Příspěvek do soutěže na téma Kdybych byl/a patronem…
Hm, tak mne tak napadlo co by kdyby, ale pak jsem si uvědomila, že „počkat, já už jsem patronem vlastně byla.“ No a hned je o čem psát. Patronem jsem opravdu kdysi dávno byla. Ale kdy to bylo, to už vlastně ani nevím, a kdo byl mým patrončetem, to si také, hanba mi, nepamatuji. Je to smutné, že? Ale přesně si vzpomínám proč tomu tak je. Ono to bylo někdy ze začátku mého studia na Hogu a tudíž nejspíše v době, kdy jsem hrotila. Tak a teď bych se mohla začít obhajovat, jak jsem vlastně nemohla být dobrým patronem, protože jsem měla spoustu jiných povinností, že jsem psala úkoly a soutěže. Jenže s čistým svědomím to tak prostě udělat nemůžu, i když bych asi chtěla.
Mým vlastním rozhodnutím bylo, že budu patronem. Když nad tím tak přemýšlím, muselo to být asi během druhého roku mého studia (tzn. 25 předmětů a soutěže a semináře k tomu, ale to jen tak mimochodem :-)) V prvním roce jsem totiž 
dostala patronku já a byla jsem asi dost příšerné patronče. Nekomunikativní, jdoucí si za svým, neúčastnící se života v koleji, ale zase jsem měla body :-)
No zpátky k patronování. Říkala jsem si, že to zvládnu, že je to přece prestiž, moci se podílet na výchově nové generace mrzimorčat a tak jsem se přihlásila. Dosti neprozřetelně a nedomyšleně. Chci přece zvládnout všechno. A ouha ono to nevyšlo tak, jak mělo a já jsem sice ze začátku pomáhala, ale šlo to od desíti k pěti. Což už z úvodu víte sami. A to si možná matně vzpomínám, že jedním mým patrončetem byla moje sestra, tudíž někdo, koho jsem měla na telefonu skoro denně.
To mě vede k myšlence, se kterou vlastně píši celý tento „článek“, patronství jako takové je jistě merlinulibá činnost, která může a také nemusí ovlivnit celou novou generaci studentů. Ovšem k tomu, aby byl člověk kvalitním patronem, nestačí jen chtít (popř. chtít ze začátku) a přihlásit se. Měla by tomu předcházet nějaká průprava, něco, co by měl patron sám zvládnout a život či přežívání v rámci koleje a hradu k tomu ani zdaleka nestačí. Takže než se kdokoliv z nás zase přihlásí jako patron s tím, že klidně zvládne dva, tři nebo i více nových studentů, měl by si pořádně promyslet, jestli už je na tom opravdu tak dobře, že nového studenta zvládne naučit všemu, co je nutné vědět, ale zároveň mu neprozradí vše, co hrad skrývá (kde by pak bylo to kouzlo), ale hlavně, že nového žáčka dokáže řádně namotivovat k tomu, aby i přes povinnosti, které mu ze studia na Hogu plynou, na hradě zůstal a našel si tu svou část, která ho bude bavit, a kterou bude chtít realizovat. A to je v mnohých případech umění nad umění.
Patronem prostě nemůže být každý, kdo zvedne ruku při přihlašování. :-)
Pěkně napsané.
Sice ten začátek byl maličko chaotický, autor(ka) si trochu zaskákala z místa na místo, ale moudrá myšlenka na konci vše vyrovnala.
A ano dávám zapravdu, že být Patron není jen o zábavě pro jednoho, ale o zábavě pro oba :o)
Líbí se mi myšlenka celého článku, že Patronát není o jednom člověku, ale že jde především o to, aby se Patron dobře postaral o „svého“ nováčka, což by si měl asi uvědomit každý ještě před ním, než do Patronace půjde :) Jinak se mi to jako celek líbilo, i když je pravda, že to bylo trošku chaotičtější, každopádně za myšlenku dávám opravdu palec nahoru! :)
Krásný příspěvek, který popisuje především vnitřní pocity ohledně patronství – to velice oceňuji. Líbí se mi ten vývoj myšlenek od „to zvládnu“ až po konec, kde se autor ohlíží o čas zpět a kriticky hodnotí sám sebe. Jsem názoru, že sebekritika je nejlepší učitel, protože takhle se člověk může poučit z chyb, co udělal, ale také je může obejít, získá si zkušenosti a skutečně se jich vyvarovat.
Podobně jako předcházející hodnotitelé žasnu nad úžasnou myšlenkou na konci; ono je skutečně nutné vědět, kam se vlastně máme dopracovat, co patron očekává a jestli je v mých silách to všechno splnit s čistým svědomím, klidem v duši a radostí v těle patrončete. :)
Pěkný a možná až dokonce hezký.