkrat,“ odvětila. 
„Neříkal jsem ti minule, že na to nemáš autorská práva?“ Hluboce řečnická otázka.
„Nom, nom?“ odvětila. 
„Vždyť jsem ti to říkal!“ Jo, klobouk má taky jenom jedny nervy. 
„Fakt? Kdy?“  Eliz si v životě dokázala zapamatovat jenom věci z knih o Harrym Potterovi. „Když jsi tu byla minule,“ povzdechl si zhluboka. 
„Hm, to je možný. A co je novýho u tebe?“
„Ještě před“ – koukl se na hodiny na stěně – „deseti minutami tu byl klid, který tu panoval od tvé poslední návštěvy.“
„Jé, to jsem ráda. Vždyť klid je tak otravný, nemyslíš?“ Zářivě se usmála a klobouk by ji nejradši zabil. Ale to by znamenalo Azkaban a ztrátu občas dobrého, byť neplaceného zaměstnání. V tom hodiny odbily celou a žlutá se postavila.
„Už je večeře, měj se!“ S tímhle vyběhla z místnosti a šílenou rychlostí běžela do Velké síně. Klobouk si oddechl a v duchu doufal, že od ní bude mít pokoj na několik měsiců. To ale nevěděl, že ona si další návštěvu naplánovala již na konec srpna…