Tak ono je to pochopitelné. Prožít vlastní smrt musí být neobyčejně stresující, těžký, vyčerpávající až vražedný zážitek. Není divu, že ho dotyčný kolikrát raději vytěsní nebo na něj nechce vzpomínat vědomě. A pak se klidně najdou tací, co toho chudáka nutí, aby o tom ještě mluvil…

Já jsem si tedy přisedl ke stolu u Tří v době, kdy debata byla už v plném proudu. Kolem Grapišky sedělo několik nováčků, snažilo se jí mírným nátlakem donutit ke vzpomínání. Ta chudinka byla úplně ztracená duše. Věřte mi. 

Zrovna popisovala svou smrt, ale nějak se spletla a zamotala se do tragického dne, kdy přesně na Den Brka došly brky.

Jenže nováčci se nechtěli dát a začali tahat z rukávu jakési zvěsti…

Tím ale Grapišku  zmátli a ona se začala trochu ztrácet…

Trochu hodně, no.

Tak jsem se rozhodl, že v tom tu chudinku nemohu nechat, a že jí tedy pomohu…

A tak si Grapiška začala trochu vybavovat podrobnosti. Perníkovou chaloupku baby Jaggy, taky si vzpomněla, že baba zrovna něco vařila. Myslela, že to byl perník, ale taktně jsem jí připomněl, že perník se peče.

Pak už to začalo být lepší…

Vybavovalo se jí toho čím dál víc…

… až se jí to vybalilo vybavilo celé

Jojo, bylo to smutné povídání, ale alespoň nováčci vědí, na co si dát v lese pozor!

A tak skončilo vyprávění o Grapiščině smrti – smekne klobouk a pokývá hlavou – Tak dobrou noc, děti a u další pohádky se na vás s Grapiškou zase těšíme!