Cesta za pokladem bývá zpravidla mezi prvními nelehkými nástrahami pro jezevčí nováčky na hradě. Je to tradiční soutěž, která se pořádá počátkem každého Hog roku a letos tomu nebylo jinak. Princip soutěže je velice jednoduchý. Nováček dostane první nápovědu, která ho nasměruje na dotyčnou osobu, která má co dočinění s Mrzimorem. Poté dostane úkol a po jeho splnění se přesouvá na další stanoviště s novou nápovědou. Takhle postupně projde všechna stanoviště, dokud nenarazí na poslední úkol. Letos jsme se navíc rozhodli, že na základě zpětné vazby z minulých ročníků počet stanovišť navýšíme, a tak se letošní jezevčí naděje musely poprat hned se 14 úkoly. Jak to dopadlo? Jaké jsou dojmy našich nováčků z jejich Cesty? A neztratil se během ní někdo? O tom bude dnešní článek.
Nejprve bych ještě rád poděkoval našemu aktivnímu nováčkovi Theodorovi Muddovi, který již přede mnou stihl krásně celou Cestu v Trimelovi popsat z vlastního pohledu a nastínil tak ostatním, co konkrétně nováčky letos čekalo. Jeho článek si můžete přečíst [zde]. Proto mi, doufám, Theo promine, že jsem se rozhodl jeho slohovou práci ve svém článku značně zkrátit, což mu vynahrazuji touto krásnou (ne)placenou reklamou. (Poznámka redakce: Ten galeon mi můžeš poslat rovnou na účet ke Gringottovým. Číslo trezoru 448351.)
Letošní Cestu zahájilo šest nováčků. Pět z nich ji dokončilo úspěšně a jeden se bohužel těsně před finálovou rovinkou ztratil. Nemějte však obavy, vyslali jsme tým záchranářů a bystrozorů, aby ho našli. Ti se vydali hledat na stanoviště naší dušinky, kde byl podle zpráv ztracený jezevec spatřen naposled. Dle slov jednoho ze záchranářů to vypadalo, že se jej naše dušinka pokusila sníst, ale tým zkušených odborníků dorazil včas, právě když si Ankaret přitápěla pod kotlíkem. Žakelínu se tak podařilo zachránit včas a Anki dostala jako odškodnění za způsobené problémy bezedný hrnec bramborové kaše. Podle posledních zpráv se v něm ubytovala a žije v něm šťastně až dodnes.
Nyní se společně podíváme na vypracování posledního úkolu našich nováčků.
“Napiš mi, jak se ti letošní Cesta za pokladem líbila. Buď kritcký/á, buď pozitivní. Pověz mi jaké úkoly tě bavily, jaké zase ne.”
Jako první do cíle dorazila Helen Miltonová. Zde je její vyjádření:
Helen> „Musím přiznat, že Cesta za pokladem mě naprosto nadchla! A proč? Asi proto, že s sebou přinesla hodně poznání naší koleje a celého HOGu. Nejvíc jsem si užívala hledání lidí dle indicií. Překvapilo mě, kolik osob už z koleje znám. A to tak, že jsem u některých nemusela hledat u jejich postavy informace. Naopak, když jsem měla hledat někoho, kterého jsem podle nápovědy hned nevěděla, byla to pro mě obrovská výzva. A proto jsem ráda, že jsem se s tím porvala a objevila všechny jezevce. A abych se přiznala, tak jsem od začátku tušila, že se kruh uzavře a skončím u tebe, Freddy. -začne se smát-
Úkoly byly velmi různorodé. Asi nejpracnější bylo hledání kuchyně, a to i přesto, že jsem na ní měla spadeno už před zahájením soutěže. Ještě před tímto úkolem jsem už několik dní vyčkávala na onu pomocnou věc z jedné chytré místnosti. A dotyčný ji ne a ne uvolnit. Nakonec jsem ji však získala a do kuchyně se dostala. A jak tam byli na mě milí! Druhým oříškem pro mě bylo najít letovou plochu. Když už jsem se do ní, sláva Merlinovi, dostala, tak docílit daného počtu terčů pro mě bylo těžké. Teď už mám cvik a problémy mi to nedělá.
