Na dobrou noc jedna pohádka od Andyho Uroborose.
Jednoho dne se v lese narodil malý hříbek. Máma i táta si ho hrdě prohlíželi a nešetřili
chválou. Brzy k malému hříbku přibyla sestřička a několik bratrů a rodinka se úspěšně
rozrůstala. V lese se jim líbilo. Byl tam klid, ticho, vlhko a teplo.
Kousek od jejich smrku žila rodina klouzků (moc fajn houby) a na druhé straně celá famílie
muchomůrek červených. Ty byly sice maličko nafoukané, ale i tak s nimi byla občas legrace.
Když se hříbek nudil, posílal si s nejmladším klouzkem LESMSky po mravencích nebo
slimákovi. Pravda, když měl doručit zprávu slimák, dostala se od klouzka k hříbkovi třeba
až další den a ještě si z jednoho nebo druhého kousek uždíbl, aby po cestě zpátky neumřel
hlady, ale kluci to brali. Mravenci totiž většinou nadávali a stěžovali si na hromadu práce a
zbytečné otravování ze strany jednonohých. A když kluci zkusili poslat zprávu po komárovi
nebo mouše, zjistili, že komárovi není vůbec rozumět a mouchu zajímají úplně jiné věci.
A tak čas pěkně plynul. Počasí bylo krásné, přímo vybízelo k dalšímu růstu a zakládání
nových rodin. Jednonozí se nenechali přemlouvat a zanedlouho jich na lesním palouku bylo
víc než jehličí (vypravěč trochu přehání).
„Hele, tati,“ pochechtával se nejstarší syn hřib, „brácha má tak mrňavej klobouk, že mu
skoro prší do nohy.“
„Neposmívej se. Taky jsi měl tak malý.“
„To teda neměl, klouzek říkal, že jsem měl mnohem větší.“
„Klouzek si to tak může pamatovat,“ zakýval pobaveně táta – hřib kloboukem. „Narodil se až
po tobě a byl tak slepenej slizem, že týden nic neviděl. Kecá!“ uzavřel debatu.
Hříbkovi se to moc nelíbilo, a tak uraženě zalezl do mechu.
„Jen ho nech,“ usmívala se máma hříbková, „kluk dorůstá do hřibu a chce se cítit co
nejlépe.“
„Tak ať se chová jako dospělý a neposmívá se sourozencům.“ Táta pohladil po maličkém
kloboučku nejmladší ratolest. „Viď, špunte?“
Nejvyšší muchomůrka se jen přezíravě pousmála a načechrala svůj obří, jasně červený
klobouk. Hřib chtějky – nechtějky musel uznat, že je to skutečná krasavice.
Pak ale přilétla lesní včela se zprávou do holubinek, co bydlely za kopečkem, že se v lese
objevilo divné, obrovské, dvounohé stvoření. Okamžitě začaly lítat mravenčí LESMSky
všemi směry. Všichni se shodli na tom, že nic podobného ještě neviděli. Jednonozí znali
čtyřnohé, osminohé i stonohé. Beznozí taky nebyli vzácnost, ale dvounohé?
Smrk jim sice vyprávěl zvěsti o podobných stvořeních, která chodí po lese, olamují větve,
odhazují zvláštní smrduté předměty a – tomu nikdo nechtěl věřit – snad dokonce vytahují
jednonohé z mechu a jehličí a odnášejí je kdo ví kam. Jednonozí pláčou, ale dvounohé to
nezajímá. Snad je dokonce ani neslyší… Jenže kdo by tomu starému morousovi věřil, že?
Kdo ví, co si vymyslel? Ale co potom znamenají zprávy od holubinek?
„Pošleme holubince LESMSku, aby nám to koukala vysvětlit pořádně. Tyhle kusé informace
jen jednoho matou!“ ohrnula dotčeně muchomůrka nos a pánovitě si přivolala jednoho
z velkých mravenců. Vložila mu do kusadel drobné semínko se zprávou a pokývla. „A rychle,
nehodlám tu čekat hodinu.“
Jenže mravenec se nevrátil ani za hodinu, ani za dvě a od holubinek přestaly chodit zprávy
úplně. Jednonozí zaraženě mlčeli, nevěděli, co si o tom myslet.
