Zdravím všechny čtenáře Žlutého Trimela! Jmenuji se Naya Rochelle Abernathy a je mi ctí, že mám tu možnost začít psát do našeho úžasného kolejního časopisu. Jednou za čas pro Vás budu psát články o tom, co jsem tady na hradě měla šanci zažít. A dnes bych se ráda zaměřila na nováčkovskou výpravu pro nejnovější žluťásky, která se udála 25.9.

Jako snad každý správný nováček jsem se hrozně moc těšila na to, až půjdu úplně prvně do lesa. Vždycky mi to přišlo jako úžasné a velké dobrodružství, které jsem si chtěla vyzkoušet.

Byla středa, krásný podzimní den a na programu byla kolejní výprava pro nejmenší žluté. Bylo vybráno šest nováčků a jako dozor s námi měla jít naše prefektka, Ashaii Naomi Naiad.

Leč bohužel, co se nestalo. Téměř nikdo z vybraných se na výpravu nemohl dostavit! A tak jsme s Michelle Cutterovou čekaly v síni a byly vážně zvědavé, jestli se k nám tedy nakonec přeci jen někdo přidá.

Měly jsme štěstí a po pár minutách náš úžasný Andy vybral náhradu za ty, kteří nemohli. Takže jsme, i s madam Monny, vyrazily na čistě dámskou výpravu do lesa. Vůbec nevadilo, že i když výprava měla být zpočátku spíše pro nováčky, nakonec jsme tam z prváku byly jen dvě. I tak byla výprava naprosto brilantní! A jaké bylo složení? Nuže Felicitas Frobisherová, Ines Cros Palantýr, Michelle Cutterová, Vea Sophie Williams a má maličkost.

Ale zpět k výpravě. Určitě všechny hrozně zajímá, za jakým účelem jsme se do lesa vypravily. Madam Monny hned po tom, co nás upozornila, na co vše si máme dávat pozor, předala Felisce podivný svitek. Ta ho v zápětí přečetla. Stálo na něm něco příšerného.

Jistě všichni chápete, že unesení bobří královny byla pro všechny bobry velice nemilá věc. Ze svitku hned v zápětí navíc vypadla ohlodaná větvička a tento vzkaz:

A tak jsme tedy vyrazily. Cesta byla složitá a docela dost zarostlá, ale nakonec jsme se všechny dostaly až k palouku prakticky bez újmy. Jen Veuška nestihla před bahnem, které na něm bylo, včas zabrzdit a zabořila se po kolena do bahna. Jenže byl tu problém. Potřebovaly jsme se všechny dostat na druhou stranu, což se v takovém bahně nedalo. Na druhé straně palouku se totiž cosi třpytilo, a měly jsme za to, že by to mohla být další indície k brzkému naleznutí bobří královny. Nakonec jsme přeskákaly přes travnaté drny a zase bez jakékoliv újmy. A co se na druhé straně nestalo! Našla jsem děravou ponožku a díky tomu jsem také získala magíka!

Každopádně poté, co nadšení z magíka pominulo, jsem se zase pevně soustředila na nalezení královny. To něco, co se třpytilo, se totiž náhle objevilo u Ines a po bližším zkoumání jsme zjistily, že je to malý náhrdelník ze stříbra a Hanibalových perliček. Jenže chyběla velká spousta perliček! Kolem bylo v bahně také dost stop, které madam Monny poznala. Byly to stopy Akromantulí. Netrvalo dlouho a madam si dala vše dohromady. Boris, vůdce místních Akromantulí si na výročních schůzích údajně často stěžoval, že nemá královnu. Záměr, proč byla unesena ta bobří, byl tedy jasný. A tak jsme se tedy vydaly k Akromantulím. Holky po cestě navíc sbíraly ztracené perličky, aby se celý náhrdelník mohl bobří královně vrátit. Po chvíli jsme došly tam, kam jsme potřebovaly.

Vydaly jsme se tedy všechny dovnitř. Stěny chodeb byly pokryté pavučinami a sem tam byly vidět i mrtvoly zabalené do pavučin. Po chvilce cesty jsme se dostaly na rozcestí dvou chodeb. Felisce se navíc ještě přichytila kolejní čapka ke stropu, takže jsme ji musely sundávat a potom byla celá špinavá. Nakonec jsme se po bojové poradě rozhodly, že půjdeme doleva.

Vybraná cesta byla správná. Dostaly jsme se do sálu o velikosti středně velké perníkové chaloupky, plného mladých pavouků a pavučin. Ti byli ještě vážně hrozně roztomilí, vždyť byli velcí jen jako pavučina!

Já z nich byla samozřejmě hrozně nadšená a chtěla jsem si nějakého pohladit. A jeden se k nám zrovna blížil! Sebrala jsem odvahu a chtěla se s ním poňuchňat, dokonce jsem ho pojmenovala – Halapart, ale on mě kousnul ještě předtím, než jsem ho stihla pořádně pohladit!

Všichni pavouci si toho samozřejmě všimli a začali se po nás nepříjemně koukat. Šli na nás ze všech stran a začalo jít vážně do tuhého. Nakonec však vše zachránila madam Monny se svou zmínkou o bobří královně. Akromantule se všechny rozestoupily a nechaly nás projít do další uličky a my se dostaly do místnosti, kde byla bobří královna i s Borisem. Zrovna na Borise bobří královna křičela.

Jelikož mi poprvé nevyšlo to hlazení malé Akromantule, chtěla jsem se Borise zeptat, jestli by bylo možné si jej pohladit. Nakonec, i přes počáteční strach, jsem se Borise přeci jen zeptat zvládla.

Jenže na můj dotaz zareagovala bobří královna se slovy „Ty si chceš pohladit mého manžela?!“

Je snad jasné, že tohle nás všechny dostalo. Nikdo z nás nečekal, že by se tihle dva vzali a už vůbec ne vzhledem k tomu, že královna byla v tu dobu vdaná za bobřího krále. Nakonec z ní vypadlo to, že s Borisem to bylo „pouze“ zasnoubení.

Na závěr se nám, po docela dlouhém přemlouvání, podařilo královnu přimět k tomu, aby se s námi vrátila zpět ke svému milujícímu manželovi, bobřímu králi. Akromantule z jejího odchodu byly opravdu nadšené a já taky, protože jsem od Borise dostala pavoučí hračku, kterou mám na památku! Poté jsme se vrátili zpátky k našemu hradu a rozloučili se s královnou, která šla zpět k bobrům.

Zážitek to byl obrovský a jako úplně poslední odměnu jsme s Michelle získaly magíky:

Tak tedy doufám, že se Vám článek alespoň trochu líbil!

Nays