Zdravím vás u dalšího úkolu, tentokrát výhradně a stoprocentně s HP tématikou. Takže zalistujte v paměti nebo vytáhněte z knihovny knihy o Harry Potterovi a pustíme se do toho!

My v Mrzimoru jsme všichni hraví. Zábava a hry jsou pro nás nezbytnou součástí pobytu na hradě a protože věříme, že v každém z vás je alespoň kousek stejně hravého dítěte, zveme vás k… hraní si ;o)

V čem úkol spočívá?
Já vám předhodím deset ukázek z knih o HP a vaším úkolem bude mi napsat:
1). Z jakého dílu ukázka je
2). Kdo v ní vystupuje
3). O čem se v ní jedná a co důležitého se stalo nebo stane.

Takže to bude asi takhle:
Ukázka:

Jak zajížděl na příjezdovou cestu k číslu čtyři, první, co uviděl – a to mu věru nezlepšilo náladu – byla mourovatá kočka, kterou zahlédl toho dne ráno. Teď seděla na zídce jeho zahrady. Byl si jist, že je to stejná kočka; měla tytéž skvrny kolem očí.
„Všššc!“ sykl nahlas.
Kočka se ani nepohnula, jenom se na něj přísně podívala.

Odpověď:
1). ukázka je z prvního dílu – Harry Potter a Kámen mudrců
2). Vystupuje v ní pan Dursley a prof. McGonagalová – v té chvíli proměněna v kočku
3). Děj se odehrává večer poté, co Voldemort zabil Harryho rodiče. Pan Dursley se vrátil z práce rozladěn, protože celý den potkával divné lidi a děly se divné věci. Prof. McGonagalová čeká v podobě kočky na Brumbála, aby se ujistila, že všechno, co se říká, je i pravda. Později v noci přiveze Hagrid Harryho, aby ho společně (Hagrid, Brumbál a McGonagalová) nechali u tety a strýce a příběh Harryho Pottera se začíná.

Pokud mi někdo napíše: 1 / Dursley a McGonagalová / Dursley plaší kočku, tak s bodem počítat nemůže, i když odpověď bude teoreticky správně. Já po vás chci, abyste si hráli. Abyste si připomněli děj a to mi i napsali. Vždyť jdete studovat do Bradavic a odfláknout nebo nedej Merlin neznat základní kameny a prameny naší školy, je dekadentní.

Snad si rozumíme :o)

Upozorňuji, že CHCI VÝHRADNĚ DĚJ Z KNIHY. Film neberu. A pozor – mnohde se kniha od filmu výrazně liší!!!

Ještě bodování. Za každou správnou odpověď dostanete bod. Ukázek bude deset, takže bodů bude také max deset.

Tak jo, jdeme na to a hodně štěstí  :o)

Ukázka č. 1
Velký smrtijed byl zasažen do tváře proudem červeného světla. V bezvědomí se sesul k zemi. Jeho společník který nevěděl kdo vyslal kletbu, vypálil další na XXX. Ze špičky jeho hůlky vylétly zářící černé provazy a svázaly XXX od hlavy k patě – Číšnice zaječela a utíkala ke dveřím – XXX vyslal další omračující kouzlo na Smrtijeda s pokřivenou tváří, který svázal XXX, ale kouzlo minulo, odrazilo se od okna a zasáhlo číšnici, která se zřítila ve dveřích.

Ukázka č. 2
U kohoutku v cípu louky čekalo v tu chvíli několik zájemců o vodu. XXX, XXX a XXX se postavili do fronty za dva muže, kteří se kvůli něčemu vzrušeně dohadovali. Jeden z nich byl velice starý kouzelník v dlouhé květované noční košili. Ten druhý, očividně z ministerstva, držel v ruce kalhoty s úzkým proužkem a ze samého rozhořčení mluvil zvýšeným hlasem. „Prostě měj rozum, XXX, a natáhni si je! Takhle tu nemůžeš chodit, dokonce i ten mudla u brány už má podezření –“
„Tu košili jsem koupil v mudlovském obchodě,“ bránil se starý kouzelník tvrdohlavě. „Mudlové takové nosí.“
„Nosí je jejich ženy, ale muži ne, ti nosí tohle,“ prohlásil kouzelník z ministerstva a mával proužkovanými kalhotami.
„Ty si na sebe nevezmu,“ řekl starý XXX pobouřeně. „Mám rád, když mi kolem franty pěkně fouká.“

