Ahoj, vítám vás u rubriky Vzpomínáme. Jedná se o společné dumání nad událostmi minulých let. Vždy si odcházím jednoho člena naší koleje a jednoho zástupce odjinud, ať si to zpestříme, poprosím je, aby zavzpomínali, nebo dokonce poprosili své starší příbuzné a poté se o to s námi podělili. Nebude to nudná historie, ale opravdové příběhy některých z hradu.

 Pro první kolo jsem zvolila jednoduché téma, vzpomeňte si na vaše první přihlašování do předmětů. Nejdříve si vyslechneme někoho z Mrzimoru a to přímo naší Susie Rose Queenové! Ahoj Susie, jak si vzpomínáš na tento den? Událo se něco zajímavého?

Tehdy jsem byla ještě vyjukaný nováček. Na hrad jsem se přihlásila v zimě a škola začala ještě než jsem se stihla rozkoukat. S půjčenými galeony jsem zamířila k učebnám a naprosto nerozhodnutá jsem hledala, co bych chtěla studovat. Bloumání po chodbě a přemýšlení kam se zapsat nebralo konce. Jenže pak jsem ucítila silnou levandulovou vůni a díky svému nosu (a tomu, že vůně byla opravdu výrazná), jsem se dostala až k učebně Magie krásy. Profesoři se zrovna hádali, kdo je krásnější. A já jsem se tam tak nešťastně přimotala, že po mně vyžadovali rozsudek. Přemlouváním, že jsou krásní oba, jsem tam strávila tolik času, že když mě propustili, nezbývalo mi nic jiného než se zapsat právě na Magii krásy. Všechny ostatní třídy už byly zaplněné. I když mě po tom dni dlouho bolela hlava a všechno mi pořád trochu voní po levanduli, jsem ráda, že jsem se nakonec zapsala právě tam.

Děkuji, to je jasný příklad toho, že náhoda vždy zmůže své. A teď nás čeká příběh od Aimée Leavittové z Havraspáru. Ahoj Aim, tak co, jak dobře si to pamatuješ ty? Nastalo nějaké histerické drama?

Ahoj, Dylannie!

Můj první zápis do předmětů? +usilovně vzpomíná+ Jo, už vím! No, nevím jestli to bylo úplně drama… Byla jsem naprosto vynervovaný nováček, který i přes všechno vysvětlování neměl představu, jak takový zápis vypadá. Takhle, znala jsem ho teoreticky, ale prostě jsem si to moc nedokázala představit, neměla jsem představu, jak se co bude obsazovat. Vzpomínám si, jak strašně moc jsem chtěla na Kouzelnickou návrhařinu a byla jsem přesně v 19.00 připravená před třídou, abych se mohla zapsat. S tím jsem neměla problém, tuším, že když jsem třídy po první vlně zapisování kontrolovala, byli na návrhařině zapsaní tři studenti. O to víc mi bylo líto, když jsem viděla plně obsazenou Čokomagii, na kterou jsem měla jít spíš první den a návrhařinu si nechat na později. Ale tak alespoň jsem se poučila do letošního roku, kdy spokojeně v třídě Čokomagie sedím hned od prvního dne zápisu. -usměje se-

Děkuji Aim, snad se ostatní poučí z tvých chyb. Dále poprosím o vzpomínku Sooyeon Choi ze Zmijozelu. Jak jsi se poprvé přihlašovala ty?