Co po naší soutěži nechci dlouho vidět? Ďáblovu Jámu! – prosím, tam mě neposílejte. -směje se- Při hledání všeho s jezevci spojené v jámě mi dlouho štěstí nepřálo. Dokonce jsem začínala mít tik v pravém oku. -v koutku pravého oka ji cukne- Pardon, památka na soutěž. -směje se dál- Samozřejmě, že jsem se při posílání sov setkala jak s rychlou, tak s pomalou komunikací. Ale to si myslím, že není potřeba řešit. Každý má na HOG jiné množství času a nakonec odepsali všichni. Nikdo se za celý průběh soutěže nezdál být v nepohodě, naopak byli všichni moc milí. Moc jsem si soutěž užila a docela by se mi líbilo být v budoucnu jedním z napovídačů příchozích nováčků.“
K tomu to krásnému, pozitivnímu a obsáhlému vyjádření bych snad jen dodal, že si Helen ze soutěže odnesla Mrzidasky a Organzovou sukýnku oranžovou NiT.
Na druhém místě připelášil na poslední stanoviště Theodor Mudd. Na začátku jsem již zmiňoval, že Theo se krásně rozepsal ve svém vlastním článku, a tak jeho vyjádření vezmeme zkráceně. (Poznámka redakce: Uuu, další reklama? To je druhý galeon do mého trezoru, prosím pěkně)
Theo> „Celkový pohled na Cestu je pozitivní. Jsem za ni rád, protože jsem díky ní poznal části hradu a přilehlých prostor i trochu jinak a přemýšlel o nich. Dále větší část našeho vedení a aktivní studenty v koleji.“
Dále se ještě v Theově slohovce dozvídám o tom, že jeho slovenština stojí za starou belu, že se domnívá, že pan ředitel je ve skrytu duše hrozný sadista, když vymyslel letovou plochu nebo také, že jeho skřípání zubů při vymýšlení básně pro Daria bylo slyšet po celém hradě. (Poznámka redakce: Mohu potvrdit. Uši mám zalehlé dodnes.)
Theo si za svou Cestu za pokladem vysloužil nový hábit a sovu do své sbírky v sovinci.
Lola Whiteová je bronzovou úspěšnou lovkyní pokladu. Dorazila v těsném závěsu za Theem.
Lola> „Tak Cesta za pokladem byla skvělá. Líbilo se mi objevování tajných zákoutí a historie hradu a celkově soutěživá atmosféra. Líbily se mi úkoly, i když některé byly těžší. Nejvíc se mi líbily ty první. Ani nevím, jaké to byly, ale vím, že se mi líbily. Pak mě bavilo skládání básničky. Sice jsem zjistila, že básník nebudu, ale to zas tak nevadí. Zasekla jsem se jen u Ďáblovy jámy, protože jsem nevěděla, jestli musím ke splnění úkolu uspět nebo ne. Naštěstí tu byla moje úžasná patronka, díky které jsem se cestou prokousala. Pak jsem se možná zastavila i u ostatních úkolů, jelikož jsem onemocněla, ale jinak ne. Taky jsem chvíli vedla, pak jsem se zase zbrzdila, protože mi nebylo dobře. Nevím, jak jsem dopadla, ale doufám, že nejsem mezi nejhoršíma. Všichni byli milí a s úkoly mi pomohli.“
Lola je velice soutěživá mladá naděje a myslím, že jí potěšilo, když se na výsledkové tabuli dozvěděla, že mezi posledními opravdu neskončila. Také oceňuji její věčnou pozitivní náladu. Schopnost těšit se a mít radost z věcí, které si ani sama nepamatuje, to nemá jen tak někdo. Do života však velmi pozitivní a příjemná vlastnost. Lola si vysloužila za třetí místo novou sukni.
Bramborovým úspěšným řešitelem této soutěže byl Mike Wilson. (Poznámka zcela objektivní a nezávislé redakce: Jóóóó, Majkůůůů, ty moje šikovné patronče, do tohoooo!!!).
Mike> „Cesta se mi líbila, byla to docela zábava hledat ty lidi, protože jsem díky tomu zjistil, jak najít info o lidech, co je čarostav atd. Úkoly mě donutily prozkoumat a prolézt celý hrad. Takže díky tomu jsem hledal a našel kuchyň, letovou plochu, na které mě moc baví létat a taky jsem zjistil, že se tady dají hrát kouzelnické piškvorky, tedy maškvorky. Všichni na mne byli moc milí a když jsem měl hloupé otázky, ochotně mi vše zodpověděli a vysvětlili. Stanovišť bylo vážně docela dost a jednu chvíli jsem myslel, že tu cestu snad nedokončím, ale nakonec jsem se přece jen ke konci dohrabal. Musel jsem taky vymyslet básničku na nějakou vtipnou příhodu, která se mi na hradě stala.. moc jsem se tu s lidmi nebavil, ale nakonec jsem přece jenom jednu historku našel. Docela problém byl, že první úkol byl zapojit se do vytahování v jezeře.. jenže tu dobu byla na Hogwarts nějaká chyba a jezero jaksi nefungovalo.. Ale nakonec se to vyřešilo a já prošel v pořádku dál. Jednou jsem zase dostal úkol vysvětlit a najít obrázky v odkazu, který vlastně byl jen zkopírovaný, a tudíž nešel rozkliknout. Ale pak mi dotyčná poslala odkaz ještě jednou a všechno se vyřešilo, je to spíš vtipné. Jinak všechno ostatní v pořádku a vše mě bavilo!”