Ukázka č. 3
„Kdo je tam?“ zeptal se najednou, a přimhouřil své zlovolně černé oči. „Vím, že tu jsi, i když tě nevidím. Jsi démon nebo duch, nebo jen nějaký ubohý studentík?“
Vznesl se do vzduchu, zůstal viset nad schodištěm a úkosem hleděl směrem k nim.
„Nejspíš bych měl zavolat Filche; to bych asi měl, když se tu někdo plíží a není ho vidět.“
XXX dostal nenadálý nápad. „XXX,“ zachraplal šeptem, „Krvavý Baron má své důvody, proč je neviditelný.“
XXX málem spadl dolů, tak se polekal. Až v poslední chvíli se přece jen vzchopil a zůstal viset asi stopu nad schody.
„Převelice se omlouvám, Vaše krvavosti, pane barone,“ řekl podlézavě. „Je to moje chyba, jenom moje – já jsem vás totiž neviděl – ani jsem vás nemohl vidět, když jste neviditelný – nezlobte se na chudáka XXX, to byl jen takový žertík, pane.“
„Mám tady něco na práci, XXX,“ zakrákal XXX. „Dnes večer sem už ani nepáchněte.“
„Rozumím, pane, můžete se spolehnout, pane,“ řekl XXX a znovu se vznesl do vzduchu. „Doufám, že se vám vaše práce vydaří, pane barone, nebudu vám překážet.“
Hned nato spěšně zmizel.

Ukázka č. 4
Obrátil druhou stranu sdělení, viděl, jak dlouze pokračovalo a vzdal to jako marnou práci. Protáhl si ruce nad hlavou a rozhlédl se truchlivě po své kanceláři. Byla to hezká místnost se skvělým mramorovým krbem naproti posuvnému oknu, pevně zavřenému proti chladu k ročnímu období zcela nepatřičnému. S nepatrným zachvěním se XXX zvedl a přešel k oknu, dívaje se ven na tenkou mlhu, jež se sama tlačila proti sklu. A vtom, když stál otočený zády k místnosti, uslyšel slabé zakašlání.
Ztuhl, nos na nose se svým vlastním vyděšeným odrazem v temném skle. Znal ten kašel. Už ho předtím slyšel. Velmi pomalu se otočil, aby čelil prázdné místnosti.
„Haló?“ řekl a snažil se, aby zněl odvážněji, než se cítil.
Na krátký okamžik si dovolil zadoufat, že mu nikdo neodpoví. Avšak náhle se ozval jiskřivý rázný hlas, který zněl, jako by četl připravené prohlášení. Vycházel, jak XXX věděl hned po prvním zakašlání, od malého, žábě se podobajícího muže s dlouhou stříbrnou parukou, jenž byl vymalován na maličké, špinavé olejomalbě v dalekém rohu místnosti.

Ukázka č. 5
XXX zvedla ruku se síťovkou a praštila s ní XXX přes hlavu; podle cinkavého zvuku, který se ozval, byla síťovka plná plechovek s kočičím žrádlem.
„Au – ‘di s tim – ‘di s tim, ty bláznivá stará bábo! Někdo to musí říct Brumbálovi!“
„Ano, to musí,“ ječela XXX, mlátíc v pravidelném rytmu síťovkou XXX přes všechna místa, na která dosáhla, „a – to – bys – měl – udělat – ty – a – můžeš – mu – rovnou – říct – proč – jsi – tady – nebyl – když – jsme – tě – potřebovali!“
„Nech toho!“ bránil se XXX a rukama si chránil hlavu, „už jdu, už jdu!“
A zase zmizel za doprovodu hlasitého prásknutí.
„Doufám, že ho Brumbál zavraždí,“ řekla pomstychtivě XXX, „a teď
pojď, XXX, na co čekáš?“

