Žlutý Trimeles přináší pokračování úspěšného článku Pochod nadšených prváků od Lyry Oxley, tentokrát s nováčky o kolejní příslušnosti. Hezké čtení!

Někteří z nás netrpělivě vyhlíželi slavnostní zařazování do koleje. Spousta z nás tušila, že naše pravé místo se nachází právě v Havraspáru. Letos nebyl snad žádný prvňáček, který by si tam nepřál být. Nebo alespoň to po většinou vyplývalo z rozhovorů se studenty U Tří košťat. Sama si moc dobře pamatuji, jak mě od mé vytoužené koleje odrazovali. Bylo proneseno dokonce i pár vtipů o tom, že mě musí pod svá modrá křídla zlanařit.

Naštěstí je v modré koleji počet omezených míst a klobouk sám moc dobře ví, že všichni se tam nevejdeme. Přece není letos tolik inteligentních hlaviček. Musí tu být ještě někdo, kdo přilne lépe ke své odvaze, ke ctižádostivosti nebo k pracovitosti. Kdo ví, zda se názor našeho klobouku zamlouval nováčkům všem. Já byla se svým verdiktem spokojená. Ale co ostatní studenti?

A: „Hezký slunečný den přeji. Jmenuji se Lyra Oxley a přišla jsem za tebou s několika otázkami. Týkají se ohledně nejvíce vyčkávaného dne, který proběhl před nedávnem (konkrétně 1. 2. 2017). Myslím tím zařazování! Měl/a jsi pocit, že tušíš, kam budeš patřit? Nebo jsi měl/a obavu, že hned po zařazení budeš zklamán/a rozsudkem Moudrého klobouku?“

Adele Clarck: „Upřímně jsem doufala, že se do své koleje dostanu. Ano, měla jsem obavy, ale na druhou stranu každá kolej je krásná a neměla bych s ní problém.“

Judith Waitová: „Popravdě řečeno, byla jsem dost nervózní. Po příchodu na hrad jsem neměla úplně jasno, do které koleje bych ráda patřila. Až během pár dnů jsem si uvědomila, že už vlastně vím, kam bych chtěla. Takže jsem se trošku obávala, aby mě Moudrý klobouk nepřiřadil jinam.“

Anee Hillsová: „Popravdě… Jsem možná tušení měla a opravdu se to podařilo a dostala jsem se do Havraspáru. :)“

Lucretius McBrave: „Ahoj Lyro, upřímně sám jsem nevěděl, do jaké koleje bych chtěl. Trochu mě to stresovalo, všichni se mě na to ptali a dokonce o tom byl 1. úkol v trimelovské nováčkovské soutěži. Volbu koleje jsem nechal na Moudrém klobouku, ten to konec konců ví nejlépe. Obavu jsem neměl, jsem si jistý, že v každé koleji je něco výjimečného. Řekl bych, že mám od každé koleje trochu, ale vůbec se nedivím, že mě Moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu. Zpětně, když se nad tím zamyslím, to byla zřejmě pro mě ta nejlepší volba.“

A: „A jak probíhal vlastně tvůj první den zde v Bradavicích? Patřil/a si mezi ty, kdo si popovídali s kloboukem hned? Nebo jsi to co nejdéle odkládal/a? Někteří z nováčků prý dokonce s kloboukem ani nehovořili. Co si o tom myslíš?“

Adele Clarck: „S kloboukem jsem měla tu čest hned první den. Obecně můj první den byl seznamovací. Procházela jsem hrad a pomalu vše začala chápat. Jak co funguje a kde se nachází. Co se týče oddalování zařazení do koleje, tak mi přijde, že je to hloupé. Vědět, kam patříte, je důležité. Vůbec tam nejít? To je důkaz, že člověk má strach sám ze sebe.“

Judith Waitová: „Můj první den? – zamyslí se – Nadšeně jsem lítala po celém hradu i jeho prostranství a radovala se, že sem konečně můžu vstoupit. Nemohla jsem se totiž dočkat vstupu na hrad a netrpělivě jsem počítala dny a později dokonce hodiny, kdy mě paní Norrisová pustí bez problémů dovnitř.
S kloboukem jsem nemluvila hned, dávala jsem si načas.
Ti, co si klobouk na hlavu nenasadili, o moc přišli. Byl to zážitek, na který nezapomenu! Podle mě je to nádherný rituál, patří k této škole i k celému kouzelnickému životu.“

Anee Hillsová: „Mluvila jsem s kloboukem hned. :)) A co si o tom myslím? Asi nic… XDD“

Lucretius McBrave: „Patřil jsem mezi aktivisty, co s ním hned hodili řeč. Doufal jsem, že mě třeba naťukne, on ale bývá tajemný jako hrad v Karpatech. První den jsem se porozhlédl po hradě a přilehlých pozemcích, napsal svou první soutěž, vyluštil první čaroku. Teď, když výuka začala, bych takové klidné dny přivítal ihned s otevřenou náručí.
Že někteří nepokecali s moudrým kloboukem? Jejich mínus. Sami se připravili o možnost dostat se do koleje, která se pro ně nejvíc hodí, nebo která by se jim nejvíce líbila. Je to jejich volba, ale ať si potom nestěžují, co se děje v jejich koleji.“

A: „Byl/a jsi spokojený s verdiktem Moudrého klobouku? Nebo jsi byl/a hodně zklamaný a nechtěl/a si ve své nové koleji být?“

