Zařazovací slavnost již máme za sebou a nastal ten nejsprávnějčí čas se za ní poohlédnout. Využila toho nová tvář Mrzimoru, Bronislava Tošenovjan, a podělila se o její pocity – a také obavy -, které ji naplňovaly před slavností i po ní. A jak se na emoce sluší, hezky je zformovala do básně Jezevcem od teď už napořád.

Kampak mě, kloboučku, zařadíš?
Na mě se nekoukej, jen ty to víš.
Ty si snad nevíš rady?
Tak to jsme dva tedy.

Dost jsem o tom přemýšlela,
v noci nespala, celá zbídačelá.
Hadů se bojím a lvů taky,
havrani ve mně budí rozpaky.

Říkáš jezevci? Panečku,
o tom jsem neuvažovala ani chviličku.
Vlastně proč ne, říká se, že jsou milí.
Prý spolu všechno zlé i dobré sdílí.

Já myslím, že jsem rozhodnutá.
Musím hned napsat tá-
tovi, aby mi poslal ty žluté trenky.
Jsem u žlutých, pozvedněte sklenky.

Klobouk dolů a šup šup do kolejky,
jací jen jsou žlutí čarodějové a čarodějky?
Jéje, tady to žije.
Hodně se tancuje, jí a pije.

S úsměvem si sednu do rohu,
hodím nohu přes nohu,
a v tu chvíli vím jistě,
že jsem na správném místě.

Za vás mrzimorské budu ráda bojovat,
tvrdě makat, ne moc flámovat.
Společně všem předvedem,
že dovedeme vyhrát s přehledem!

Bronislava Tošenovjan