Ukázka č. 6
XXX opravdu nebyl zvědavý, co si ti dva povídají. Věděl, že by se XXX nepříjemně dotklo, kdyby věděl, že ho někdo v takové chvíli potají poslouchá (jeho samotného by se to dotklo určitě) – a kdyby to šlo, strčil by si prsty do uší a začal hlasitě bzučet, to však nepřipadalo v úvahu. A tak se pokusil soustředit pozornost na brouka, který lezl po zádech kamenného soba; brouk však nebyl dost zajímavý, aby kvůli němu přeslechl další slova.
„Prostě jsem poznal… poznal jsem, že jste jako já… byla to vaše matka nebo váš otec?“
„Co se to opovaššujete?“ vyjekla XXX. Její hlas se rozlehl klidným večerním vzduchem jako mlhový roh. Někde za svými zády XXX zaslechl, jak Fleur a Roger nahonem vyběhli z růžového keříku.
„Takhle mě v šživotě ještě nikdo neurrassil! Napůl obr? Moi? Já… já mám jen velké kosti!“
Rozzuřeně se vyřítila pryč, a jak utíkala a vztekle rozrážela růžové keře, zvedaly se do vzduchu celé mraky pestrobarevných rusalek. XXX zůstal sedět na lavičce a zíral, jak od něj prchá. Byla už příliš velká tma, než aby viděli, jak se tváří. Za nějakou minutu se zvedl také a dlouhými kroky zamířil nikoli zpátky do hradu, ale přes setmělé školní pozemky ke své boudě.
„Tak pojď,“ vyzval XXX potichu XXX. „Vrátíme se…“

Ukázka č. 7
„Proč jste nám neposlali sovu s dopisem? Pokud vím, vy sovu přece máte?“ obrátila se XXX chladně na XXX.
XXX na ni jen vytřeštil oči. Teď, když to vyslovila, mu takové řešení připadalo nasnadě.
„Já – já jsem nemyslel –“
„To je mi jasné,“ mínila XXX. Ozvalo se zaklepání na dveře a XXX, který teď vypadal nejšťastněji, jak ho kdy viděli, otevřel. Na prahu stál ředitel školy, XXX.
XXX měl pocit, že nedokáže pohnout ani prstem. XXX se tvářil nezvykle vážně. Upřeně na ně pohlédl přes svůj křivý nos a XXX si naráz přál, aby jeho i XXX raději ještě pořád otloukala Vrba mlátička.
Hodnou chvíli panovalo v místnosti naprosté ticho, než XXX řekl: „Vysvětlete mi prosím, proč jste to udělali.“ Bývalo by líp, kdyby na ně křičel. XXX byl nešťastný ze zklamání, které slyšel v ředitelově hlasu. Z jakéhosi důvodu nebyl s to podívat se mu do očí, místo toho mluvil k jeho kolenům.

Ukázka č. 8
„No, totiž… když jsme tady byli prvním rokem, – mladí, bezstarostní a nevinní –“
XXX vyprskl smíchy. Nedokázal si představit, že XXX a XXX byli někdy nevinní.
„– dobrá, rozhodně nevinnější, než jsme dnes – dostali jsme se do takového maléru s Filchem.“
„Nechali jsme v jedné chodbě vybuchnout bombu hnojůvku a jeho to z nějakého důvodu rozčílilo –“
„Takže nás odvlekl k sobě do kanceláře a začal nám vyhrožovat obvyklými nápravnými prostředky –“
„– školním trestem –“
„– vykucháním –“
„– a nemohli jsme si prostě nevšimnout zásuvky na jedné z jeho kartoték, která byla označená nápisem Zabavené a obzvlášť nebezpečné předměty.“
„Snad nechcete říct –“ vyhrkl XXX a tvář se mu začala roztahovat úšklebkem.
„No, co bys dělal na našem místě ty?“ otázal se XXX. „XXX zorganizoval manévr na rozptýlení pozornosti, když do chodby vrhl další bombu hnojůvku, já jsem honem otevřel tu zásuvku a popadl jsem – tohleto.“
„A umíte s tím zacházet?“
„No jistě,“ uculil se XXX. „Tahle báječná hračka nás naučila víc než všichni profesoři v celé škole.“

