Ve středu 22.7. se naše Mrzimorská kolej pod vedením slečny Jostein měla vydat na další úžasnou výpravu do zakázaného lesa. Odhodlaná skupinka studentů, ve složení Esperanza Luisana Morgan, Phillip Smith, Tadaus Trottertickler, Sadie Bane, Kim Sarah Reevesová, Sylvia Belitia Rawison ani já Chris Jericho, jsme neměli nejmenší tušení, co náš čeká, ale všichni jsme se moc těšili.
Slečna nás nenechala dlouho topit v nejistotě a prozradila nám, že náš čeká velice těžký boj s oranžovými včelami, ale ani to nás neodradilo. Až tedy na Esperanzu, která po pár minutách v lese našla housenku a utekla zpátky do hradu. Možná se bála těch včel a možná chtěla jen prostudovat svůj úlovek. Možná si myslela, že je ta housenka nějaký vzácný druh anebo měla jen chuděrka hlad či chuť na smaženou housenku a styděla se nám to přiznat, ale na to jsme se jí nestačili bohužel nikdo zeptat.
Po cestě jsme se snažili být potichu a vnímat okolí a jediné, co kromě našich kroků bylo slyšet, jak Phill občas zašmátral v kapse, kde měl ukryté buřty. Škoda jen že už mu na závěrečné opékání žádné nezbyly, ale to už utíkám moc dopředu. Cesta, která nás čekala, byla temná a nebezpečná. Šli jsme za slečnou Jostein připraveni, jak nejlépe to šlo, ale i tak se stalo něco, co jsme nečekali. Odkudsi se ozval podivný rámus. Všichni jsme zkoprněli a čekali, co se bude dít dál. Najednou před nás spadla ze stromu větev a my nevěděli, co si o tom máme myslet. Strom byl dost vysoký, a tak nebylo vidět, co se v koruně děje. Jestli to byla jen náhoda nebo nás chtěl někdo… Jediná možnost, jak si být jisti, znamenala cestu do větví. Já a Tad jsme se rychle přihlásili na průzkum. Lezli jsme nahoru, ale pak se něco stalo. Bohužel si toho moc nepamatuji. Snad jen to, že jsem viděl na stromě obrovskou veverku, pak že jsem padal dolů a nakonec, že mě dole pod stromem chytil Phillip. Jak se dostal na zem Tad si nepamatuji. Slečna Jostein usoudila, že bude lepší opatrně pokračovat dále a nechat zlomyslné veverky na pokoji, možná myslela, že by pro nás byla tlupa nepřátelských veverek moc velký oříšek, ale nikdo z nás nic neřekl a byli jsme vlastně rádi, že můžeme jít dál.
Po nějaké době jsme došli na místo. Čekal nás obrovský úl plný oranžových včel. Madam Jostein nás naučila kouzlo, které by bylo na včely vhodné užívat, a pak se s námi zapojila do boje. Nejprve jsme kouzla směřovali jen na úl, ale když začaly včely létat ven a útočit na nás, museli jsme jít přímo po nich. Byl to opravdu boj a všichni kromě Sadie, které bylo včelek líto, jsme se do něj zapojili. Po velkém boji jsme přeci jen obstáli a to bez jediného bodnutí, i když si myslím, že Sadie by ani jedna včelička stejně neuškodila. Když jsme byli připraveni na návrat do hradu, slečna Jostein nás všechny překvapila. Za pomoci kouzla zvedla úl do vzduchu a odnesla ho tímto stylem až před bránu na místo ohniště. Každý jsme se pak museli v pár větách rozloučit s úlem. Nakonec celý večer byl zakončen slavnostním zapálením ohně a opékáním. Pamatuji si, že dokonce někdo zkoušel opéct i mrtvou včelu nebo plástev medu a dokonce to prý bylo i chutné, ale nevím. Já se držel tradičnějších pokrmů.
Celý výlet byl úžasný a my za něj tímto děkujeme slečně Jostein a doufáme, že ti kteří o něj přišli, budou při čtení těchto slov ještě dlouho litovat, že na výpravu nedorazili.
Pro Žlutého Trimela
Chris Jericho
Tak to je suprový článek o suprové výpravě, Chrisi!! :) Smekám ;)