Pěkný den ve spolek! :)

Dnes Vám přináším první kapitolu knihy The Darkest Minds! Respektive jen její první půlku, protože je to na jeden článek příliš dlouhé. :D

Snad se bude líbit. ;)

Annie Sami Criss

1.1

Grace Somerfieldová byla první, kdo umřel.

Minimálně první z naší čtvrté třídy. Jsem si jistá, že do té doby už tisíce, možná stovky tisíc dětí prošly tím stejným, co ona. Lidem trvalo si to všechno spojit dohromady – nebo alespoň vymysleli vhodný způsob, jak nás udržet v neznalosti dlouho poté, co děti počaly umírat. Když se ta úmrtí konečně provalila, naše základní škola vydala přísný zákaz učitelům a zaměstnancům s námi mluvit o tom, co se tehdy nazývalo Everhartovou chorobou, podle Michaela Everharta, prvního kluka, co na to zemřel. Brzy se někdo někde rozhodl dát nemoci řádné jméno: Idiopatická Adolescentní Akutní Neurodegenerace – IAAN ve zkratce. A pak už to nebylo jen Michaelovo onemocnění. Bylo nás všech.

Všichni dospělí, které jsem znala, pohřbili své znalosti o chorobě pod lži, úsměvy a objetí. Já byla stále zaseknutá ve svém světě slunce, poníků a sbírky závodních autíček. S ohledem zpět jsem nevěřila, jak jsem byla naivní, kolika náznaků jsem si nevšimla. Ani těch význačných jako když můj táta, policista, začal pracovat přesčas a sotva se na mě zvládl podívat, když se konečně vrátil domů. Moje máma mi nasadila přísný vitaminový režim a odmítala mě nechat samotnou i třeba na pár minut. Na druhou stranu, rodiče byli oba jedináčci. Neměla jsem žádné mrtvé bratrance či sestřenice, co by mě upozornili a mámin zákaz tátovi nainstalovat „duši kradoucí vír nesmyslů a hloupé zábavy“ – tu věc běžně známou jako televize – vedl k tomu, že žádné děsivé vysílání zpráv nemohlo otřást mým světem. Tohle, v kombinaci se zabezpečením na našem internetovém připojení na úrovni CIA, poměrně dobře zajistilo, že jsem měla větší starost o to, jak byli moji plyšáci uspořádáni na posteli, než možnost zemřít před desátými narozeninami. Byla jsem také zcela nepřipravena na to, co se stalo patnáctého září.

Noc předtím pršelo, takže mě rodiče poslali do školy v červených holinkách. O hodině jsme si povídali o dinosaurech a cvičili psací písmo, než nás paní Portová pustila na oběd se svým obvyklým výrazem úlevy.

Pamatuji si každý detail z toho oběda naprosto jasně, ne protože jsem u stolu seděla přímo naproti Grace, ale protože byla první, a protože se to nemělo stát. Nebyla stará, jako byl dědeček. Neměla rakovinu jako maminčina přítelkyně Sára. Žádné alergie, žádný kašel, žádné zranění hlavy – nic. Její smrt přišla z ničeho nic a nikdo z nás nepochopil, co to znamená, až dokud nebylo moc pozdě.

Grace byla hluboko zabraná do debaty o tom, jestli má opravdu ve svém kelímku želé uvízlou mouchu. Červená hmota se třepala, jak s ní mávala kolem, překypujíc přes okraj nádoby kdykoli ji stiskla moc pevně. Přirozeně chtěl každý přispět svým názorem, zda je to moucha, nebo bonbón, který tam vmáčkla Grace. Včetně mě.

„Já nejsem lhářka,“ řekla Grace. „Já jen-“

Ztichla. Plastový kelímek jí vyklouzl z prstů a spadl na stůl. Ústa měla otevřená, oči upřené na něco přímo za mou hlavou. Obočí měla pokrčené, skoro jako by jí někdo zrovna vysvětloval něco velice složitého.

„Grace?“ řekla jsem. „Je ti dobře?“

Oči se jí protočily a na vteřinku bíle zasvítily, než se jí víčka zavřela. Vydala slabý povzdech, ani ne dost silný na to, aby odfoukl pramínky hnědých vlasů, co se jí přichytly ke rtům.

Všichni, kdo jsme seděli kolem, jsme ztuhli, přestože jsme si museli myslet úplně stejnou věc: omdlela. Týden či dva zpátky, Josh Preston omdlel na hřišti, protože, jak paní Portová vysvětlila, neměl dost cukru v krvi – nebo něco podobně hloupého.

Copyright ¤ 2012 by Alexandra Bracken.
All rights reserved. Published by Hyperion, an imprint of Disney Book Group.