Znáte to asi všichni…. Blíží se konec termínu pro odevzdání úkolů a proto plni depresí z toho, co vás čeká, naběhnete do školy, abyste splnili svou povinnost, když tu náhle… schody! Sakra! A omylem narazíte do zdi na místo vašeho pokoje. A už vůbec se nemusím zmiňovat o „nešťastných“ chlapcích v dívčích sprchách! „No není to k vzteku?“ říkáte si.

Ale tak dobře, je začátek školního roku, je potřeba trochu vydeptat prváky, aby si také užili – vždyť za našich mladých (živých) let, jsme se se schody kolikrát taky museli poprat. Tak to tiše skousnete, vypustíte pár nadávek v rámci slušných mravů ve VS na téma „Proč já trouba ten úkol nenapsal dřív, teď nevím, kde mám pokoj…“ nebo: „Do psího tentononcu, Merlinova shnilého něčeho – kde jsou učebny?!“ a jdete dál, všechno v pořádku, potato v řádku.

Schody jsou nedílnou součástí našeho kouzelného života v prostorách tohoto hradu. I za času slavného Harryho Pottera měnily schody svoje místo. Ale bylo tak trochu zvykem, že se měnily párkrát do roka, jakožto takové hezké panické zpestření našeho života. Popřípadě se schody měnily po nějaké roztomilé výměně názorů ve Velké síni, coby trestu za slova, která se neříkají (přiznávám, párkrát to má tlamička nevymáchaná také zavinila).

A dnes dorazím do školy, mrknu na bodovací hodiny (vše při starém), přeletím úvodku (ok, něco nového tam je) a vydám se vstříc mé soví poště, když tu najednou projdu zdí a místo ve školním sovinci stojím tváří tvář hysterické ufňukané Uršule. Říkám si – „Co se stalo, safra…?“ a hledám svoje sovy v nádržce na splachování v jednotlivých kabinkách – nikde nic, jen rozmáčený toaleťák. Přemýšlím, až se mi svírá duše (u kola), kde to tedy jsem? Že by schody? Vážně? Čtyři dny a zase? A nejsem si vědoma, že bych něco spáchala! Né, vážně jsem neurážela profesory, neříkala ostatním, co si o nich myslím, ani jsem školníka nevěšela za spodky na lustr, natož abych dělala domácí paštiku z paní Norrisové – co se tedy stalo? Že by zlobil někdo jiný víc než já? Je to vůbec možné? Každopádně se mi to nelíbí. Myslím schody. Jsou tu moc často a pomalu začínají ztrácet půvab své nevšednosti. A proč? Pomátl se hradní systém kouzelných schodů? Nebo si vedení školy myslí, že potřebujeme zlepšit fyzičku běháním po schodech, které vedou tam, kam nepotřebujeme? Je to vtípek? Baví vás to anebo jsou vám schody na obtíž? Mě to tedy už moc nebaví a v „období schodů“ na Hog zkrátka nechodím. Vadí vám také anebo je berete jako hezké zpestření života? Moc ráda si přečtu vaše komentáře!

Pro ŽT zmatená dušice Magrápa