Když jsem se ve svém úplně prvním článku zmínil o svém dosavadním životě před Bradavicemi, netušil jsem, že to v redakci vezmou tak vážně. Koho by zajímal příběh dalšího z mnoha studentů této školy? Jenže to hned druhý den bylo: „Když jsi tedy tak záhadný, proč to nesepíšeš?“ a „Tak se tedy ukaž, my tě nepoženeme, když sesmolíš další článek.“. Takže tak. Chvíli to trvalo, než jsem si dal říci, ale tady to je. Jedna zpověď dalšího hříšníka.

Kde bych měl začít? Asi od začátku, že? Ale který si vybrat? Ten, kdy jsem dostal dopis z Bradavic? Ne, moc pozdě. První vzpomínka? To je až moc brzy. Co první záchvěv magie? Hm, to je ono.

Byl podzim. Ne ten vlezlý, sychravý. Jeho začátek. Ten, při kterém listí teprve začíná žloutnout. Dny a noci jsou teplé a všichni si užívají dozvuky léta. Tedy, až na mne. Hned po škole mě čekala výpomoc v obchodě mých rodičů. Byl to takový klasický obchod se vším, jak ho znáte z mnoha filmů. Útulné osvětlení, dvě průchozí uličky, v nich spousta polic se zbožím, po jedné straně kasa. Na to, že byl zastrčený v centru města, se dnes divím, že jsme se z něho uživili.

Vzal jsem za vchodovou kliku a otevřel. Uvítal mě známý zvonek nade dveřmi. Pozdravil jsem tátu, stojícího za pokladnou a očima prolétl, co chybí v policích. Jako vždy většina věcí, když měl službu on. Sundal jsem si v zadní místnosti batoh a svršky a navlékl se do pracovního trička. Díky bohu za to, že mě už nenutil nosit zástěru. Alespoň v tomhle jsme šli s dobou. Hned jsem se odebral do skladu, pro to, co nutně potřebovalo doplnit. Vrátil jsem se s plnýma rukama a začal doplňovat.

Takhle mi to vydrželo celé odpoledne, než si mě vyzvedla máma z pochůzek. Rozloučil jsem se s tátou a pelášil za ní ven. Cestou jsme si povídali. Ani už nevím o čem, asi to nebylo důležité. Celý den jsem měl podivný pocit, že se kolem mne děje více, než vidím. A já chtěl vědět, co se děje. Doprovodil jsem mámu domů a šel si dělat do pokoje úkoly. Když jsem zakončoval jeden úkol z matematiky, máma na mě zavolala, že mám telefon. To byl Tomáš, jediný kamarád, kterého jsem ve škole měl. Jestli prý nechci jít na chvíli ven si hrát. Zeptal jsem se mámy, jestli můžu jít na chvíli ven s Tomášem. Kývla hlavou a zamávala mi na znamení, že vycházka mi byla povolena.

Takže jsem si obul pevné boty, vzal si svůj těžký kabát a vyrazil ven. Sraz jsme měli jako obvykle v zahradě jednoho z hradů, co tu zůstal po předchozích generacích. Na místo jsem dorazil s deseti minutovým předstihem. Čekal jsem na Tomáše. Deset minut. Dvacet. Po tři čtvrtě hodině jsem to vzdal a šel se projít. Začalo se stmívat. Pouliční lampy se rozsvítily. Čas vrátit se domů.

Podíval jsem se směrem jedné z vyhlídek na protější kopec. Divné. Nikdy jsem ji nevěnoval moc pozornosti. Šel jsem k ní blíže. Opřel se rukama o stěnu, nadechl se vzduchu a rozhlédl po okolí. V ten moment se to stalo. Tělem mi projela vlna energie, jakou jsem ještě nezažil. A najednou jsem viděl. Ne očima. Nedokážu to popsat. Bylo to, jako bych se propojil se vším, co se dotýkalo země. Viděl jsem, jak lidé chodí okolo, veverku, co do stromu schovávala zásobu na zimu, stromy, jak rostou a hýbají se do větru. Vše v několika úderech srdce. Během chvíle jsem se z tohoto pocitu vzpamatoval. Co to bylo? Znělo mi hlavou. To vystřídala otázka. Zvládnu to znovu? Pokusil jsem se dostat do stejného stavu jako předtím. A za moment jsem zase viděl vše jinak. Teď více kontrolovaně. Pomalu mi to začalo docházet. Jsou to kouzla nebo jen blázním ze stresu. Podíval jsem se na hodinky. Safra. Přijdu pozdě a začal jsem se vracet domů.

Tam jsem vše řekl mámě. Vyslechla mě a až moc podezřele v klidu, celé mé vyprávění přijala. Když jsem skončil, kývla hlavou a vstala z gauče.

„Doufala jsem, že tenhle den nenastane. Přesto, jsem za tebe i ráda.“. Mámě ukápla jedna osamělá slza a usmála se na mě. „Počkej tu chvíli, něco musím najít.“, a šla se přehrabovat do jedné ze skříní.

Ze spodku jednoho šuplíku vytáhla zažloutlou obálku, kterou mi podala. Byla zapečetěna voskovou pečetí s Bradavickým erbem, což jsem se dozvěděl později. Vevnitř byl dopis na těžkém papíru, psaném úhledným písmem. Psaní bylo od mé biologické matky. Čarodějky. Vysvětlovala v něm, proč mě musí dát muddům, jak jí je to líto. Dále popisovala, kdo jsou kouzelníci, jakou mají moc, co dělají a že se s nikým o tom nemám bavit. Také to, že až přijde čas, můžu jí navštívit v Bradavicích. Sevřel jsem dopis v ruce. Otočil se na místě a šel do svého pokoje.

Až za dveřmi jsem si dovolil nadechnout. Já jsem čaroděj? Jak je to možné? Podíval jsem se nevěřícně na dopis. Slyšel jsem, jak máma v obývacím pokoji začala potichu plakat. Toho večera jsem nespal a přemýšlel o své budoucnosti. Ale především o tom, kdo je má skutečná matka. A jak jí najdu?

Tak začal můj osobní úkol. Jsem přesvědčen o tom, že na Hradě stále je. Nějaký tip, kdo by to mohl být?