Mike se i přes svou osobní krizi rozhodl Cestu dokončit a tedy si vybojoval za své čtvrté místo zaslouženou postavičku “Hi, I’m Olaf”.
Na pátém a posledním místě se umístila Daniela Dark Wolf. To však vůbec nic nemění na tom, že její průchod Cestou byl skvělý a naopak prokázala vůli bojovat. K Dany se hodí tento krásný citát od Pierre de Coubertina, mudlovského zakladatele moderních Olympijských her: “Důležitou věcí v životě není vítězství, ale zápas, základem není to, že se zvítězilo, ale že se bojovalo dobře”. Dany, tys dobře rozhodně bojovala.
Dany> „Cesta za pokladem. Byla velmi zábavná a bylo to jedno velké dobrodružství. Je zde, ale pár chvil, kdy jsem chtěla začít nadávat, ale po té, když jsem se uklidnila jsem se tomu smála.
První chvíle, kdy jsem měla chuť toho okamžitě nechat, byl úkol v Ďáblově jámě. Měla jsem za úkol najít slova spojená s Mrzimorem a jako na potvoru se nic neukazovalo. Nakonec jsem tento úkol zdolala, ale na nějakou dobu jsem se vyhýbala jámě a to velkým obloukem.
Další zákeřný úkol byl najít letovou plochu a nastřílet dvacet terčíků. Mohu říct, že hledání letové plochy bylo obtížnější než samotné střílení. Hledala jsem půl dne a nakonec jsem LP našla díky náhodě. Byla jsem chvilku velmi naštvaná, protože to byla jediná věc, kterou jsem ještě nezkoušela. Dokonce bych ji ani netipla. Teď se u toho směji, ale před tím jsem byla naštvaná. Jak jsem již řekla. Střílení terčíků bylo jednoduší, ale nechci to tímto zjednodušovat. Je to náročnější, než se zdá.
Nejvíce jsem se pobavila nad úkolem, ve kterém jsem měla najít kuchyni a něco sníst. Když už konečně najdu svitek, ve kterém je popsáno, co mám dělat. To bych, ale nebyla já, kdyby jsem nic nepokazila. Ve svitku je napsáno, i kdy se dá dostat do kuchyně. Toho jsem si já chytrá nevšimla a rozčilovala se, že se nemohu dostat dovnitř.
Byly to velmi vtipné zážitky a hlavně trošku zákeřné úkoly, které jsem nakonec dokázala splnit. Chudák Dario měl hezký úkol, ale pro mne byl velmi obtížný. Vymyslel úkol, že máme napsat básničku o nějakém vtipném zážitku, co se mi zde stal. Bohužel neumím psát básničky, takže chudák asi při čtení měl, co dělat. Nakonec mi to uznal a poslal mě s hádankou k další osobě.
Toto bude asi vše. Tedy z vyprávění. Dále bych chtěla poděkovat všem zadavatelům, protože bez nich by tato cesta být nemohla. Jsem ráda, že jsem se cesty z účasnila. Mrzí mě, že příště budu jenom divák a nebudu soutěžit. Nebudu již ten malý nováček. Již v té době budu malý student, který se zde vyzná. Pokud toto čte nějaký příští nováček, tak bych ti chtěla popřát hodně zdaru. “
Dany, děkuji ti za velice čtivý a obsáhlý závěrečný text. Dany i přes všechny nezdary Cestu dokončila a odnesla si Žlutého zajícomuta.
Jsem moc rád, že se Cesta nováčkům moc líbila. Gratuluji ještě jednou vám všem zúčastněným. No, a samozřejmě velké ovace a poděkování patří všem stanovištím, bez kterých by Cesta nebyla tak skvělá. Postupně tedy děkuji Mischel Binghum, Alex Teerové, Ludovicovi Astierovi, Katy Ritch, Selině Garcie, Marku Williamovi Callawayovi, Eivli SSeleně, madam kolejní Orestě McCollin Vianuevě, Whině Smithové, Ankaret Riannon Sarkany, Vrtichovstíkovi Třpytivému, Lee Baker a Dariovi Vienskému.
Pro Žlutý Trimeles, Freddy Reddy
Super článek, Freddy ! Jako by to bylo včera. Člověk si to aspoň připomene. A už jsem v Ďáblově jámě zase naložená :D