Můj první zápis na předměty neproběhl zas před tak dlouhou dobu. Jsem teprve ve druhém ročníku, takže to je sotva rok. Pamatuji si, že v den zápisu jsem ještě neměla celou uniformu a musela si někde rychle půjčit peníze na hábit. Tehdy se mi nabídl jeden milý zelený student… myslím, že jeho jméno je Zkýblehněv? Nevím, nejsem si jistá… každopádně jen jsem si myslela, že je milý a štědrý do té doby, než po mě začal chtít ještě úrok 21% navíc za hábit, že si musel půjčit od koleje, aby někomu tak neschopnému, jako jsem já půčoval peníze!
Po svém ranním fiascu s ním jsem zabruslila do Velké Síně, kde byli pro moje štěstí samí starší studenti, kteří klábosili nebo pomlouvali.
Víte přeci, jak to na školách chodí…
Sice jsme kouzelná škola, ale nechováme se v tadytom nijak jinak, jak mudlové.
No ještě abych nezapomněla… tehdy se o mně v koleji dozvěděli, že jsem z poloviční rodiny, tudíž napůl čarodějka a napůl mudla… myslím, že si dokážete představit, jak to nesli ostatní studenti, zvláště, když pocházím ze Zmijozelu.
Zprva měli velký problém se mnou jednat vážně, ale později zjistili, že jsem opravdu milá a hodná holka. (Poté, co jsem jako nováček všechny zmlátila pálkou a potloukem na hřišti i mimo něj)
Jak se blížil večer a stoly se začaly plnit večerní hostinou před zápisem, už na mě doléhala nervozita.
Ta nervozita, kterou jsem polykala každou merlinovu minutu, než se pověsily informace o výuce a posléze výběr předmětů, na které se přihlásit. Pro mne to byl velký oříšek, nevěděla jsem, co mi půjde a co ne, hlavně jsem byla asi tak o hlavu menší než jsem teď a o dvě menší, než zbytek mých spolužáků.
Strach jsem tudíž neměla jen z toho, že bych se nedostala na předmět, který chci, ale zároveň jsem se bála o své přežití!
Navíc, sama jsem se k zápisu dostala až 30 minut po spuštění, protože ten nával byl obrovský. I přesto, že jsem šla až o půl hodiny později, než všichni ostatní, schytala jsem několik modřin, které se hojily několik týdnů!
Od té doby vím, že s sebou na zápis vždycky nosit pálku a koště na odhánění ostatních studentů.

Děkuju Soo, už chápu, že u sebe máš pálku vždy! A nyní už zbývá jen Nebelvír, který nám zastoupí Rebeca Werde. Ahoj, tak spusť, co se přihodilo tobě?

Při vzpomínce na první zápis mi vždy mírně přejede mráz po zádech. Můj den se hroutil snad od samého začátku.
Začalo to celkem slibně. Ráno jsem vstala, venku zpívali ptáčci, tak jsem si říkala, že je to určitě dobré znamení. Když jsem přešla k zrcadlu, tak jsem se zhrozila. Mé vlasy byly úplně preleželé a na obličeji mi vyrazilo něco, co dávám za vinu nejspíš alergii na pyl.
Řekla jsem si, že se tím nenechám rozhodit, vlasy jsem svázala do copu, vypadaly… No, šlo to a oblékla si krásnou, novou uniformu. Připnula na hruď odznáček koleje, přes rameno přehodila brašnu a vykročila jsem pravou nohou. Trochu jsem zaklopýtla, ale to mě nijak nepřekvapilo, já konec konců jsem schopná zakopnout i na zcela rovné podlaze. Plná elánu jsem došla do Velké síně, kde již čekaly konvice s kafem. K mému obdivu jsem kafe nerozlila, údiv však dlouho netrvá, neboť jsem si v zápětí polila mlékem černou, předtím čistou sukni a hábit. Snažila jsem se to ihned utřít a nebylo to skoro vidět, ale po zbytek dne šla z oblečení nevábná vůně.
Během pár hodin se mi toho podařilo docela dost. Vrazit do studentů vyšších ročníků, přišlápnout si tkaničky, s čímž jsem si vzpomněla že jsem si zapomněla přezout polobotky… S pochmurnou náladou jsem se tedy vypravila do kolejní místnosti. Tam jsem si říkala, proč se mi lepí smůla na paty. Usedla jsem se do křesla, dívala do krbu… Najednou se probudím, podívám na hodiny a ono je devět večer! Rychle běžím si zapsat předmět. V tom momentu mi štěstí přálo, poslední volné místo.

Jak se říká, měla jsem štěstí v „neštěstí“.

Páni Reb, to bylo největší fiasko na závěr, až se divím, že jsi z Bradavic ještě neutekla, při takové smůle!

Všem vám moc děkuji za čas, který jste mi věnovali (i těm, kteří to dočetli až sem) a budu se těšit příště :D.

Dylan Annie Future