Vyvolený stínů – 1. kapitola: Narozen v bělostné nicotě

Bude to povídka, či rovnou román? Uvidíme, s čím nás překvapí Ciaran Naoghas. Poznáme jeho tajemství? Odkud pochází a co je vůbec zač?

—

Světlo. Bílé ostré světlo, z něhož mi vystřelovala bolest až kamsi hluboko do nitra lebky mezi obě polokoule mozku, mne bezcitnými pařáty tahalo ze sladkého temného nevědomí kamsi vzhůru. Umírám? Je to ono pověstné bílé světlo, za nímž se mám vydat? Chtěl jsem jít vpřed, tedy tam, kde jsem tušil onen směr, neboť tonouc v jakési husté bělostné mlze absolutního ticha, nemohl jsem pohnout ani konečky prstů, natož udělat jediný krok kupředu…

Minuta mohla být hodinou, rok kratičkým tiknutím při poskočení hodinové ručičky. Ztrácel jsem přehled o čase, netuše, kdo vlastně jsem a kde, ale mělo být hůř. Přišel zápach. Odporný neidentifikovatelný zápach, který mi téměř doslovně naleptával nosní sliznice, s nímž přišlo něco ještě podivnějšího – doteky. Snad to působí absurdně, ale onen vlezlý pocit, že se mne čísi neviditelné ruce dotýkají (a já, nemohoucí, nedokážu se bránit, jen tak pluji tím prostorem, otupělý a ztracený), mne nenechával na pokoji. Znovu a znovu přicházel ve vlnách a zase mizel, jako by snad ani neexistoval, stejně jako světlo střídavě mizelo a znovu přicházelo s výsměšným šklebem, i když tam vlastně možná bylo celou dobu. Vládu nad tělem se mi však převzít nepodařilo skutečně dlouho. Musel jsem se ale pohnout. Toužil jsem rozehnat tu bělostnou slepotu, zbavit se těch nenechavých dlaní a ujmout se otěží. Napnul jsem všechny své síly ve snaze pohnout alespoň jediným prstem, jen pro tu naději, že se vůbec mohu pohnout. Marně. Propadal jsem zoufalství a beznaději. Bál jsem se, že se již nikdy nedokážu vzbudit z toho šíleného snu, pokud to tedy nebylo ještě horší – realita. Ta myšlenka mne zasáhla s kadencí rotačního kulometu a…

Zděšen onou, čistě mezi námi velmi pravděpodobnou možností, jsem prudce otevřel oči a zalapal po dechu. Jako bych ale vůbec neprozřel, vždyť kolem byla jen další bělostná prázdnota. Bloudil jsem očima prostorem, v němž můj pomalu se zaostřující zrak rozpoznal jakýsi prázdný bíle vymalovaný pokoj. Tehdy začala má panická hrůza z bílé barvy – srdce mi sevřely ledově chladné drápy, krev jsem cítil divoce pulzovat na spáncích, zatímco prsty se křečovitě zarývaly do matrace. Kdosi přišel, mával mi dlaní před očima, aby upoutal mou pozornost. Zděšeně jsem vzhlédl do tváře mladé ženy, která otevírala a zavírala ústa. Chvíli mi trvalo, než jsem podivné skřeky definoval jako slova a další chvíli, než jsem začal chápat jejich obsah. „Slyšíš mne? Chlapče?“ Opakovala s nadějí téměř vytesanou v obličeji, kterou jsem nebyl schopen zklamat. Pokusil jsem se odpovědět, ale když se z hrdla vydral ten skřípavý zvuk, zděsil jsem se. „…Nechci…“
Blahosklonně se usmála a vztáhla ke mně ruku, aby mne konejšivě pohladila, ale já ucukl před tou dlaní, jako by to byl jedovatý had. *Ne, takhle to být nemělo – je cizí, neměla by se mne dotknout!* Hlásaly neonové nápisy varovně blikající kdesi v hlubinách mé mysli. Stáhla se a zkontrolovala jakýsi přístroj. Teprve tehdy jsem si všiml nejrůznějších hadiček vedoucích do mé paže jakousi tekutinu. Další záchvat hrůzy, toho dne již třetí a řeknu vám, že to už začínalo být na jednoho trochu moc. Snažil jsem si je vyrvat z těla, ani jsem si toho nevšiml, že cizí žena zmizela a za okamžik přišla s vysokým postarším mužem s tváří plnou vrásek od smíchu.