Adele Clarck: „Ano. Zbožňuji svoji kolej a lidi v ní.“

Judith Waitová: „Klobouk vyslyšel mé přání. Jsem spokojená, že patřím k jezevcům.“

Anee Hillsová: „Rozhodně jsem byla spokojená… Měla jsem radost, že jsem se dostala zrovna do Havraspáru.“

Lucretius McBrave: „Jsem velmi spokojený a doufám, že ve Zmijozelu odvedu kus dobré práce.“

A: „Spousta studentů prvního ročníku se po zařazení už nepřihlásila. Vsadím se, že ty bys k nim určitě nepatřil, přesto se tě však zeptám: Pokud by tě zařadil klobouk do koleje, po které bys vážně netoužil, chtěl bys skončit zde jako student v Bradavicích? Nebo ti tato reakce přijde až příliš přehnaná?“

Adele Clarck: „Jak jsem řekla. Mám ráda všechny koleje. Proto mi přijde smutné, že někteří lidé jinou kolej odsuzují. To, že se někteří po zařazení nepřihlásí, mi přijde zbabělé.“

Judith Waitová: „Před slavností jsem o tomhle uvažovala. Co když se dostanu jinam? Ustojím to? Naštěstí to nemusím řešit. Na druhou stranu si myslím, že jen kvůli tomu bych nechtěla odejít ze školy. Přeci jen je to výběrová škola, zápis se otvírá jen dvakrát do roka a nedostane se sem každý. Je to tu skvělé, dá se tu dělat tolik věcí. Nechtěla bych o to přijít!“

Anee Hillsová: „Rozhodně přehnaná… Každá kolej má něco do sebe. Podle mě je to blbost… :)“

Lucretius McBrave: „Žádná kolej mi není vyloženě protivná, ale v případě, že by nějaká taková zde byla a já se do ní dostal, zkusil bych jí dát alespoň šanci, než to úplně vzdát. Mnohdy se věci na první pohled zdají jinačí, než ve skutečnosti jsou. Třeba by se mi tam zalíbilo, a kdyby ne, nikdo nemůže říct, že jsem to alespoň nezkusil. Odejít z Bradavic takhle náhle, když jsme tak dlouho čekali na otevření registrace, mi připadá hodně dětinské, dokonce i na jedenáctileté studenty.“

A: „Když jsem ještě často chodívala do hostince U Tří košťat, často se tam probírala kolej Havraspár. Téměř každý nový student chtěl být totiž za modráska. Co si myslíš o tzv. epidemii zmodrání? Je to jen přechodné nebo i příští rok se máme těšit na další příval modrých nováčků?“

Adele Clarck: „Nevím, co najednou všichni vidí na Havraspáru. Předtím to byl Nebelvír a co bude dál? Zmijozel? Upřímně… Takoví lidé, kteří chtějí do koleje, co je momentálně ‚top‘, jsou ovce, co se drží stáda. Nemluvím o těch, co si delší dobu stojí za svou kolejí, i když je zrovna oblíbená.“

Judith Waitová: „Epidemie zmodrání? – usmívá se tomu výrazu – Havrani působí jako dobrá parta a kolej jako taková nabízí určitě spoustu zábavy pro své studenty. Jejich časopis je úžasný. I já jsem tam chtěla, ale upřednostnila jsem Mrzimor. Všichni nemůžeme být v Havraspáru, nevešli bychom se tam. I Mrzimor se věnuje svým členům, máme tolik akčních lidí, jen se o tom tolik neví. A zase si myslím, že se ne každý tlačí do Havru. Potkala jsem nováčky, co chtěli i do Nebelvíru a Zmijozelu, a o Havraspáru ani neuvažovali.“

Anee Hillsová: „Myslím, že příští rok to bude jiná ‚epidemie‘. Podle mě budou chtít do jiné koleje…“

Lucretius McBrave: „Nemyslím si, že by všichni, nebo převážná většina, chtěla do Havraspáru. Mě například připadalo, že hodně studentů chtělo do Mrzimoru. Dle mého postřehu chtělo nejméně lidí do Nebelvíru, ale jsem omezen jen lidmi, se kterými jsem se v síni nováčků a v návštěvní místnosti bavil. Třeba tomu bylo jinak. Pro mě osobně byl Havraspár kolejí, do které bych chtěl ze všeho nejméně.“

A: „Děkuji ti moc za rozhovor. Je ještě něco co by si chtěl čtenářům anebo snad dokonce někomu konkrétnímu vyřídit?“

Adele Clarck: „Chtěla bych popřát krásný den mým Nebelvírům, profesorům, i všem ostatním na škole :-)“

Judith Waitová: „Tys mi teda zavařila tou poslední otázkou… – smích – Žádný vzkazky nemám!“

Anee Hillsová: „Já taky děkuju za rozhovor! Vyřídit asi nic nechci… XDD“

Lucretius McBrave: „Já děkuji za příjemnou rozmluvu. Dovolil bych si pouze jeden vzkaz a to pro madam Jostein, hlavní lesnici, a žlutého Tada (jehož jméno je tak dlouhé a složitě komplikované, že jím nechci zaneprázdňovat korektora): ‚Vážení, kdy půjdeme pro nový matroš?‘“

Příště se dozvíme, co na nováčky říkají starší studenti. Článek Kolejní příslušnost II vyjde co nevidět.

Prozatím se s vámi loučí
Lyra Oxley