Ukázka č. 9
Slyšel křičet dívčí hlasy, Malfoyův jekot, Georgovy kletby, pískot píšťalky a řev davu, ale nestaral se o to. I poté, co někdo poblíž zvolal „Impedimenta!“ a to ho odhodilo dozadu, nevzdal se pokusů praštit Malfoye do libovolného místa, na které by dosáhl.
„Co si myslíte, že děláte?“ zaječela madam Hoochová, když Harry vstal. Nejspíš to byla ona, kdo ho zastavil zaklínadlem Překážka; v jedné ruce měla píšťalku a v druhé hůlku; její koště leželo opuštěné o pár stop dál. Malfoy ležel zkroucený na zemi, kňučel a sténal a u nosu měl krev; George měl oteklý ret; Freda ještě pořád držely tři střelkyně a v pozadí se chichtal Crabbe.
„Ještě nikdy jsem takové chování neviděla – oba dva okamžitě běžte do hradu a přímo do kabinetu ředitele koleje! Běžte!“
Harry a George se otočili a mlčky, těžce oddechujíce, odpochodovali z hřiště. Vytí a posmívání davu sláblo a sláblo, až dorazili do vstupní síně, kde neslyšeli nic jiného než své vlastní kroky. Harry si uvědomil, že se mu v pravé ruce, kterou měl odřenou, jak praštil Malfoye do břicha, pořád něco hýbe. Podíval se a spatřil stříbrná křidélka zlatonky.
Ještě ani nedorazili ke kabinetu, když spatřili profesorku McGonagallovou rázovat chodbou. Měla šálu v nebelvírských barvách, ale třesoucíma se rukama si ji strhla a byla úplně sinalá.
„Dovnitř!“ řekla a zuřivým gestem ukázala na dveře. Harry a George vstoupili. Posadila se za stůl a podívala se na ně, celá se chvěla zlostí a nebelvírskou šálou praštila o zem.

Ukázka č. 10
A najednou bylo všechno studené a tmavé: Slunce bylo za obzorem stěží viditelné, když klouzal těsně vedle XXX nahoru přes pozemky k jezeru.
„Přidám se k vám brzy v hradu,“ řekl studeným hlasem. „Teď mě nech.“
XXX se uklonil a vydal se zpět na cestu, černý kabát za ním vlál. XXX šel pomalu a čekal, až XXX postava zmizí. Nebylo pro XXX, ani pro nikoho jiného, kam půjde. Z oken hradu nesvítila žádná světla, a tak se mohl skrýt… A za okamžik na sebe uvalil kouzlo, které ho skrylo i před sebou samým.
Kráčel kolem okraje jezera a všímal si obrysů milovaného hradu.
A tady byla, odrážela se v tmavých vodách. Hrobka z bílého mramoru. Zbytečná skvrna v tak důvěrně známé krajině. Znovu pocítil ten nával euforie, ten opojný pocit zničení.
Pozvedl hůlku. Jak příhodné, že tohle bude její poslední velký čin. Hrobka se rozdělila ve dví seshora až dolů. Zahalená postava byla stejně vysoká a hubená, jako zaživa. Opět pozvedl hůlku. Pokrývka, do které byla postava zahalená, se odhrnula. Obličej byl průsvitný, bledý, propadlý a ještě pořád téměř dokonale uchovaný. Pohled jim sklouzl na zahnutý nos. Ucítil pobavený výsměch. XXX měl ruce složené na hrudníku a tam ležela, sevřená, pohřbená spolu s ním.

A jste na konci ukázek, ale ještě nejste na konci hraní si. Ještě nám zbývá indície ke slovu do magické tabulky. Bude to hádanka a věřím, že žádný z vás nezaváhá ;o)

Kdo jsem

Já jsem já?

V mém nitru dlí bytost všímavá.

Jsem bystrý a i když myslíš, že spím,

vše vidím svým okem kouzelným.

Třebas říkají, že jsem k ničemu a blázen,

v Azkaban mnohý Smrtijed byl mnou vsazen.

Neznám strach a když tvrdíš opak, pak zhyň!

Jen jednou přemohl mne čísi nezdařený syn.

Jak koukám, kdo jsem už dávno víš…

tak na poslední řádek mé křestní jméno vpiš!

A to je z desátého kola všechno. Doufám, že jste se pobavili, pohráli si a současně si při hledání odpovědí užili mnohé dobrodružství s hrdiny knih HP. A to byl účel.

Nezapomeňte mi v odpovědích uvést i slovo, co vám vyšlo do tajenky.

Hezký den a do dalších kol držím palce.

Andy

Soutěžní úkol posílejte do sovince Žlutého Trimela (email), který najdete v pravé horní části úvodní stránky časopisu.

Označte ho do předmětu jako DESÁTÝ ÚKOL – KNIHY HP a nezapomeňte se podepsat vaším kouzelnickým jménem. Na civilní jména nebudeme reagovat.

Pravidla TNT (Tradiční nováčkovské soutěže) a magickou tabulku najdete zde:  http://trimeles.mrzimor.cz/?p=12463&preview=true

Seznam cen, které můžete v TNT vyhrát, najdete zde:  http://trimeles.mrzimor.cz/2016/06/28/tradicni-novackovsky-turnaj/