„Já jsem vám to říkal,“ ozval se smrk. „Dvounohý je všechny do jedné vytahal a odnesl.“
„Kušuj a nestraš nám děti,“ okřikl ho hřib.
Máma hříbková zatím kolem sebe shromáždila všechny děti a ty nejmenší se snažila zatlačit
zpátky do mechu. Co kdyby na tom přeci jen byla trocha pravdy.
Nejstarší hříbek každou chvíli koukl na klouzka a všiml si, že kamarád se čím dál víc leskne,
jak se strachy potil. Debata o velikosti klobouků už nebyla důležitá.
„Myslíš, že ten dědek mluví pravdu?“ kývl hlavou k smrku.
„Nevím, ale nechci, aby mne někdo vytahoval.“
„Posero, třeba ty houby, co dvounohý odnesl, viděly kus světa. My tady pořád sedíme na
jednom místě a nikam nejdeme. Třeba…“
„Nevadí mi sedět na jednom místě!“ okřikl ho klouzek. „A přestaň!“
Muchomůrka se na hříbka káravě zadívala a pak, i když se snažila tvářit povýšeně, s napjatým očekáváním a trochou obav, stočila pohled ke kopečku, zda se přeci jen neobjeví mravenec se zprávou. Neobjevil… Místo něj se vynořil dvounohý obr, o kterém mluvil smrk. A nebyl sám. Vedl s sebou ještě jednoho, mnohem menšího obra a oba v rukách svírali něco, co houby dosud neviděly.
„A je to tady,“ pronesl smrk pochmurně do větru.
Na paloučku zavládlo tísnivé ticho. Houby se krčily v mechu, přihrnovaly na sebe jehličí
a snažily se vypadat co nejnenápadněji. Už nezáviděly muchomůrce krásný, rudý klobouk,
který byl vidět na dálku. A muchomůrka se už netvářila povýšeně. Třásla se od nohy ke
klobouku a s ostatními muchomůrkami napjatě čekala, co bude dál.
„Jé tati, podívej, to je krásná muchomůrka,“ zakřičel v tu chvíli malý obr tak, že houbám
zalehlo v uších a vrhl se k té nejvyšší a nejpyšnější.
„Je krásná, ale dávej pozor!“ velký obr chytil menšího za ruku. „Málem jsi šlápl na hříbka,
koukej.“
Kdyby mohly houby omdlít, asi by v tu chvíli ležel nejstarší hříbkův syn na zemi. „Teď
mne vytáhne z mechu a někam odnese,“ prolétlo mu kloboukem. Najednou se mu už vůbec
nechtělo nikam cestovat a poznávat cizí kraje. Tady byl doma. Byl tu táta a máma a bráškové
a…
„Ten je krásnej,“ zahalekal znovu malý obr. „Tady je mnohem víc hub než u těch holubinek,
tati. Můžu si ho vyfotit?“
Houby netušily, co znamená slovo „vyfotit“ a tak se do jedné zalekly. Klouzkovi samou
hrůzou začal stékat sliz do očí. Možná dokonce i brečel. Kdo ví…
„Můžeš, jen dávej pozor, abys nějakou nerozšlápl.“
A pak začalo světelné divadlo. Malý obr namířil na houby zvláštní blýskavé udělátko, a když
na ně mačkal, vylétávalo z něj světlo jako o bouřce. Brzy houbám došlo, že ani jeden z obrů
je nebude tahat z pohodlí mechu, že se jen chtějí koukat a svítit na ně těmi prapodivnými
blikátky. A tak ochotně pózovaly a mávaly klobouky. Nejvíce se nakrucovaly muchomůrky a
právem sklízely největší obdiv.
Když se pak obři zvedli a vydali se k odchodu, žádná z hub už nevěřila povídačkám starého
smrku. Vždyť dvounozí obři nebyli vůbec strašní.
Poznámka autora: Někteří hnidopiši by mohli namítnout, že houby přeci dvounohé znaly.
Koho? No ptáky! Ptáci mají taky dvě nohy, že? Ale pták se zdržuje ve větvích, a když v lese
sedne na zem, rozhodně (od dob pterodaktyla) není pro houby obrem!