V prvním týdnu jsem si splnila pár úkolů, aby se neřeklo, že jsem nějaká líná a abych svému svědomí trošku ulevila. Přeci jen jsem byla zvyklá dělat úkoly včas a v neděli jsem si odesílala maximálně jeden či dva úkoly, které jsem stejně již měla nějaký ten den hotové, jen jsem je nechtěla hned odesílat. Prostě takový trošku vzorný student.

Když se blížil den D, zbývalo mi přibližně 10 úkolů, ať už klasických či mimořádných. Sobota večer .. pfff .. předpřipravila jsem si pár obrázků a šla jsem s klidným svědomím spát. Neděle ráno .. ano termínová neděle. Ten den byl tu. Ráno si v klidu snídám, směji se pod vousy, jaká to bude pohoda a že to zvládnu levou zadní.

Problém byl v tom, že jsem si do svého plánu nezařadila veličiny typu – TV, hudba, kniha a zvířata. Jedna věc střídala druhou a v mžiku tu bylo nedělní odpoledne a mě pomalu, ale jistě začala jímat hrůza. Nestíhám, nechte mě být, jděte si otravovat jinam .. to byly mé nejčastější výkřiky od mého pracovního stolu. Vím že jsem byla protivná, ale v takových situacích je nejlepší se mi obloukem vyhýbat.

Srdeční tep se již nedal změřit. Jeho hodnoty dávno dosáhly hranice jiné galaxie. Chuť k jídlu raději utekla, než aby přežívala na opakování vět, které jsem si stále předčítala. Mozek si dal pauzu a vyvěsil ceduli nerušit. Takoví byli mí partneři v zločinu. Celé tělo mě zradilo a já z posledních sil dokreslovala a dovymýšlela slova do úkolů. Vše jsem nakonec zvládla odevzdat, ale ruku na srdce .. již nikdy více.

Ráda bych touto cestou provedla hlubokou úklonu všem, kteří si nechávají úkoly na poslední chvíli. Je jedno, zda schválně či nestíhali. Jste opravdoví hrdinové, že jste se doposud zvládli z těch nervů nesložit a dále nás oslňujete svojí přítomností. Mi, co se tam v síni válíme, bychom vám měli sloužit, aby vaše utrpení bylo o něco snesitelnější.

S úklonou

Whina S.