Zíral jsem kamsi skrz jejich těla, čelist pevně sevřenou tak, že mi na krku jasně vybíhaly šlachy, ale když ten muž hlasitě lusknul prsty přímo před mým nosem, podvědomě jsem ucukl a začal mu věnovat pozornost. „Ahoj, jmenuju se Dean.“ Začal hovor přátelsky, ale já neodpověděl. „Jsem moc rád, že už jsi vzhůru, začínali jsme o tebe mít strach.“ Zase žádná odpověď, ale žena kamsi zmizela. „…Je…Něco, co tě trápí?“ Optal se po chvíli opatrně. „Mám strach…“ Zaskuhral jsem chraplavě a snažil se zvlhčit vyprahlé hrdlo alespoň trochou vlastních slin. „A čeho se bojíš?“ Zeptal se trpělivě s povzbudivým úsměvem. „…B…B…Bílé…“ Nedokázal jsem málem vyslovit ani oním tichým šepotem. Muž tázavě pozvedl obočí a rozhlédl se kolem.
„Ach ták…“ protáhl s pochopením a uchopil rám postele, na níž jsem ležel. „Tak s tím něco provedeme, neboj.“ Opatrně mne vyvezl z té místnosti a chvilku se motal labyrintem děsivých bílých chodeb, než vjel do barevného oddělení plného obrázků a dětí, které si mne se zájmem prohlížely. Já jejich pocity ale rozhodně nesdílel a raději jsem zavřel oči, aby nevěděly, že jsem vzhůru, nicméně onen muž mne zavřel do žlutě vymalovaného pokoje, kde na zdech pochodovaly nejrůznější fiktivní postavy zvířat a páchlo to tu podstatně méně výrazným odérem. „Tady je to lepší?“ Optal se, zaujat rychlým těkavým pohledem mých očí po stěnách. „Lepší…“ přiznal jsem se znatelnou úlevou a zahýbal prsty na pravé ruce. „Ještě tě nechám připoutaného – dost divoce sebou poslední dobou meleš.“ Teprve nyní jsem sklouzl pohledem na vlastní tělo, i když ten pohyb byl proveditelný jen stěží, a všiml si černých pásů, které mne držely přilepeného na posteli, co mouchu lepkavá síť v pavučině. Napnul jsem síly a snažil se přetrhnout okovy, které mne věznily, ale čísi ruka mne zatlačila zpět na matraci. „Ještě jeden den, slibuji…“ Úzkostlivě jsem cosi kníkl, což vyloudilo na jeho tváři láskyplné pousmání. „Neboj, už bude jenom lépe…“ Tak v tom se tedy naše názory diametrálně rozcházely.

Druhý den přišel znovu a k mému upřímnému překvapení splnil, co slíbil – skutečně mne zprostil temných okovů, ba dokonce mne nechal opatrně vstát a protáhnout ztuhlé tělo, i když mne celou dobu obezřetně sledoval. Jenže přes zdánlivou svobodu jsem si připadal jako vězeň na místě, z něhož není návratu. Ale znáte to – jakmile si začnete myslet, že už to ani nemůže být horší, sešlou nebesa nějakou pohromu, jež vás přesvědčí o bláhové naivitě vašich vlastních slov. Inu tak i já po několik dnech, které se podobaly jeden druhému jako vejce vejci, naplněných krátkými hovory s Deanem a dlouhým bezmyšlenkovitým zíráním do stropu, začínal jsem mezi zuby drtit podobná slova, která zjevně nemohla být nebem taktně přehlédnuta, neboť na mne poslalo policii.

Dva muži přišli okolo oběda, ten čas se poznával velmi snadno, neboť krom slunečních paprsků prosvítajícím skrz pestré závěsy, ozýval se na chodbě za dveřmi pokoje neuvěřitelný, slabší povahy mi prosím odpustí ta slova, kravál. Zaťukali na dveře a bez vyzvání vešli, což mi dokáže hnout žlučí dodnes. Vysocí s krátkými vlasy v černých uniformách s pátravým zamračeným pohledem. „Čau kluku!“ Zašveholil jeden zvesela, na což jsem mu odpověděl jen kamennou tváří bez jakéhokoliv výrazu. „Jsme policisté a chceme ti položit pár otázek.“ Nasadil zářivý, tak řečený americký, úsměv plný bělostných zubů, za který by se nemusela stydět ani reklama na Colgate. „…Co to je…Policista…“ Úsměv ustoupil výrazu absolutního nepochopení. „Eh, mno… To je naše práce – chytáme zloděje, vyšetřujeme vraždy, zatýkáme zlé lidi…“ Vyjmenovával jako naučenou dětskou říkanku s očividným podivem nad tím, že takovou samozřejmost nevím.

„…A co chcete ode mne…“ Na sotva pětileté dítě to byla, přiznejme si, více než nadprůměrná a smysluplná otázka, která je zjevně zaskočila, ale po tom výčtu jsem nabyl dojmu, že právě já mám být oním zlounem a rozhodně jsem nehodlal nechat si ublížit dvěma dospělými ozbrojenými muži jen proto, že je to jejich práce. Abych byl upřímný, můj názor na policii se nezlepšil dodnes, přestože poslední z nich mi přišel z jakéhosi nevysvětlitelného důvodu poblahopřát k devátým narozeninám. Ukázal jsem na židle opodál, velkoryse jim tak nabízeje pohodlnější rozhovor. Jeden se posadil, druhý odmítl a rázoval po pokoji, čímž se zjevně povyšoval nad mou osobu, přetékaje nepřeberným množstvím nejrůznějších otázek. „Jak se jmenuješ?“ „Nevím.“ „Kolik je ti let?“ „Nevím.“ „Jak se jmenují tvoji rodiče?“ „Nevím.“ „Pamatuješ se na svoje rodiče?“ „Ne.“ „Co je poslední věc, kterou si pamatuješ?“ Druhý muž si povzdechl a opřel se v židli pohodlněji. Začal jsem pochodujícího ignorovat a pohledem bez mrknutí probodával sedícího hnědovlasého muže. „Hej, kluku, na něco jsem se tě ptal!“ Zavrčel agresivně, když jsem přestal odpovídat. Druhý muž zvedl oči ke stropu, jako by se ptal bohů, zač jej trestají, a když se naše oči střetly, jen se pobaveně ušklíbl. „Jsi hluchý?!“ Křičel, až mu přeskočil hlas, a právě v oné slabé chvíli jsem přesídlil do jeho modrých očí. Dlouho jsme na sebe hleděli, jako by mezi námi probíhal jakýsi kontakt na nějaké jiné úrovni, načež jsem jen tiše špitl: „Byl bych vám velmi vděčný, kdybyste nyní odešli…“ Zplihlý jako kuře, které kdosi polil kýblem ledově chladné vody, nejistě následoval výbušný policista svého umírněnějšího kolegu ze dveří…

Pokračování za týden!