Když mi patronka řekla o Cestě, zprvu jsem váhal. Chce se mi zapojovat do kolejních aktivit, když jsem úplný nováček? Stojí mi odměna za to? A co když dostanu nějaký kreslící úkol? Ale nakonec mě ukecala a já se vydal na první stanoviště, kde jsem potkal Mischel.

Vážně, první úkol a hned vyfasujete Primusku. Můj virtuální ukazatel nebezpečí začal lehce kmitat. Ale bylo to vlastně jednoduché. Jdi k jezeru a pomoz při vytahování. Takže vykasat rukávy, sundat hábit a chopit se sítě. Hej rup! Hej rup! Nakonec jsem pomohl někomu ze Zmijozelu vytáhnout větev. No, nejsem úžasný? S tímto jsem se vrátil zpět a vyžádal si nápovědu, která mě zavedla k Alex.

Její úkol byl jako procházka rajskou zahradou. Tedy, kdyby taková zahrádka byla někde na Sibiři v mínus padesáti stupních Celsia a vy tam byli jen v tričku a bermudách. Jak zněl? Najdi letovou plochu a posbírej dvacet terčíků. Zdá se to jednoduché. Nebylo. S vypůjčeným, opelichaným a nalomeným koštětem se těžko lítá. Přesto, dokázal jsem po hodinovém létání nemožné. Dvacet jedna terčíků, které jsem mohl hrdě předat Alex, bylo v mém držení. A já se mohl vydat dále za třetím zadavatelem.

Tím byl Ludovic. Jeho úkol byl nakreslit jednoduchý obrázek související s Mrzimorem. Víte, jak jsem říkal, že nesnáším malování? A já ho dostanu jako třetí úkol. To byla má druhá krize. Což mě stálo drahocenný čas a já za sebou začal cítit hladový dech ostatních soutěžících. Ale překonal jsem se. Vytáhl jsem pastelky, dlouho zahrabané v šuplíku mého pokoje a začal malovat. Svůj „výtvor“ jsem poslal Ludovi sovou a doufal, že ji to po cestě nesní. Nečekaně se mi vrátila a zdravá. I s hádankou, kdo je další na řadě.

Katy pro mě měla vypečenou otázku. Vyjmenuj tři fialové z Mrzimoru. Madam Orestu a pana profesora Tadäuse jsem věděl z hlavy. Jenže teď toho třetího. Ale přišel jsem na Nicholase McElena a mohlo se pokračovat. Ano, je mi jasné, že koulíte očima, ale pro nováčka je to opravdu záludná otázka.

Další v pořadí byla Selina s pátým úkolem. Zajdi do Ďáblovy jámy a najdi dva poklady. Řeknu vám, už si nebudu stěžovat, až budu muset někomu okopávat záhonek. Naštěstí váhy osudu a štěstí byly na mé straně a já po hodině a půl mohl vylézt s hrstí Bertíkových fazolek v hrsti. Svůj úlovek jsem donesl zpět a odměnou mi byla nápověda, která mě dovedla zpět do kolejní místnosti.

A to za nikým jiným než za raubířem Markem. Ten mě otočil o sto osmdesát stupňů, zpět do Jámy. Ať mu najdu tři tajenky, které mají nějakou spojitost s naší kolejí. Tentokrát to bylo horší. Daleko horší. Ani netušíte, jaké hrůzy jsem tam viděl a zažil. Tedy, asi ano, ale o to tu teď nejde. Každopádně důkaz byl dodán a já se mohl posunout za Eivli.

Její úkol byl osvěžující. Na rozdíl od předchozích hodin v Jámě se jednalo o jednoduchou poznávačku předmětů, míst a tak vůbec. Bylo jich deset a všechny jsem znal až moc dobře. Následovalo mě uzavření kruhu.

Neboť jako další v pořadí byla má patronka madam Oresta. Která tímto úkolem odstartovala mé pravidelné noční procházky do kuchyně. Inu jezevec jak se patří.

Dále přišel na řadu úkol od Whiny, abych vyšťoural, jaké máme na Hradě fungující spolky. Čekal jsem nějaké komplikace, ale naštěstí žádné nenastaly. Další jednoduše splnitelný úkol byl za mnou a musel jsem do kolejní místnosti nahánět duchy.

A to doslova. Neboť další v pořadí byla Ankaret. Měla na mě připravenou nemilou otázku. Zjisti nějakou zajímavost o současném a minulém mrzimorském duchovi. Věřte mi, tato má třetí krize byla nejhorší. Jelikož jsem absolutně netušil, kde bych takové informace mohl vyhledat. Když mě takhle viděla má patronka, něco se v ní hnulo a postrčila mě znovu tím správným směrem k cíli. Tak, jak to patroni dělat mají. Nápověda k dalšímu členu štafety, byla natolik kryptická, že ji můj mozeček nemohl dešifrovat. Ale metoda pokus-omyl nikdy neselže.

Vrtichvostík pro mě měl připraveno zábavné odpoledne plné maškvorek. Tedy, mohl jsem si vybrat. Buď jednu výhru řechtavého Petra nebo tři maškvorek. Vsadil jsem na logiku a strategicko taktické myšlení a dal se do hledání protihráčů. Ti se našli, dokonce jsem i vyhrával. Kdo se hlásí o partičku? Chvíli trvalo, než jsem dohrál a vymámil z Vrtichvostíka dalšího, kdo je na řadě.

Následovala Lee s jejím, pro mě nejlepším, úkolem. Složit puzzle do pěti minut. Stačily mi čtyři minuty a čtrnáct vteřin. Příště bychom si mohli na test zneškodňovat bomby. Co vy na to?

Jako předposlední na mě čekal Dario, s velmi povedenou úlohou. Měl jsem mu napsat veselou příhodu, která se mi udála na hradě. Jenže ve formě básně. Víte jak jsem říkal, že nerad kreslím. Tvořit básně je na seznamu věcí, co nemusím, hned pod tím. Inu, když cítíte vavříny vítěze, zaberete a přidáte do kroku. Bolelo to a mnoho dobrých spisovatelů se muselo obracet v hrobech, když jsem to psal. Ale dopsal a mohl se vydat za Freddym do finálové rovinky.

Freddyho poslední úkol byl takový balzám na duši. Měl jsem napsat, jak jsem si letošní Cestu za pokladem užil. A tak jsem učinil. Celá úvaha měla několik palců. Z doslechu jsem slyšel, že takovou zpětnou vazbu nečekal. Promiň Freddy, ale krátké texty nejsou moje parketa. Teď, když píši tento článek, tak z ní vycházím a jsem rád, že jsem ti to napsal, když si teď z Cesty už moc nepamatuji.

Takže to shrneme. Cesta byla úžasná a lepší způsob, jak poznat Hog a aktivní členy koleje, nešel vymyslet. A to, že jsem dopadl druhý, na tom nic nezmění. Tímto gratuluji Helen k jejímu prvnímu místu a zbylým třem, kteří dorazili do cíle. Jmenovitě Lole, Mikovi a Daniele. Taktéž Žakelině, která se bohužel ztratila cestou.

Co dodat? Sejdeme se snad zase u podobné akce.