Znáte to všichni. Jsou dny, kdy se nám daří. Všechno nač sáhneme, se povede, a i když je zataženo, slunce svítí. Pak jsou ovšem dny, které začnou nadějně nebo obyčejně. Tváří se, že vám nic zlého nechystají, ale pak jim spadne maska…

Takový den jsme zažili před rokem, kdy z naší koleje navždy odešla Albínka Jacquelin. Říkali jsme jí Trpaslíček, protože byla v reálu skutečně malinká –pousměje se při vzpomínce– ale mnohdy jsou lidé malí vzrůstem velcí srdcem. Někdo řekne klišé. Já vím ale své.

Omlouvám se předem, pokud tento příspěvek vyzní příliš osobně, příliš smutně… možná pro někoho pateticky, ale člověk v životě potká málo skutečných přátel.  Já to štěstí měl. Ale protože štěstí je vrtkavé, nestálé ale spravedlivé a odvažuje nám všem přesně tu pravou míru, abychom si ho vážili, odešla Albínka dělat radost zase  někomu dalšímu.

Ale dost povídání. Ti, kteří ji znali a chtějí, vzpomenou se mnou. Ten zbytek třeba ocení její nesporný talent, s kterým světu sdělovala svoje pocity a dělila se s ostatními o své srdce.

 Symbolicky jsem sáhl po básních, které napsala 5.5.

První je z roku 2009. Tedy přesně před sedmi lety. Jmenuje se ZKUS CHYTIT VÍTR DO RUKOU

Zkus chytit vítr do rukou

zkus chytit myšlenku

mění se čas, mění se doba

a ty zkoušíš stále znova

chytit vítr do rukou.

Stojíš na prázdném náměstí

okolo lidské duše

smějí se, pláčou

však ty to neslyšíš

jsi jenom kamen

na prázdném náměstí.

Jednou tam přijde dítě nevinné

uroní slzu štěstí

kámen puká, srdce bije

a ty slyšíš lidské melodie

už nejsi sám na prázdném náměstí

už jsi člověk v tom lidském neštěstí.

Zkus chytit vítr do rukou

zkus chytit myšlenku

v této době, v této víře

v této hloupé lidské pýše

máš šanci jedinou

uronit slzu nevinnou…

(Alba k ní tehdy řekla: Víš kdo by chtěl chytat vítr do rukou, třeba já a víš jaký je to krásný pocit, když ti ten vítr klouže mezi prsty, zkus to někdy. Je to fantastický.)

Další je z 5. 5. roku 2010.  Jmenuje se PADÁ HVĚZDA .

Padá hvězda

v pavoučím hedvábí

tak rychle

něco si

přej

Chtěla bych

–

chtěla bych

jednu fialku

plnou lásky

a vlčí mák

pro štěstí

Červené sukýnky

v dlaních držet

ohnivé kamínky

na nitky

navlékat

Co víc si

člověk

může přát

Duhu po dešti

rosu

v kapradí

co duši tvou

na chvíli

pohladí

Snad i kapičku

smůly

která jak

rubín červený

na prstě se

leskne

A pak už jen tu

lásku

která přichází

do deště

když celý

svět

zády se

obrací

A to je ta

hvězda

která dnes

padá

A ty ležíš

ji

v náručí

Poslední je opět z roku 2010, jmenuje se TAŽNÍ PTÁCI a já bych si moc moc přál, aby ji co nejvíc lidí pochopilo. Skrývá tolik moudrosti…

A teď bych jí rád s vaším dovolením poslal do poetického nebe modrou růži, které měla tolik ráda a vzkázal jí, že ačkoliv nenosím smutek napsaný na čele, neuběhne den, abych si na ni nevzpomněl a hodina, kdy by mi nechyběla.

Andy