První letošní zařazený: Ciaran Nioghas

Co nám o sobě prozradil tento sympatický (a jak jsme zjistili, rozhodně literárně nadaný) mladík?

Sophia Glis Glisová > Ahoj Ci, jakožto první zařazený letošní nováček, byl bys ochoten poskytnout malé interview našemu kolejnímu časopisu?

Ciaran Naoghas > Již mne bude vyzvídat Annie, tak nevím – pokud to bude jiný článek, tak bezesporu nemám problém… :)

(Poznámka redakce: Jedná se o článek Annie zpovídá osmičku nováčků – najdete o kousek níže v Trimelovi)

Sophia > Och, mám já to aktivní redaktory:) Přece jen bych ale pro tebe měla také pár otázek. Můžeme si o tobě udělat aspoň všestrannější obrázek a užiješ si svých 15 minut slávy:)))

Ciaran > To jsem to tedy vyhrál…Jen 15 minut? :D

Ahoj Ciarane, byl jsi úplně první zařazený, cítil jsi to spíše jako výhodu či nevýhodu? Byl jsi nervózní?

–Pohodlně se usadil, naslouchaje množství otázek…-Abych pravdu řekl, tak jsem byl hlavně zaskočen – tedy nechápejte mne špatně, ono to celé bylo omamně magické, ale přesto. Jako na prvního zařazeného nováčka letošního roku mám pocit, že se na mne upírá hodně nadějí a důvěry, takže se přirozeně obávám, abych nezklamal smělé vize svých přátel. Rozřazování od začátku do konce bylo kouzelné – píseň Moudrého, nadšení i smutek nováčků a studentů, ale musím přiznat že jsem byl nesmírně nervózní. Neměl jsem vybranou žádnou vysněnou kolej, aby ani žádnou nenáviděnou, a, ačkoliv posledních pár dní se mne téměř všichni snažili přetáhnout k té své, odpovídal jsem na všechny otázky Klobouku podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Zapamatoval sis, co ti klobouk řekl? Proč myslíš, že měl o tvém zařazení okamžitě jasno? Překvapilo tě to? Kam by ses zařadil ty?

Vzpomínám si na jeho slova, která ke mně pronášel, jak nervózně jsem stále poposedal na drobné staré stoličce a pro uklidnění hladil její vyřezávané nohy a pak – Mrzimor. V hlavě mi proběhly celé dlouhé roky mrznutí venku před hradem, které se mnou trávili především právě zlatí studenti, vzpomněl jsem si na usměvavou tvář pana profesora Whitecrowa, když mi zapůjčoval svůj kouzelnický stan, abych přes zimu nezmrzl a jeho laskavý hlas, s nímž ke mně promlouval v příjemných konverzacích, uvědomil jsem si, že ošetřovna, kam jsem od svého příchodu do hradu utekl před davy studentů je také jeho zlatým královstvím a možná mi prostě bylo svým způsobem souzeno být právě zde, ač mnozí mi přisuzovali s jistotou Zmijozel, jiní zas skálopevně věřili v Nebelvír a další se zaříkali Havraspárem. Mou kolejí je kolej půvabné Helgy z Mrzimoru, zářivé krásné a usměvavé dámy – snad i mně dopomůže být více otevřený a sršet úsměvy i dobrotou…

Všimla jsem si, že ses už stihl s mnoha lidmi seznámit, ale přece jen toho ještě o tobě moc nevíme. Chtěl bys nám o sobě něco bližšího prozradit? Třeba odkud přicházíš, jestli jsou tvoji rodiče kouzelníci, co tě nejvíc baví a zajímá… prostě cokoli, co by tě čtenářům přiblížilo… –Povzbudivě se zazubí na „vyslýchaného“-

…Něco o mně – to by bylo na dlouho a každý si asi už všiml nějakého toho jiného článku o mé maličkosti, ale abych tedy Vaší překrásné maličkosti prozradil něco, co ještě nikde nebylo, tak snad bych mohl prozradit něco blíže o své minulosti…-Poposedl si trochu nervózně v křesle-…Tam kdesi dávno jsou mé první vzpomínky – dalo by se říci, že tehdy jsem se narodil. Od toho prvního dne, už tehdy jsem se panicky bál bílé, snad protože bělostná záře je to první, nač si pamatuji. Probral jsem se v nemocnici, všude byl divný pach, holé bílé stěny a cizí lidé – tu panickou hrůzu si ani nedokážete představit. Nemohl jsem se ani pohnout, do paže mi vedli podivné hadičky a oni na mne mluvili…-Povzdechl si a na chvilku si srovnával myšlenky–

Dean byl doktor – viděl, že se bojím a převezl mne někam jinam, kde stěny byly okrově žluté a plné jakýchsi fiktivních tvorů. Hodně často mne navštěvoval a řekl bych, že je to jeden z mála lidí, kteří mne kdy jednoduše přijali a chápali takového, jaký jsem bez předsudků – byl to ten nejlepší přítel ze všech. Mnohokrát jsme spolu mluvili – hodně se o mně zajímal a já přirozeně vyzvídal co o mně ví. Prakticky jsem se dozvěděl jen, že mne doktoři odhadovali na pět let, že mne našli kdesi na pobřeží nedaleko Galway v severozápadním Irsku, v těsné blízkosti hořícího domu za velké bouře. Inu a právě on za mnou jednoho dne přivedl Minnie – úchvatná okouzlující dáma, která mi poprvé v životě přinesla vlastnoručně upečené sušenky a čaj. Dala mi jméno a vzala mne domů…-Dojatě polkl, aby na době nedal své pocity tolik znát-…Ona…Vede sirotčinec pro opuštěné děti a, přestože si mne nikdy nikdo nevzal, myslím, že mne vždy brala jako svého syna, ačkoliv milovala nás všechny. Dělala pro všechny děti to nejlepší, podporovala nás a vedla – jen díky ní hraji, jen díky ní věřím, jen díky ní jsem to, co jsem…-Usmál se na redaktorku a pokývnul hlavou na znamení, že to by pro tentokrát mohlo stačit.–

—-
Milí čtenáři, zaujal vás tento neobyčejný začínající student? Mohu vám prozradit, že se můžete těšit na autobiografickou povídku či možná román, který bude Ciaran Naoghaspublikovat na pokračování právě u nás ve Žlutém Trimelovi. Již brzy! Sledujte náš časopis!

Sophia Glis Glisová, šéfredaktorka ŽT